Zahrádka

Včera v 17:23 | Víla |  Ve vzteku
Někdy prostě hrnec přeteče.
A všechny ty věty jako "Je to p*ča!" "Máš nevychovanou dceru!" a podobné vyplují znovu do mysli.
A tak se ta jedničkářka, která v životě nedostala poznámku, naopak dostala několik ředitelských pochval, ta, co vystudovala vysokou na první pokus, ta, která v životě nezkusila trávu ani nic tvrdšího, a ta, která jako jediná zbyla, aby se starala o svého nemohoucího příbuzného, jednou se přesně tahle ta "nevychovaná pí.." naštve.
Hrnec přeteče.
A tak tady ta hysterka udělá přesně to, co si myslela, že dělají jen hysterky v amerických filmech.
A tak prostě v lijáku se slovy: "Nenávidím tě!" vezme tyč a rozbije a rozdupe celou tu jeho zkurvenou zahrádku s rajčátky a papričkami.
Tu, kterou tady už sedmnáct dlouhých let mít nemá.
Protože už tady nádherných sedmnáct let nebydlí.

"Naše krásná zahrádko, zalejvaná vztekem! Kradli, žrali, chlastali, odcházejí s brekem!"

...
Nikdy bych nevěřila, že to vážně může pomoct.
Takhle uklidněná jsem nebyla snad nikdy...
 

Pořád ta samá píseň, jen jiný okolnosti.

29. srpna 2017 v 23:03 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Řídit se heslem pana Daniela.
Zaříkávat.
Představovat si tak moc, až se to stane realitou.
Čaruj. Hraj hru.
U každé drogy existuje silnější dávkování.

"Nikdy se neozve, takový on není."
Kecy.
Někdy se ozve.
Naprosto z ničeho nic.
Přitáhnout se vzájemně v myšlenkách.
Vždycky to uměli.
Vždycky...
Spřízněné duše.
Naprosto iracionální důvod k tomu, aby jí napsal.
Vlastně jen pár vět.
Takových, které ani moc nedávají smysl v kontextu toho, jak dlouho se neviděli.
"Já ti ještě napíšu víc, ale teď to nejde."
Beztak se jen chtěl ujistit, jestli je po té bouračce v pohodě.
Protože to prostě věděl.
Vždycky věděl.
Vždycky...
Vytáhnout ze všech malérů.
Pokaždé.
Všechny možné role zároveň.
Láska, kamarádství, nepřátelé na nože.
Anděl strážný.
Múza.
Někdy stačí jen pár nesmyslných vět.
Ale s jídlem roste chuť.
Jak dlouho vydrží tato dávka?
Your poison running through my veins.
I miss your friendship.
And you know it.
Viď...

... Ty snad tušíš oč tu běží...

23. srpna 2017 v 23:48 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Tyranka.
Duševní masochistka.
Prostě pořád stejně blbá.
Na pět let si tu drogu zakázat.
Založit si nový blog, smazat z facebooku a zakázat.
Nesmět myslet, snít, bavit se o tom.
A pak...
Jediná zmínka a droga je zpátky.
Jojo efekt.
Anonymní prohlížeče na YouTube.
Slyšet ten hlas...
Založit si instagram.
Bez reálných přátel.
Sledovat ho.
Web, na kterém neexistují lajky.
Aplikace, která rozdává rovnou srdíčka.
Sem tam mu tam nějaké plácnout.
Na fotkách, kde nemá obličej.
Prsty, ruce, nohy.
Pohled do očí pořád nezvládá.
I když je to jen fotka.
A pak čekat.
Nikdy se neozve, takový on není.
Kdyby byl, nebyl by tak návykový.
Sem tam to srdíčko oplatí.
Dávají si tak vědět, že pořád žijí.
A ona při tom z facebooku maže všechny ty osm let staré komentáře, ve kterých sliboval, že jí nikdy neopustí.
Že zrovna jejich kamarádství zůstane navěky.
Že přežije tu vzdálenost.
"Vždycky jsem tě měla ráda..."
"Kdybych mohl vrátit čas, hodně věcí bych změnil..."
Některé knihy mívají otevřený konec.
A to i přesto, že nikdy žádné pokračování nebude.

Další články