Duben 2012

Zase..

25. dubna 2012 v 19:52 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Zdrogovat se pro navození atmosféry. Přejít do stavu, kdy je člověku "jako po opici" a narvat do sebe prášky. Úplně jedno jaké. Hlavně ať jsou silné. Mráz přebíhá po zádech sem a tam. Pocit uvolnění nastupuje. Když člověk mrkne, stejně mu sekundu trvá, než zase zaostří, jenže pak musí mrknout znovu. Baví mě ten pocit. Jsem zlá. A hloupá.

Zase myslím na tebe. Vidím tě všude. To je nějaká písnička ne? Jenže takhle to nemyslím. Jedu tramvají a ten kluk zezadu vypadá jako ty. Vystoupím a přes ulici je někdo, kdo se směje stejně jako ty. Ten úsměv. Ten smích. Kolikrát jsem ho viděla a slyšela? Mockrát to nebylo. Ale z hlavy vymazat nejde.

Když už tě potkávat nechci, snažím se usnout. Nepomáhá to. Usínám s myšlenkami na školu a ve snech jsi stejně pořád ty. Kdysi to byly sny o tom, že jsme spolu chodili do hospody. Pobavit se. Asi hloupnu, ale teď se mi zdají sexy sny. A mně se líbí. Kde je ta chyba? Ve mně? Proč? Proč ani po tak dlouhé době nedokážu zapomenout, že jsem kdysi kdesi viděla svého prince? Bolí to čím dál víc. Sejde z očí, přijde na mysl. Do podvědomí. Vždyť tě pořádně neznám? Je tohle ta chyba? To, že se až moc vžívám do těch tvých víl a hvězd? Cítím k tobě vůbec něco? A je to cit k tobě nebo k tomu klukovi, kterého znám z povídek? Hm? Odpovíš mi? Čím mě utěšíš tentokrát? Vím, kde bydlíš a naivně se tam denodenně projíždím. Jako patnáctiletá puberťačka. Měla bych se začít chovat na svůj věk a pak by možná ani v hospodách nechtěli mou občanku. Chci se změnit. Chci zapomenout. Nebo za to můžu vlastně jen sama, že jsem si tě zidealizovala podle těch nejlepších představ? Je tak těžké chtít mít kamaráda, který zná všechny tajné uličky ve městě, kde jsem ráda, že trefím do školy?

"Ty seš beznadějný případ." "Proč?" "Protože jsi věčně zoufalá, proto."

Potkej se se mnou naposledy. Prosím. Najdi mě v té změti blogů. Prosím.

Ty

17. dubna 2012 v 21:30 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Dojímáš mě. Všechny ty povídky, které jsi kdy napsal. Všechny ty příběhy, ve kterých se poznávám, i když v nich vůbec nejsem. Jsou o mě či ne? Zůstane to tajemstvím. Už se to od tebe nikdy nedozvím. Mám toho na srdci tolik, co bych ti chtěla všechno říct. Nemůžu. Nedovolíš mi to. Jsi moc úžasný na to, abychom se mohli znát. Jsi moc skvělý na to, abych s tebou mohla kamarádit. Jedno mínus máš. Ty víš nejlíp jaké. Na druhou stranu, tahle věc tě dělá přesně takovým, jaký v konečném výsledku jsi.

Mohla bych tady psát dalších tisíc věcí o tebe. Proč bych to dělala. Stejně si to tady nikdy nepřečteš. Už nikdy nebude žádné slunce, žádný měsíc, žádná realita ani výmysly. Prostě nic. Všechno je jinak a mě se po tobě tolik stýská. I když tě vůbec neznám. To je na tom ze všeho nejhorší.

Nikdy jsi nenapsal žádnou knihu, přesto jsi můj nejoblíbenější spisovatel.