knihomolka noční

Pondělí v 2:15 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Jako jedna z prvních knížek, kterou jsem kdy četla, byla Gabra a Málinka.
Všechny díly jsem hltala jedním dechem někdy na prvním stupni základky.
Aby ne, když se odehrávají "u nás".
Když dcérky mluví skoro našim nářečím.
Já jsem se třeba až v devatenácti dozvěděla, že slovo klamerka jinde než v Ostravě neexistuje.
A až v jednadvaceti jsem objevila nový poznatek, že Kladeňáci neví, co znamená úplně jednoduchá věta: "Vem si cukle a dej ty kobzale na hůru."
Myslím si, že právě výběrem těchto knih babička způsobila, že ze mně bude knihomolka po ní.
Což je teda taky takové...
V celé republice se říká babička.
U nás to byla odjakživa babka.
Ale ne hanlivě.
Jednoduše jenom s takovým tím nádechem slovenštiny.
Prostě zkráceně.
Bo Ostravaci nemaju čas a maju kratke zobaky.
Zpátky.
Na jaře jsem dělala novou knihovničku, takže jsem se dostala i k těmto dětským knihám.
A tak mi tady už pár měsíců ležely.
Teď mám takové nepříliš dobré období, tak jsem se rozhodla, že všechny ty Kingy, Deavery a ostatní horory a detektivky potřebuji nutně vyměnit za něco, co mě pohladí na duši.
Takže jsem vytáhla právě Gabru a Málinku a do nocí četla...
Je vlastně úplně jedno, jestli je mi osm nebo pětadvacet.
Příběhy dcérek nikdy neomrzí.
A tak se tady směji tomu, jak Gabra mluvila francouzky: "Našé prasé žeré travú."
Nebo když před panem inspektorem recitovala báseň od Čelakovského - Toman a lesní panna a všechno se jí tak nějak popletlo, takže povídala: "Na jelenu podkasaná sedí sobě lesní panna. Černou tvář má, černé kníry, hleďte ježka tahá z díry! Bububububu! Kominík je tu!"
Tohle jsou ty chvíle, kdy si uvědomím, jak mě mrzí, že třeba v češtině v literatuře jsem nikdy jméno Amálie Kutinové nezaznamenala.
Přitom existuje snad lepší česká kniha, kterou bych doporučila přečíst si všem?
Pokud jo, tak sem s ní, já na ni zatím nenarazila.
Stejný problém mám vlastně i s Jiráskem.
Všichni učitelé češtiny mi ho rozmlouvali.
Že to je moc složité a já to nepochopím.
Moc náročná literatura.
A tak jsem o prázdninách mezi prvákem a druhákem na gymplu v návalech deprese a trucu přečetla celého F. L. Věka.
A Jiráska si zamilovala.
Teď už mám od něj solidní sbírku, do které však má stále co přibývat.
Na těchto starých knížkách si člověk nejlíp uvědomí, že lidi tady jsou pořád stejní.
Že se vlastně v povaze lidí vůbec nic nezměnilo.
Sourozenci mají stejné starosti v Gabře a Málince, zatímco u Jiráska se mladí lidé pořád stejně zamilovávají a dokáží nadchnout pro věc úplně navlas stejně jako o víc než sto let později...
Jestli taky máte nějakou knížku, která je takhle milá a dokáže člověka podržet na hladině, klidně mi ji doporučte.
Nebo si zase začnu číst A uzřela oslice anděla. Protože kdyby se moje nálady daly přirovnat ke knize, bude to právě ten pocit, který jsem měla po přečtení této knihy. A kdo jste to nečetli, nedej Bože o tom ani nikdy neslyšeli, přišli jste fakt o hodně. :-)
 

Kamarádi navždy

7. listopadu 2017 v 23:30 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Bavit se a pít.
Jako za starých časů.
Kdy jsme všichni měli zhruba o deset kilo méně a na večeři nám stačily jedny hranolky.
Dohromady.
Holky.
A jeden kluk.
Ale vždycky ho všichni brali taky za holku.
Ne, není gay.
Po třech letech v kompletním složení.
Po sedmi letech od toho, co se všechno rozpadlo.
Po devíti letech, kdy jsme spolu byli v tanečních.
Starý mobil.
Staré hlášky.
Staré vtípky.
Jsou lidi, se kterými se do té puberty vrací hodně jednoduše.
Nachystat různé typy budíků na všemožné časy.
Přepnout mobil do arabštiny.
Záchvaty smíchu na celou hospodu.
Takové, které by nikdo jiný nepochopil.
Interní humor.
Vlastně jsem se takhle dobře nesmála už hodně dlouho.
Asi od té chvíle, kdy se ten jedinej kluk mezi námi vykašlal na život.
Teď se vrátil.
A všechny do jedné jsme za to šíleně vděčné.
Protože jsou typy vtípků, které můžete říkat jen v určité společnosti.
A jsou důvěrné sms, které se můžou přečíst před všemi, a stejně vás to neponíží.
Protože jsou otázky na tělo, které můžete položit jen někomu.
Protože minulost se stejně změnit nedá.
Takže se jí můžeme jen smát.
Čtyři slova během čtyř let na střední škole nejpoužívanější se snad ani nedají zveřejňovat.
Ale to top bylo jednoznačně ocas.
Vlastně jsem tohle slovo asi od gymplu nepoužila, pokud jsem zrovna nemluvila o našich zvířatech.

"Kamarádství ze střední je to, které si budeme pamatovat celý život."
Nejlepší kamarádi jsou ti, kterých se můžete ptát na to, jakou barvu spodního prádla nosí nejraději.
A oni vám řeknou, že do těch milovaných oranžových trenek se už nevlezou.
A vy přesně víte, které mysí, ačkoli jste je nikdy neviděli...
Protože kamarád vás zvedne, když upadnete... Nejlepší kamarád, když mu v tanečních spadnete při takovém tom sexy záklonu, dostane záchvat smíchu a se slovy "se na to můžu vysrat" odejde celý rozesmátý pryč. Úplně pryč. Fakt mě tam nechal v těch bílých šatech ležet rozplácnutou jako žábu.

Protože je mám hrozně ráda.
Protože šest let od střední je přesně ta chvíle, kdy se to mění.
Staré křivdy pominou.
A my tak můžeme kamarádit navždy.
"Máme na sebe tolik kompromitujících materiálů, že se nesmíme nikdy pohádat."

Tak řekni kouzlo...

31. října 2017 v 10:50 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Ještě pořád mě umíš naštvat. Ještě pořád tě umím vytočit.

"Promiň. Omlouvám se. Mrzí mě to. Opravdu."
"Tušila jsem to. Měla jsem za tebe náhradu."
"To jsem rád. Jakou?"
"Adekvátní. Většinu času povídal, že brm brm traktor bác."
"Ty mě přirovnáváš... K batoleti?!"
"Ano. Všichni chlapi jste přece stejní. ;)"

Je fajn vědět, že seš pořád stejnej vůl.
Je fajn věřit tomu, že tě to vážně mrzí.
Je fajn doufat, že myslíš vážně, že se prej za mnou stavíš, až pojedeš na návštěvu k rodičům.

Now it's your turn...

Další články