Chůva na plné obrátky

9. února 2017 v 9:02 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Těšila jsem se, fakt hodně, jaké to bude krásné, až si po státnicích udělám krátké prázdniny a budu nějakou dobu dospávat. A co z toho? Nic! Rodinná rada se rozhodla, že už jsem dospěla do věku, kdy na mě můžou hodit břemeno zodpovědnosti. Abych se prý naučila něco, co v budoucnu jistě využiji. A tak dělám chůvu.

Ráda si do noci čtu. Však jsem těch knih na Vánoce dostala asi devět. Chodím proto spát k ránu. V osm už mi však netrpělivě zvoní budík či rovnou mobil, aby bylo z(a)jištěno, že jsem vzhůru a chystám se ke krmení.

Na to, jak je malý, tak je hrozně nenasytný. Chce krmit každé dvě hodiny. Někdy dokonce i dříve… Což o to, kdyby jen často… Kdyby alespoň spořádal cokoli. On je však i hrozně vybíravý! Nechá se krmit stále dokola pouze dvěma věcmi. Ale když nestihnu dojít za ním včas, musím mu dát i předkrm. Jinak se se mnou vůbec nebaví. A pokaždé s ním musím jednat v rukavičkách. Jinak by mohl být oheň na střeše…

Někdy, když jsem netrpělivá, tak se trochu bojím, aby mě sousedi nenahlásili, že ho týrám. Naštěstí nám dal před čtrnácti dny pan odborník razítko, že se o něj všichni staráme vzorně. Na nás si úřady nepřijdou! Navíc mu pravidelně měřím teplotu, tak jaképak vlastně týrání. Spíš nadměrná péče.

Co mi však nejde do hlavy je to, jak jsem vždycky špinavá, po tom, co ho nakrmím. No fakt. Musím si na to brát speciální oblečení. Ale stejně se mi pak smějí, že jsem jako prase. Možná bych pochopila ruce, ale že z toho mám špinavé i nohy, to mi hlava nebere. Věřím však, že trénink dělá mistra a já se to časem naučím. Určitě se to naučím! Starám se o něj totiž teprve týden, ale už začínám poznávat, co všechno umí a co po mně potřebuje.

Stejně se pak odpoledne těším, až se rodička vrátí z práce a převezme to břemeno na sebe…

No jo no, zima na vesnici není nic pro slečinky. Obzvlášť když se po vás vyžaduje, abyste ve dne v noci co dvě hodiny přikládali do pece…

 

Magistra

7. února 2017 v 10:12 | Víla |  O mně
Došla jsem na konec své jedné cesty. Ta pouť trvala osmnáct a půl let. Je to dlouhá doba, která však stála za to. Minulé pondělí se ze mě stala paní magistra. A celý týden jsem doháněla spánkový deficit, takže jsem neměla čas ještě ani pořádně slavit a ani se s tím tady pochlubit.

Jsem na sebe hrdá. V tomto okamžiku jsem přeskočila vzdělání všech v mé rodině o několik stupňů. Všichni široko daleko mají výuční list. A tak si myslím, že mám právo na to být na sebe pyšná.

Ve školce jsem byla ta, kterou "kam postavíš, tam najdeš". Na základce jsem byla "ta ošklivá holka, jejíž matka dělá děsně podřadné povolání, jezdí starou škodovkou sto dvacítkou, a nikdy neviděla svého otce". Na gymplu jsem byla "ta, co kazí třídě průměr, a je tedy velice naivní, že se hlásí na školu, kam berou každého sedmnáctého". Až na vysoké jsem byla ta, která si našla sobě rovné kamarádky. Ale úplně celou dobu jsem byla ta tvrdohlavá holka, která když si něco umanula, šla si za tím i přes všechny překážky.

A tak jsem se krůček po krůčku přibližovala až ke státnicím. Tak si říkám, že bych sem mohla ten průběh rozepsat, abych vyděsila všechny ty, kteří budou státnicovat kdykoli v budoucnu. :D

Keď všetko sa krúti a život sa rúti...

18. ledna 2017 v 2:29 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Byl to náročný týden.
Nejdřív teta. Pak akutní operace dědy, který nesmí pod narkózu. Na to zpráva, že bratranec, reprezentant dorostenců v požárním sportu, musí přestat úplně sportovat, kvůli srdeční vadě.

A do toho všeho Víla musela obhajovat diplomku. Ideální podmínky to nebyly, ale zvládla jsem to. A myslím si, že jsem to zvládla velice dobře, protože navrhované C jsem vytáhla na krásné písmenko B. Aniž bych se o to jakkoli účelně snažila. Nikdy mi o známky nešlo. Záleží mi jenom na tom, abych nějak prolezla. A vlastně to vždycky šlo na konci roku poznat... Tím lepší z toho mám pocit, že jsem bez problémů (no dobře, se vztekáním, rozbitím notebooku, skoro rozchodem) zvládla napsat bezmála 150 stránkovou diplomku tak, že mě pochválili, že jsem velice pečlivá. To vždycky zahřeje na duši.

Dědova operace taky dopadla dobře. Ono už to volání sanitky dopadlo velice dobře, protože když volá holka, jejíž hlas zní v telefonu tak na třináct a řekne: "Já jsem doma sama s dědou, kterému je hrozně špatně." Tak je jasné, že sanitka přijede do pěti minut... Anesteziolog poté zvládl vymyslet variantu, jak operovat, aniž by se musel děda uspat a podstupovat zbytečné riziko. Je to přesně týden a dneska jsme si ho už přivezly zpátky domů. Ale jedna věc mi připadá naprosto absurdní... V našem kraji je chřipková epidemie. Proto jsou v nemocnici zakázány návštěvy. Aby náhodou někdo něco nechytnul. No tak bohužel. Děda sice už nemá kýlu a může chodit, za to má horečku a nemůže dýchat. Když jsme si ho vyzvedávaly, byl ten důvod jeho nachlazení jasný. Veškerý personál byl totiž nemocný na první pohled. Já chápu, že si nemůžou všichni vzít nemocenskou, ale když vidíte ošetřovatelku, která pčíkne na celou chodbu a ani si nezakryje pusu... Tak si prostě říkám, že ty návštěvy nám mohli klidně povolit.

Teď mi chybí už jenom pár dnů do státnicových zkoušek. Musím se naučit celkem 92 okruhů ze tří předmětů. Mám ve všem systém, takže mi to vychází na šest otázek denně. Neustále piju energeťáky, které jindy neochutnám, jak je rok dlouhý. Do toho se cpu čokoládou. Baštím jednu za druhou. Tak se asi můžu začít modlit, abych se vůbec vešla do šatů za ty dva týdny. Jenže správná životospráva je momentálně to poslední, na co myslím. Z toho jak si pořád píšu výpisky už neumím gramatiku. Nafackovala bych si, když po sobě cokoli čtu. Aspoň že Kladeňáček mě teď drží, abych úplně nezešílela...

Čas je relativní. Dva týdny na učení je děsně málo. Ale za dva týdny mi spadne kámen ze srdce. Buď to dám a bude to super, nebo to nedám a budu mít zase půl roku klid. Už jenom vydržet ty dva týdny... A pak jupi jej na pracák :-D

Další články