Poslední nový článek
4. srpna 2020 v 22:21 | Víla
Potřebuji bejt trochu nostalgická, když to tady končí zcela natvrdo a já už se nebudu mít kam po těch letech vracet.
Ještě než jsem před dlouhými léty začínala blogovat, hrozně ráda jsem si tady četla. Nejslavnější blog té doby byla Chiquitka, kterou jsem měla ráda jako všichni, ale moje nejoblíbenější byla Tátova holka. Asi jsem jí nikdy neokomentovala jediný článek, ale přesto pro mne byla takovým idolem, že jsem si deníčkový blog založila nejspíš právě díky ní. A díky Burynce. Holce z Frýdku, se kterou jsme se seznámily a viděly jednou jedinkrát - na koncertě Fixy. Tehdy, když jsem na nich byla poprvé, skončila jsem polítá pivem, s cigaretou vypálenou do ramene, zpocená, přehazovaná při pogu mezi dvěma metalisty, ale bestiálně šťastná. Ten den jsem se do Mardiho zamilovala. A taky do dalších milionu lidí. A druhej den kolem mě ve vlaku při cestě domů neseděl nikdo a všichni se tísnili v druhé půlce vagónu, protože jsem tak neskutečně smrděla. Ale byla to noc, kdy jsem se cítila živá. Opravdová. Šťastná.
I další člověk, který mě ovlivnil, je spojený s Vypsanou Fixou. Když se řekne jméno téhle kapely, je první, kdo se mi vybaví. Stejně tak, když se řekne blog nebo Brno. Pofidérní gentleman a můj nejoblíbenější pan spisovatel z Hubertova deníku. Vždycky budu ráda za to, že jsem mohla číst všechny ty řádky, které tady zveřejnil. Nebo vlastně všechny řádky, které kdy napsal kamkoli. Děkuji, Martine.
Ta, která tady pro mě byla od začátku. Paranoea. Tebe znám snad nekonečně dlouho. Nezapomínej, prosím, na to, že jsi strašně moc fajn člověk, a že jsou lidé, kteří tě mají rádi. :)
Hjůbí. Ze slečny vyrostla mladá dáma. Ačkoli mladší než já, vždycky jsem obdivovala, jak přesně umí slovy vystihnout podstatu všeho. Taky obdivuji, že vydržela deset let na stejné adrese. Skláním se nad úctyhodným výkonem.
Slečna, která sice na blogu dlouho nebyla, ale do mé duše se zapsala také, protože jsme toho měly tolik společného (lišily jsme se pouze ve velikosti prsou. Prohrála jsem.) a doteď jí sleduji aspoň na instáči. Lole.
A pak ti další, které jsem měla ráda. Kteří psali tak, jak jsem nikdy neuměla a jak bych vždycky umět chtěla. Zelená, Sentencia, Illian, Aylla, Ariko, L.A.Woman. Myslím, že žádná z těchto žen už dávno nepíše. Ne pod těmito přezdívkami. Stejně mi v duši stopu zanechaly.
Tihle všichni psali, když pro mě byl blog důležitý. Je zajímavé, že je to asi sedm let nazpátek, ale pro mě je to jako včera. A mrzí mě, kam se to tady všechno dostalo, jak se obměnila témata, o kterých se zde píše, a lidé, kteří tady jsou. Už to dávno není ono. Děti odrostly a zůstali tu dospělí. Jiné starosti. Ale všechno se mění. Asi to patří k životu. Začala jsem tady tehdy jako věčně zoufalá holka a loučím se jako věčně zoufalá žena. Pravděpodobně budu psát dál. Někde jinde pod úplně jinou přezdívkou. Musím psát, jinak by démoni z mé duše udělali černou díru a mě by nezbývalo nic jiného, než jít sko(n)čit...
A ještě jednoho člověka chci zmínit. Standu. Žádný jiný člověk mě na internetu za těch mých 28 let nenasral tolik, jako když Standa "Rozděloval zrno od plev".!! :D
Bylo mi ctí, že jsem vás všechny mohla poznat. I ty, o kterých tady nepíšu. Nemůžu a nechci rozepisovat všechny, které jsem ráda četla. Potřebovala jsem poděkovat jen těm, kteří na mě měli vliv, když jsem se vyvíjela.
Děkuji vám.
A teď už se tedy loučím úplně definitivně.
(S)mějte se.
S láskou,
Vaše Ráďa.