Kruhy pod očami a staré pesničky

5. června 2018 v 1:36 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Když na mě sousedka, se kterou jsem v životě nemluvila, přes plot zařve: "Najdi si už konečně práci, ty malá kurvo."
...
Tak mě zmátla, že jsem chvíli poté vážně uvažovala, jestli nejsem na pracáku...
Nejsem.
Nikdy jsem nebyla.
A už čtyři roky spím s jedním a tím samým člověkem, takže ani tu kurvu moc netrefila.
Lidi jsou zvláštní...
Vlastně mě to strašně mrzelo, že někomu stojím za tu námahu, aby na mě křičel takové nesmysly.
Nenávidím, když na mou křehkou duši lidi řvou...
Ale pak jsem si vzpomněla na kamarádovu oblíbenou dávnou slovenskou písničku s trefným refreném a je mi vlastně úplně jedno, co si o mně myslí, protože už se jen směju z plných plic.
https://www.youtube.com/watch?v=6o6FgEP7TC0


---

Když mě úplně nejvíc ze všeho potěší nečekaná zpráva: "Napiš mi, až tady budeš."
A smajlík srdíčka.
"...já pusinky neposílám nikomu, posílám tohle..."
Ironické na tom je, že jsem celý den neměla čas, abych mu napsala.
Ale to mi vůbec nevadí, ke štěstí mi totiž stačí i jen tahle jediná věta...

Ach Jessi...
Už je to lepší.
Už nejsem TAK poblázněná.
Ale pořád mám v očích ty jiskřičky, když vidím u zprávy svítit jeho jméno.
Pořád mám ten úsměv, když prokouknu jeho záminku.
...Když mě nechá prokouknout, že je to jen záminka...
...Jsi jedna z jedné z mnoha...
Ale jsem to právě já, komu píše, i když může psát komukoli jinému z těch mnoha...
I když v konečném důsledku vlastně nemusí psát vůbec nikomu, protože moc dobře odpověď na svou otázku zná.
Šíleně domýšlivá.
...Ty si se mnou hrát nebudeš. To já si budu hrát s tebou...
Šťastná.

---

Když Jessovi už zkouškové skončilo, zatímco Kladeňáčkovi ještě ani nezačalo.
Nešťastná.

"Proč nejsi jako on? Kdybys šel na ČVUT už jsi mohl mít taky prázdniny... Asi tak tři roky... Protože by tě v prváku vyhodili."
Někdy si zasloužím dostat do držky. :D
 

17b

20. května 2018 v 3:04 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
"Všechno nejlepší ti přeje tvůj milovaný prcek."
A "zamilovaná" písnička k tomu.
A celý den, který se mnou strávil aspoň virtuálně.
"Je to tvůj den. Nemůžeš přece být sama. To nejde."
Pořád se ptal, jak se cítím.
I když se měl učit...
"Budu té komisi schopný říkat jen jedno slovo. Tvé křestní jméno."
"Napíšeš mi hned, jak jsi to zvládnul?"
"Zařídím to. Budeš první, kdo se to dozví."
"Nejdřív to napiš domů."
"Řekl jsem, že budeš první, takže budeš první. :)"

...

A proti tomu Kladeňáček, kterej mi za celej den napsal prakticky jedinou zprávu...
"Už jsi otevřela dárek? Jsem boží, co?"

Jo jasně...
Boží...
Proto ses ani nezeptal, co jsem dostala a jak jsem to oslavila.
Proto jsi ani nenavrhnul, že bys to třeba oslavil se mnou...
Proto jsi mi dárek poslal poštou.
Ne sorry. Ty ne.
Proto mi tvoje matka poslala dárek od tebe poštou.
Jo jasně. Jsi boží...
Fakt že jo...
Jen... Jestli jsem někdy cítila, že je konec, tak nikdy ne víc, než dnes...

Ale jo, nemůžu mu upřít, že sehnat mi vstupenku na vyprodaný koncert bylo vážně boží překvapení.
Jen se prostě.. Mohl zachovat jinak...
A tak když o půl jedenácté večer napsal, že už má konečně na půl hodinky čas, raději jsem si vypla mobil a šla cvičit...
Protože by to skončilo zbytečnou hádkou...
Takhle to skončilo jen rozbitým kolenem, mírně nakřáplou skříňkou z IKEA a prasklou žárovkou...

