servírka

28. června 2017 v 11:45 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Někdy si člověk oblíbí jiného člověka, aniž by k tomu měl rozumný důvod.

Možná je to tím, že se ve mně probouzejí nějaké mateřské pudy. Možná tím, že když mi bylo 18, byla jsem stejná. Možná tím, že miluji upřímné lidi. A možná to nemá žádný racionální důvod, a já jsem prostě blázen.

Kromě genu učitele mám v těle taky geny hospodského, servírky a kuchařky. On totiž otec u toho učení vydržel asi tak dva roky... Pak se nejspíš začal řídit heslem: "Škola není žádná hospoda, abychom v ní každý den vysedávali!" A přesedlal právě do tohoto oboru. A ačkoli mě nikdy nevychovával, ty geny tam jsou. Navíc od rodičky jsem zvyklá na to, jak se mají chovat servírky a jak má chutnat dobré jídlo. Proto jsem v restauracích zvyklá na nějaký standard. Úsměvy, milé chování a chutná jídla. Když to nemám, většinou jsem naštvaná.

Nyní se mi však přihodilo něco tak vymykajícího se, na co nešlo reagovat jinak než tím, že jsem si tu dívku zamilovala.

V našem penzionu jsme byli jediní dva "normální" hosté, ostatní měli svůj catering, tak aby pro nás nemusel náš známý vařit, poslal nás o pár penzionů dál. S tím, že zná kuchaře a že to jídlo je fakt skvělé.

Přišli jsme do hospody, venku plno, uvnitř nikdo. Za chvíli přišla mladičká servírka. Na zubech rovnátka, na ruce tetování. Na první pohled rebelka. Punkerka. Vyloženě pěkná holka. Neříkala žádné: "Dobrý den, copak si dnes dáte? Můžu vám doporučit..." S nuceným úsměvem. Naopak. Přišla, ve tváři žádný výraz a řekla: "Brej." Na stůl hodila jídeláky a pokračovala: "Pití?" a odešla. V přesnou chvíli odhadla, kdy máme jídlo vybráno, přinesla nám pití a rozhovor pokračoval: "Vybráno?" "Ano, dáme si X a Y." "Mhm." A odešla. Během doby, co jsme jedli do hospody přišla její máma. Že to je matka s dcerou jsme jistili až po větě: "Stojíš za hovno, mami. Fakt stojíš úplně totálně za hovno. Zas seš ožralá." Ač to bude znít divně, říkala to s láskou. Žádné řvaní nebo výčitky. Normální konstatování pravdy. Na mamince totiž musel vidět i neznalý člověk, že je to chronická alkoholička. A možná přesně tohle byl ten okamžik, kdy jsem si ji zamilovala. Holka jí to prostě řekla upřímně.

Druhý den jsme se zdrželi v ZOO, takže jsme po cestě volali, jestli nám ještě uvaří, když přijedeme až později večer. Kuchařem nám bylo řečeno, že do devíti vaří určitě. Takže jsme z vlaku běželi, co nám nohy stačily, abychom těsně po osmé to jídlo dostali. Servírka si nás už pamatovala, takže naprosto přesně věděla, jaké chceme pití, aniž by se ptala. Jídlo jsme dostali vlažné, rázem přišel kuchař, vyvalil se doprostřed hospody a pustil si v televizi Ohnivé kuře. Ano, oni sice vaří do devíti. Ale pouze během reklam.

Třetí, pro nás poslední, den, jsme změnili působiště a sedli si pro změnu ven. Vzhledem k tomu, jaké dýško jsme slečně dva předchozí dny nechávali, vyšla ven a její neutrální tvář se rozsvítila nehraným úsměvem. Samozřejmě než si to uvědomila, pak zase nahodila ten její punkerský poker face. Když nám donesla příbory zabalené v ubrousku, omylem jí vypadly z ruky, rozbalily se a spadly. Holčina je zvedla se slovy: "To je v pohodě." A já dostala neuvěřitelný záchvat smíchu. Tak jako ano, bylo to v pohodě, příbory spadly pouze na stůl a lavičku, ne na zem. Jenže bych čekala opravdu jakoukoli reakci, kromě této. Kladeňáček seděl a nechápal. Když jsme dojedli, museli jsme na obsluhu čekat přesně 20 minut, než jsme mohli zaplatit, za což se nám pak omluvila. To byla fakt nejdelší věta, kterou jsem od ní za celou dobu slyšela. I přesto si ode mně vysloužila o dost víc peněz, než by si reálně zasloužila.

Určitě máme v plánu se někdy ještě v té oblasti ukázat. Česká republika je krásná a skály ještě více. Navíc pro člověka, který miluje Jiráska a má možnost vidět tu přírodu, o které ve svých knihách píše. Dala jsem si však podmínku, že než si objednáme termín, chci vědět, jestli zrovna v to datum obsluhuje tato dívka.

