Sběratelka zážitků

Včera v 13:35 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů

Když mi bylo asi osmnáct, snažila jsem se sepsat, na kolika koncertech jsem za svůj život byla. Ta číslovka skončila někde na stovce. Od té doby jsem těch koncertů prošla dalších několik stovek a nějaké sepisování jsem vzdala. Hrdě říkám, že nejhůř jsem byla snad v desáté řadě. Všude jinde jsem se dorvala do prvních dvou řad. Jak? Jednoduše. Stačí stát několik hodin dopředu, přetrpět mnohdy šílené předkapely, pití si nechat nosit doprovodem a být slušná. Děkuji a prosím ještě nikoho nezabilo. A nikdy mi žádný z těch dvoumetrových kluků neřekl, že mě před sebe nepustí, když jsem nahodila psí oči. Naopak nabídku na ramena jsem dostala několikrát. A využila jen jednou na Nightwish. Protože tam nahoře měli ohýnky a mně byla zima.

Ačkoli můj styl je především rock a metal, měla jsem tu čest vidět na živo i paní zpěvačku Věru Špinarovou. Trochu se stydím, že jsem ji v těch patnácti neznala, ale od té doby jsem ji milovala, protože tolik energie, kolik tam tehdy nechala, to se musí uznat. Navíc existuje snad někdo, kdo by nemiloval ten její ostravský přízvuk a smysl pro humor?

První můj metalový koncert, který jsem kdy navštívila, se odehrál poslední týden v dubnu 1992. Termín mého narození byl jen o několik dní později. Nakonec mě to asi tolik vyděsilo, že jsem se narodila o dva týdny později. :D

Můj první opravdový koncert, na kterém jsem byla sama, byl Dan Landa, když mi bylo 14. A samozřejmě už tehdy jsem byla v té nejpřednější řadě.

Zažila jsem koncerty, na kterých jsem byla na mol, zažila jsem koncerty, na kterých mi bylo špatně z gyrosu, zažila jsem koncerty, kde uprostřed koncertu přestala fungovat elektřina, ale všichni to odzpívali dál jako by se nic nedělo, zažila jsem koncerty, když padaly trakaře, ale i když bylo horko, že všichni umírali vedrem. Zažila jsem koncert deset dní po vážné nehodě Landy, kdy si nepamatoval text snad ani jedné písničky. :D Zažila jsem koncert, kdy za námi stála slečna upištěná, která všechno zpívala totálně falešně, takže jsme místo zpěváka slyšeli její pištivý hlásek.

Po koncertech se mi kolikrát stalo, že jsem měla kolena samou modřinu. Stalo se taky, že nás chytli policajti a musela jsem slíbit, že cestu odřídím já, protože jsem byla nejstřízlivější. On totiž řidič nadýchal 0,01 promile... Zjistila jsem, že ty úplně nejlepší koncerty jsou ty, kdy druhý den nemůžu pohnout atlasem. Což je ten první krční obratel, který zajišťuje pohyb hlavy dopředu a dozadu.

Ale trvalo celých 24 let, než mě na koncertě někdo zmlátil. Dost vtipné mi připadá, že to byl vůbec první koncert po mém narození, na kterém jsem byla společně s rodičkou. Trash the trash. Arakain. Na stejném místě, jako tehdy jiná kapela v tom roce 92. Takže jsme si hezky vybraly místo přímo u podia, a vydržely tam od začátku obě dvě předkapely. O přestávkách většina lidí odešla sednout si na židle, my seděly na zemi, aby nám nikdo místo nevzal. No a pak na Arakainy přišel namazanej cca 55 letej boreček se svou paničkou, a začal mě mlátit, protože chtěl, aby vepředu byla ona, já že už tam jsem dost dlouho. Protože jsem lehká, tak mě nadzvednul a dal mě dozadu a ji dopředu. Tak jsem ji vyšťouchla a borec to samé udělal ještě jednou. Tak oplzle, že mi při tom sahal na podprsenku. No jo no, snad se pro příště pán poučí, že i padesátikilové stvoření může mít boty s ocelovou špičkou a že to kopnutí kurevsky, ale opravdu kurevsky, bolí. Protože to zařvání na okamžik přehlušilo celý koncert. Chlap mě teda začal mlátit aspoň do zad, na kterých mě solidně poškrábal a roztrhnul mi ramínko... Tak jsem mu vrazila facku. Rodička nechápavě zírala, že pán v jejím věku mlátí její dceru, která si do té doby normálně užívala koncert... Ale z druhé strany vedle mě stál asi třicetiletej borec, o tři hlavy vyšší, s vlasy do pasu, který pána jednou ranou odstrčil, protože se mu nelíbilo, jak mi nadává a k tomu bezdůvodně... A fakt sprostě. Tímto chci borcovi s voňavým šamponem poděkovat.

