Introvertka s duší extrovertky.

With nothing left but faith

9. října 2018 v 15:32 | Víla |  Pražské pohádky. A dramata.
Loni v květnu mi někdo otevřel oči. Ukázal mi, jak jednoduché je jít si svou cestou za svými cíli. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila jak. Že to nejsou jen plané kecy, na kterých se nějaký magor snaží vydělat. Musela jsem hodně přemýšlet a přečíst si v pravý okamžik jednu vhodnou knížku. Ale pak mi do sebe všechno skvěle zapadlo. A všechno začalo fungovat.

Vždycky jsem byla věřící. Z ateistické rodiny. Pak jsem tu víru asi nějak ztratila. Ale našla jsem ji znovu. V trochu jiné formě. Předtím jsem chodila každou neděli do kostela, ale něco tomu chybělo. Nějak jsem se nedokázala ztotožnit s tím, že ze mě udělá lepšího člověka to, že vstávám v neděli v sedm ráno, abych pak mrzla v kostele. Loni jsem si tu víru tak nějak transformovala do podoby, která mi vyhovuje. I když je dost svérázná. Plná duchů, nadpřirozena a hvězd. Pokaždé když se v mém životě stane něco správného, splní se mi přání, děkuji bohu, hvězdám a andělům. A čím víc si přeji, tím víc toho dostávám. Naučila jsem se myslet ve velkém. A očekávat od života jenom to, co mě udělá šťastnou. Když jsme byli malé děti, všichni jsme tohle uměli. Přát si ve velkém. Věřit tomu, co očekáváme. Kde je ten zlom? Kdy se stane, že tyhle jednoduché kouzla dospělí přestanou ovládat?

Odtrhla jsem se od lidí, kteří mě táhli dolů. Vídám se s lidmi, kteří mi pomáhají růst. Kteří mě utvrzují v tom, že i oni věří ve stejné věci. V kouzlo karmy, osudu a velkých přání. A ono to vlastně ani takové kouzlo není. Když si definuji, co přesně chci, tak si za tím ať už vědomě, tak nevědomě jdu. A dělám všechno pro to, abych to získala. Takže je pak vlastně hrozně jednoduché to získat. A taky děsně jednoduché všechno ztratit. Protože kdo si říká, že na to nemá, tak na to samozřejmě nikdy mít nebude. Funguje to všemi směry.

Úplně nejhorší však je zjistit, co vlastně chci. Protože jak mi řekl jeden kamarád. Všichni v sobě máme kus toho typického Čecha. Toho, který si věčně stěžuje, ale nic měnit nechce. Protože on je vlastně hrozně šťastnej, že má jistotu aspoň v něčem. Je vlastně úplně jedno, že je to na prd. Důležité je, že to je jisté, že to na prd bude i dál. Protože změny se tady moc nenosí.

Volba je na každém. A já už nemám chuť nechat se při zemi držet lidmi, kteří všechno svádí na okolností, ale chybu v sobě neuznají za žádnou cenu.

Možná tímhle se pozná ta dospělost.
A pokud ne a všechno tohle je naopak dětinské, tak budu dítě navždy. Ale narozdíl od všech ostatních, rádoby dospělých, budu aspoň šťastná.
 

Další články


Kam dál

Reklama