Ta její bezprostřednost, puberta, přístup, kterým dává najevo, že má všechno na háku, by mohly odradit většinu zákazníků. Mě však naopak dostala. A nejvíc asi ten úsměv a zamávání než nám přinesla poslední den jídelní lístky. Ta pravá radost. A taky to, že se s tím v té hospodě vůbec neserou a pořád vypisují účtenky ručně, i když už dávno mají běžet v běžném režimu EET. Rebelie proti všemu a všem.

Takže až příště uvidíte takovou servírku, prosím vás i za ni, dejte jí to dýško. Aby viděla, že ta práce má smysl. Že je lepší dřít v hospodě než chlastat jako máma. Že lidi jsou hodní a dokážou ocenit i to, co je pro jiné samozřejmost. Protože každý si zaslouží lásku. A ještě víc ti, kteří ji doma neměli kdy poznat...
 

Bourání

18. června 2017 v 21:35 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
O tom, jak jsem se rozhodla uklízet jsem psala minule.
Když už jsem teda z jednoho pokoje vyházela vše nepotřebné a zbyla mi plná pouze jediná skříň, tak mě osvítil nápad. Mohla bych po deseti let vymalovat!

První fáze: Vyhodit přebytečný nábytek.

Je to skvělý pocit ničit věci. Nejdříve letěl dětský psací stůl s Kačerem Donaldem po bratranci, který zanedlouho oslaví čtyřicátiny. Nohy stolu už nesloužily snad od mého narození. Letěl krásně.

Peřinář po babičce. Fungoval pouze na dobré slovo. Akorát se na něj prášilo a na zdi za ním byla plíseň. Letěl ještě krásněji.

Dva regály. Nevím jak je nazvat jinak. Prostě obrovský regál zakrývající celou zeď. Taky akorát útočiště prachu. Ten byl dělaný na míru, takže neletěl, jenom se přestěhoval do pokoje rodičky. Já ho nechci.

No a pak přišla sranda.

Fáze dvě: Sundáme koberec.

A tak jsme ho sundali. A zjistili, že pod ním je koberec z doby, kdy tu bydlel strýc s manželkou. Rozvedli se v roce 1994. Sundali jsme i ten. A ejhle. Pod ním linoleum. Po kdoví kom... Tak jsme sudali i to lino, ať se teda dostaneme na parkety. Bylo to trochu překvapení. V pokoji žádné parkety nejsou. Je tam na polovině pokoje beton. A druhá polovina se dělí na dvě části. Dřevotřísku. A dlaždičky po prababičce. Prababičku zabili v roce 1990. A deset let předtím bydlela v Ostravě...

Fáze tři: Připravíme stěny.

Pro Kladeňáčka bylo překvapení už to, že na jedné ze zdí máme kachličky. V dětském pokoji. Který býval ložnice, kuchyň a ještě před tím půda. Kachle byly zakryté tím regálem s policemi. Ale ten už tady nechci, tak přišlo na řadu bourání. Zbíječka, padesátikilovej přítel a jelo se. Za deset minut měl hotovo, i když nikdy před tím se zbíječkou nedělal. Je přirozeně šikovný. Hezky se kouká na chlapy s takovými nástroji :-)
Kachličky zbourané, mohlo se škrábat. To, že pod zelenou barvou na šikmé střešní stěně, totiž nebylo nic. Jako doslova. Písek a trámy. Ta barva byla nanešená přímo na té střeše. Nějaká omítka nebo tak? Ani nápad. Stejný problém se stropem. A jak se k tomu vyjádřil pán domu, který vlastními silami před 50 lety tento dům postavil? Řekl doslova: "Buď ráda, že máš vůbec kde bydlet a nestěžuj si." Díky dědo. Možná, kdybys na tu stěnu dal omítku a nenechal mi tady tři různé druhy podlah přikryté třemi kobercy, neměla bych to astma. Ale jo, hlavně, že mám kde bydlet...

Fáze čtyři: Nahazujeme omítku.

Na to už jsme si povolali strýce, který postavil domů několik, i když je vyučený hlídač krav. Nebo něco takového. Odjeli jsme s Kladeňáčkem kupovat šaty pro mě na jeho promoce (to říkám, mám šikovného muže... má to v hlavě i v rukách :) ). Když jsme se vrátili, z pokoje šlo slyšet jen slova: "Mrdám na to." "Kurva!" "Do prdele s tímhle!" "Vyseru se na to!" "Já na to fakt mrdám." Nutno dodat, že jsem ho za svůj život slyšela mluvit takhle sprostě asi jen třikrát. Takže to bylo vážné. Nenápadně jsme vešli dovnitř, co se tedy děje a strýc nám zoufale oznámil, že je to celé na nic, všechny stěny jsou úplně křivé, diví se, že to vůbec stojí a jak je sakra možné, že každá stěna je dělaná z úplně jiné omítky. Takže jsme původně měli betonovat pouze díru po kachličkách na stěně, ale momentálně máme nově vyzděný celý pokoj. Nejprve jsme koupili jeden pytel betonu.. Padly na to tři. A prý se asi bude muset ještě dokupovat...