Nechci zase vyznít jako mrcha. Jsem zvyklá pouštět před sebe děti a kohokoli, kdo mi řekne PROSÍM a DĚKUJI. Ale když mi někdo řekne: "Ty pí*o malá, stojíš tu už dlouho, jdi do pí*i a pusť sem moji ženu." Tak mě ani nehne. Tak co, aspoň jsme pobavili basáka Arakainu, který to se zaujetím sledoval. :D

Akorát jsem zvědavá, jakým make-upem budu zadělávat modřiny na koleni, které mi po jeho kopání zůstaly. V pátek mám totiž promoce a potřebuji vypadat jako princezna.
 

Bzzz

20. března 2017 v 18:01 | Víla |  Nostalgicky
Možná jsou chvíle, kdy je dobré vytáhnout něco z minulosti a snažit se to napasovat na přítomnost.
Možná jsou chvíle, kdy je to naprosto bláhové.
A možná jsem pořád jen stejně hloupá jako tehdy.
Ale já to sem musím dát.
Abych za dalších X let věděla, jestli už jsem se někam posunula, nebo je to pořád stejně špatné.


"Teď už mě na cestách nepotkáš," řekl jí hned po gratulaci k řidičáku.
"Tebe bych stejně přejet nemohla. To bych si musela vyčítat," konstatovala pravdu.
"Vyčítat? Proč? Smetla bys dvě mouchy jednou ranou," chtěl popichovat.
"Jak to myslíš? Ty jsi moucha?" nechtěla se hádat. Kdyby chtěla, tak by mu řekla, že by ho přejela s radostí. Je jen na vašem uvážení, jestli by v tu chvíli lhala nebo říkala pravdu.
"To neřeš," smál se.
"Dobře jak chceš. Budu si o tobě myslet, že jsi moucha," udělala si z toho na truc svůj špatný závěr.
"Masařka, obyčejná, nebo nějaká jiná?" zajímal se.
"Neměl bys vědět spíš ty, jakou mouchou se cítíš být? Ale podle mě jsi specifický druh. Otravuješ podle nálady, popolítáváš, snažíš se o to, aby o tobě jiné mouchy nic nezjistily."
"Ještě bych k tomu něco dodal. Ale radši ne. Máš pravdu, jsem dosud nepoznaný druh."
"Vezme si ta moucha své tajemství do hrobu, nebo ji můžu poznat?" zvážněla.
"Jo, tak to nevím."
"To je škoda."
"To víš, některé mouchy jen tak létají, bzučí a nic nepoví. A jiné mouchy jsou zase občas na zabití. Jen tu plácačku vzít, jeden jediný pohyb udělat a…byl by klid."
"Jo, jenže se k sobě musí chovat přizpůsobivě, pokud se nechtějí hádat."
"Co k tomu víc říct?" ptal se.
"Nic. Snad jen to, že mi připadá pitomé bavit se tady s tebou o mouchách," řekla pravdu.
"Ale Vílo, se mnou se můžeš přeci bavit o všem…" ukončil tuto část rozhovoru. A donutil ji zase o něm uvažovat. Sakra.
...

Měl pravdu. Vždycky. Ať řekl sebevětší pitomost, pokaždé to byla pravda. Nevím, jestli neumí lhát nebo nechce, ale moc dobře ví, co má říkat, aby to byla skutečnost. Mohla jsem se s ním vážně bavit o všem. Jen jsem se nesměla ptát. Když nekladu otázky a klade je on, bavíme se spolu v pohodě a všechno je skvělé. Jen musím mít trpělivost mu na ty otázky odpovídat. Třeba se mi to jednou vrátí. Třeba… Třeba se jednou neudržím, koupím si plácačku a tu otravnou mouchu zabiju. Kdoví…


A stejně to funguje i po těch šesti letech, co jsme spolu nepromluvili.
Proč tak dlouho? Možná trochu z trucu, ze strachu, ale i z touhy zapomenout na sebe.
Kdoví, kde byl ten pravý důvod.
Ten úplně nejvíc pravý.
Nejspíš to bylo v tom, že jsme oba od toho druhého chtěli něco, co nám ten druhý prostě dát nemohl.
Ale pořád je to stejné.
Jako bychom tenkrát usnuli a probudili se dnes.
Pořád ví moc dobře, co kdy má říct.
Stále se můžeme bavit o všem.
Ovšem pokud se ptá on.
A vlastně by mi to ani nemělo vadit.
Dnes ani tehdy.
Je přeci super, když mě konečně někdo poslouchá...