...

A ne, ten milovanej prcek nebyl Jess.
Ten mi ale napsal taky...
"Krásné narozeniny. Pokud je máš dneska. :) "
A pak mě seřval...
Jen proto, že toho má hodně ve škole a potřeboval si na někom vylít vztek.
Super...
A to, že před zprávu napsal - 'Teď budu možná nepříjemnej...' fakt nemělo žádný význam.
Vlastně mělo.
Vytočilo mě to ještě víc...

"Víš, že když někomu popřeješ, neměl bys ho hned zase naštvat?"
"Teď už vím."

Tleskám...

...

Nechte mě zavřít do blázince.
Prosím...
Nebo se mnou aspoň pojďte na Mezi Ploty...
A pak mě tam nenápadně zavřete na uzavřené oddělení..
Já už nemůžu být věčně sama...
Už ne...

...

A do toho blázince za pedofilii...
Protože ty zkoušky u komise jsou maturita...
A aby to nebyla nuda, tak ten prcek není z ČR a nemluví tudíž česky...
A je to dysortografik.
Takže mu rozumím tak každou pátou větu...


Wow Vílo, dobře ty.
Teď už ti jeblo vážně definitivně...

kde je to štěstí?

11. května 2018 v 1:41 | Víla |  Téma týdne
Vždycky jsem byla introvertka.
Ta, která poslouchala, když se ostatní bavili.
Ta, co z jejich řečí měla záchvaty smíchu.
Co kvůli nim plakala.
Držela je nad vodou.
Ale o sobě skoro nemluvila.
Ani jedna kamarádka o mně neví, s kým to bylo poprvé. :)
Prostě jsem tuhle potřebu kecání vždycky kompenzovala blogem.
Asi proto jsem vystudovala to, co jsem vystudovala.
A štěstí jsem měla pravděpodobně už v tom, že jsem se narodila přesně takováhle.

Protože když je Víla nešťastná...
Když pláče a bouchá pěstičkama do zdi ve tři ráno...
Když háže mobilem a řve do monitoru, ať už táhne do hajzlu, že ho nenávidí...
Přece dokázala najít to pravé štěstí a vážit si ho.

Vrátilo se mi to, jak jsem vždycky všem trpělivě naslouchala.

Protože pravé štěstí je pak přesně v takových chvílích slyšet věty jako:

"Nehulím, bude tě bolet hlava." (Tohle mě v tu chvíli rozesmálo suverénně nejvíc. Miluji automatické opravy na mobilu.:))
"Bobku, proč jsi mi to neřekla dřív, že to je tak špatné? Vezmi si volno, jedeme na koncert."
"Přijeď. Zařídím, aby manžel vzal syna na výlet a uděláme si dámskou jízdu. Nákupy, kino, pivo... Už máš jízdenku?"
"Ako ti možem pomoct, láska moja?" "Buď starší a miluj mě." "Vek je len číslo a milovat ťa budem. :-*"

Štěstí je, že jim nejsem ukradená.
Že se zajímají.
I když se na všech komunikačních kanálech dělám neviditelnou, stejně mi píšou a volají tak dlouho, než mě přestane bavit je ignorovat.
Protože ví, že když si řeknu o pomoc, což jsem takhle zoufale neudělala už devět let, asi je to vážné.

Štěstí je mít různé přátele.
Ženy, muže, holky, kluky, jejichž věk nezačíná stejným číslem. Ať už je to jedničkou, dvojkou, trojkou nebo čtyřkou, jsem za ně ráda úplně stejně, protože mi dokážou dát svůj vhled do problémů.
A já si z toho dokážu vzít to nejlepší.

Štěstí je, že si můžu sbalit spodní prádlo, kartáček, moravské víno, a jet do Prahy...
Štěstí je, že můžu přespat... Aspoň jednu noc.
Pro začátek.
A pak věřit, že se ozve někdo další a já si výlet budu moct prodloužit...

Štěstí je mít kolem sebe opravdové přátele.

A tak tady z blogu na chvíli mizím.
Potřebuji si nějak srovnat myšlenky.
Co jsem dostudovala, nemám žádný životní cíl.
Je na čase to změnit a najít, za čím chci směřovat...
I když mám to štěstí v lidech kolem sebe, potřebuji víc.
Potřebuji zase najít to opravdové životní štěstí ve své duši...

Další články