Červen 2012

Před časem

29. června 2012 v 23:03 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Dřív nebyl čas zveřejnit to.

Smál ses mi, že "doma" říkám na tři místa ve světě. Ty to slůvku teď říkáš, když označuješ byty čtyři. Je to spíš zoufalé než k smíchu. Všude ale nikde.

Můj síťový adaptér na wi-fi v jednom z mých domovů nefunguje. Týden bez internetu snad nějak přežiju. I když bych teď strašně ráda zveřejnila tento článek. Chybí mi ty pocity, kdy jsem psávala bláboly a lidé to komentovali. Teď, když mi na blog nikdo nechodí, já nikde nic nekomentuji a jen se modlím, aby tady zase nezačala chodit ta samá skupina lidí, jako předtím, je to psaní celkem o ničem. Mrzí mě to. I am so sorry, missis K… . Vím, že se tam ta poslední tečka nepíše. Ale sem se hodí. Protože za tou osobou, která také vlastní blog, bych ráda tečku udělala. Napořád. Srala mě.

Automaticky klikám na ikonu čtyřbarevného kolečka. Okamžitě mi vyskakuje hláška: Nelze se připojit k internetu. Nervy na pochodu.

Mám v hlavě brouka. Je veliký. Stěhovat se nebo ne? Bydlet ve studentském bytě nebo ve svém? Říkat to kouzelné slůvko "doma" něčemu, kde bych byla jen já a on? Nebo zůstat v tomto sladkém městě plném hříchu, nechávat na sebe blikat červené světlo z kamery na protějším domě, ale být sama? On za mnou nepřijede bydlet. Má práci. U nich. A mě to mrzí. Chtěla jsem, aby si našel něco tady. Abychom byli spolu. Abychom byli pryč. Daleko od rodiny. Jeho, mé, na tom nesejde.


Prší a v dálce se začíná blýskat. Co si nalhávat. Bojím se. Raději budu s ním - tam, než tady - sama. To je rozhodující kritérium. Udělala bych pro něj vše. On pro mě taky. Jeho rodina mě má ráda. To mi také připadá jako docela důležité. Asi jsem udělal dobrý první dojem. Skromná holka z vesnice, jejíž maminka ji vychovává sama a přitom bere minimální plat v oboru pokojské. A i přes tyto nepříznivé podmínky se dostala na prestižní vysokou školu.

Poslouchám Thin Lizzy a mám zase tu strašnou chuť svěřovat se se svými pocity. Dostala jsem ubytovací stipendium, takže mám možnost poslechnout si tuto skupinu naživo. Společně s jinými na Masters of Rock. Můj sen se, snad, splní.
Je těžké sem psát tak, aby vás v případě náhody, nepoznali ti, kteří vás mají načtené od á do zet. Je jich hodně.
Vracím se zpátky k učení. Word, barva písma, tučné, podtržené, kurzíva a šedesát stran výpisků z několikasetstranné učebnice.

Do toho hromy, blesky a neustávající červené blikající světlo z kamery na protějším domě.

2,08

3. června 2012 v 20:33 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
..Je můj vážený studijní průměr k dnešnímu dni.

Sice mi ještě pár zkoušek chybí, ale už můžu říct, že první rok vysoké školy je za mnou. Aspoň tedy ten semestrový. Ty čtyři zkoušky snad ještě nějak zvládnu. Přemýšlím o tom, jestli sen z deváté třídy, který se stal skutečností, je opravdu to, co bych v budoucnu chtěla dělat. Nevím, jestli je ta škola pro mě to pravé. Nevím, jestli opravdu chci skončit s magisterským titulem z filozofické fakulty a s větou: "Chcete to s kečupem nebo tatarkou?" Na oboru nás je sto patnáct. Stejný obor je v republice ještě dvakrát. Podobný minimálně třikrát. Tolik lidí přeci nemá šanci uplatnit se v oboru. Nebo má?

Za ten rok jsem si užila studentský život na privátě. Odpoutala jsem se od maminky a naučla jsem se sama o sebe starat se. S jejími pěnezi. Ale přeci jen sama. Bylo na mě, abych usoudila, kdy je čas uklízet. Bylo na mě, abych usoudila, jestli mám umýt nádobí hned, nebo až později. Bylo na mém rozhodnutí, zdali si koupit rohlík za korunu nebo za tři. A stejně tak jsem sama musela uznat, že je čas jít do školy. Taky jsem se musela naučit vycházet v bytě s dalšími třemi slečnami, přičemž s tou jednou jsem sdílela pokoj. Což pro mě, jako jedináčka, byla také zajímavá zkušenost.

Tohle už příští rok nezažiju s největší pravděpodobností. Měla bych totiž pobývat s přítelem v domě jeho babičky. A opět dojíždět. Jak jsem se tomu chtěla vyhýbat, tak je to tady. Teda tomu dojíždění, ne příteli. Budeme mít v domě zoo. Pes, kočka, papoušek, želvy, křečci.

Začínám si uvědomovat, že nejsem dítě. Že začínám být dospělá. A názory, že bych měla bydlení s milým přehodnotit, mě začínají vytáčet. Dva roky žijeme na dálku. Kdo by nechtěl konečně být spolu. Konečně jako pár. Konečně jako normální dospělí lidé. Není to uspěchané. Je to jen další krok ve vztahu, který by jednou přijít musel.