Den, kdy zmizelo slunce

14. března 2017 v 11:17 | Víla |  Řekni to dopisem
Milý F.,

Nevím, jak přesně tento dopis začít. Je to už šest let, kdy jsme se spolu neviděli a já ani nevím, jestli si ještě vzpomínáš, kdo vlastně jsem. Co kdybych se ti trochu připomněla?

Pamatuješ si ještě, jak jsi přestoupil na novou školu, kam jsi musel dojíždět vlakem, a vždycky se kolem tebe na nádraží motaly tři holky, které se ti snažily nenápadně okukovat zadek a ještě víc nenápadně se u toho smály? Jedna vysoká, druhá štíhlounká a třetí malinká. Tak já byla ta třetí. Kdybys tak tehdy věděl, jaké urputné boje mezi kamarádkami probíhaly o to, která z nich si získá tvou přízeň…

Byla jsem ta malá slečna, se kterou ses po nějaké době začal bavit a den co den s ní jezdil vlakem. Do školy, domů, pravidelně. Byl jsi ten, který mě snad stokrát zachránil, když jsem udělala krok do cesty, aniž bych se rozhlédla okolo. Byl jsi ten, kdo mě tahal z kolejiště, když jsem do něj spadla. A byl jsi ten, kdo odešel z hodiny dřív, když jsem se bála jít na vlak sama…

Milý F., byl jsi můj anděl strážný. Vzpomínáš si? Byl jsi chlapec, který mi každé ráno v 7:15 rozsvítil úsměv na tváři tím, že mi v přeplněném vlaku držel místo k sezení. Byl jsi mé slunce, které svou přítomností pohltilo všechny stesky a problémy. Byl jsi nedosažitelná hvězda, která svítila tak jasně, že na ní každý mohl oči nechat. A přitom jsi byl obyčejný kluk se třemi mikinami, které střídal podle nálady. Červená, žlutá, zelená. Byl jsi jako květina, která provoní letní ráno. Byl jsi vrba, která vždy věděla, co říct. A přitom jsi byl tajemný a nikomu jsi o sobě nikdy nic neřekl.

Vzpomíná na to všechno?

Už je to skoro šest let, kdy jsme se viděli naposledy. Existuje snad stylovější rozloučení než zahrát na klavír skladbu Hallelujah a bez dalšího slůvka odejít? Ten den jako by slunce zmizelo. A trvalo dalších několik let, při kterých jsem se snažila rozehnat mraky a slunce zase najít. Neříkám, že se mi to nepovedlo. Samozřejmě, že povedlo. Ale v poslední době se v mém životě začínáš zjevovat znova. Všude kolem mě jsou tvá videa z youtubu, webovky, fotky… A té malé holce, která ti před devíti lety očumovala v jednom zimním dni prdel a smála se tomu tak, že by ji slyšel snad i hluchý, chybí ty dny. Dny, kdy jsme hráli hru: "Dělám, že jsem blbá a ty mi vysvětli, co to je cesta, co je to sloup nebo co to je vlak." Chybí mi ty dny, kdy jsem se na tebe koukala tak nenápadně, až jsem ve vlaku spadla přímo na WC a tvůj kamarád to "velmi ohleduplně," ale přitom trefně, okomentoval výkřikem na celý vagón: "Tak ta je v hajzlu."

Už je to všechno neskutečně dávno. Uteklo mnoho času. Čeladenka za tu dobu už dávno odplula kamsi do moře. Oba dva jsme dospěli a z těch pubertálních "já" v nás moc nezbylo. Ale stejně mi to nedá. Za měsíc bude v Dobré pouť, nezopáknem si to, Pražáčku? Protože ten den "šme še pobavili, jako vravja na vychodze" pokud si ještě vzpomínáš. ;-)

Snad už jsi na mě nezapomněl úplně...
Měj se hezky,
zdraví tě
Víla

Další články