Fáze pět: Zdrháme!

Naprosto zbaběle ze všeho toho prachu, který je v celém domě, s Kladeňáčkem zítra zdrháme ke známému do penzionu někde ve skalách východních Čech.

Protože se muselo betonovat a zdít, fáze nahazování omítky teprve přijde někdy během příštího týdne. A až pak budeme moct malovat. Plán, který měl být maximálně na tři, čtyři dny, se protáhl na dobu neurčitou. Až se udělají stěny, musí se vyřešit podlahy. A pak nějak sjednotit nábytek. Už tady opravdu nechci každý kus nábytku po jiné osobě. Jediné, co mě uklidňuje je to, že v tomhle domě mám dva pokoje a ten druhý pokoj je naprosto nádherný a nový. Protože kdybych takhle měla rekonstruovat vícekrát, tak mě šlehne.

Blbý však je, že kromě mých pokojů máme v baráku ještě dalších pět obyvatelných místností a dalších šest jako chodby, záchod a koupelna... A všechno to potřebuje změnit. Protože je někdy lepší příležitost, než když dům slaví padesátiny?

Myslím, že přes prázdniny mám plány a náměty na články jasné. Třeba sem někdy i hodím fotky. Protože Víla v pracovních brýlích po dědovi vypadá neuvěřitelně sexy :-D

Úklid

5. června 2017 v 22:20 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Jako správná žena v domácnosti, nebo jak se teď mám nazývat, jsem se dala do uklízení.
Ale ne takové to utřeme prach... Ani ne takové to umyjeme okna před Vánocemi...
Vzala jsem to radikálně. Všechny skříně vyházela na zem a podle metody KonMari teď jedu po druhé beru do ruky a ptám se jí: "Přinášíš mi radost?"
Většina věcí mi ji nepřináší.

Do Adry jim přiletělo celkem 20 pytlů oblečení. Celé naší tříčlenné rodiny. Včetně deštníků a koberečků. Skříň mám i tak pořád plnou, jen se mi uvolnila podlaha a asi třicet věšáků.

Do knihobudek právě míří na padesát knih a stovka časopisů.

Papírů jsem vytřídila 30 kilo. Zatím. S těmi ještě u konce zdaleka nejsem. Najít modrej kontejner, kterému by se dalo nadzvednout víko, byl zážitek. Naježděno 15 km. Ale zvládlo se!

Plastů aktuálně ve žlutých kontejnerech skončilo sedm pytlů.

Směsného odpadu jsem vyhodila tři tašky.

A nejvtipnější mi připadá položka elektroodpadu. Momentálně máme narvaný celý kufr auta. Jakože až po střechu. Dva počítače, milion nepoužitelných kabelů k nim, baterky, rozbité kalkulačky, myši, klávesnice, ... No a proč mi to připadá vtipné? Protože jsme s tím objeli těch patnáct kiláků a nikde jsme nenašli použitelný kontejner na elektroodpad. Všeho všudy byl v okolí jen jeden a to tak nacpaný, že už nepobral nic. Takže se zítra bude jezdit větší kolečko, případě to jistí sběrný dvůr.

Jo a nevíte někdo, kam se hází staré CD? Googlila jsem to asi pět minut a názory se velmi různily. Takže pokud to tady čte nějaký odborník...

---

No ale pak tady mám hromadu věcí, které mi radost přináší a vyhodit je nemůžu.
Zápisníček plný hlášek z gymplu. (Vážně bych nevěřila, že se dá slovo Ocas nacpat do skoro každé věty.)
Povídky. Pohádky. Básničky.
Bývala jsem hodně kreativní člověk.

Povídky o tom, jak zabíjím lidi jsem vyhodila. Stejně jako kresby bezdomovců válejících se u popelnic.
Možná jsem trochu psychopat.
Možná na mě jen ta puberta měla strašné účinky.

Ty věci, které pro mne mají význam, sem zkusím během nějaké doby přepsat. Ať mi ty reálné papíry nezabírají tolik místa. A třeba mě to inspiruje a začnu tvořit znova něco originálního.


A ať to ukončím nějak hezky...

Každopádně i když jsem dospělejší, hláškám, kdy se spolužáci snažili učitelce biologie namluvit, že Rosenberg je známý herec, který hraje v přírodověných filmech o bobrech a ptácích, se smát ještě pár let nepřestanu. U některých lidí puberta nepomíjí ani v pětadvaceti :-D

Další články