Srpen 2012

řekla halí belí a byla to pohoda

31. srpna 2012 v 16:58 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Není to láska. Je to závislost. Touha. To je možná to slovo, které tu "věc" vystihuje nejvíc. Záměrně ne cit. Protože do toho to má daleko. Lidé bez srdce totiž nemůžou mít city. Potřeba tušit se navzájem vedle sebe. Dívat se, když o tom ten druhý netuší. Zkoumat každou pihu. Snažit si zapamatovat sebemenší detail. Každou vrásku. Ne-li každý vlas. Přát si hloupé věci. Nereálné. Avšak krásné. Chtít pouhý okamžik. Pořád po něm toužit. Potom zapomenout a nakonec si opět vzpomenout. A tak dokola. Vytěsňovat z duše sny. Protože realita je škaredá, ale ve snech se nedá žít věčně. Malovat si vsechno k obrazu svému. Zidealizovávat si reálné postavy do dokonalosti. Která vlastně neexistuje. Chyby dělají lidi tak dokonalými. Jenže to je zkreslený pohled. Každá chyba začne po čase jít na nervy. Ale to nedokáže posedlá duše pochopit.

---

A tak jde na večírek po pěti letech ze základní školy. Opít se, když ještě nevystřízlivěla ze včerejška. Tak jako to dělá celé prázdniny. A bojí se toho, co bude, když nastoupí do školy a tyhle každodenní flámy budou muset skončit. Ten absťák bude krutý.

jako šípková růženka

30. srpna 2012 v 20:06 | Víla |  Literární pokusy
Šípková Růženka umírá ve spánku. Princ nepřišel. Zapomněl nebo jen nechtěl? Někdo mu ublížil? Našel si snad po cestě hezčí princeznu? To už se nikdo nedozví. Byl jediný, kdo ji mohl zachránit. Vykašlal se na ni. A ona teď pomalu naposledy vydechává.

Celých sto let snila svůj pohádkový sen. Její fantazie ve spánku pracovala na plné obrátky. Představovala si, jaký ten princ asi bude. Jaký bude ten polibek, kterým ji probudí. O jeho vzhledu měla jasno. Vypadal opravdu jako princ a jeho vzhled měla jen a jen ve své hlavě. Tvář nebyla důležitá. Významný byl pouze úsměv. Ten, který ho dělal právě takovým vzácným. Drahocenným. Veselým a sympatickým. Povahu si zidealizovala. Měl být úžasný. Naplňovat jeji duši. Rozumět ji beze slov. Umět vedle ní sedět a mlčet. Jen ji držet za ruku a nic neříkat. Jindy si měli naopak povídat dlouho do noci a pak nejít ani spát. Být zdatný v nejtěžší disciplíně - říkání lichotek. Poblouznit ji pouhými slovy. Rozněžnit. Rozesmát a rozplakat zároveň. Nejlépe by ho vystihl popis "pohádkový princ".

Chtěla jím být políbená. Jednou jedinkrát, aby procitla. Aby ho poznala takového, jaký opravdu je. Ne jen jako tu představu, kterou si vyfantazírovala její ospalá hlava. Chtěla mu být na blízku a utíkat za ním v nešťastných chvílích. Dělit se s ním o veškerou radost.

Svůj život si prožila šťastný ve svém snění. Poslední šance, že by ji princ ještě našel pomalu odplouvá.

Šípková Růženka umírá a s ní celé království. Jenže to je teď všem už jedno. Z pohádek jsme dávno vyrostli. Jejich kouzlo se nenávratně vytratilo. Bohužel.

někde jsou přízraky, jinde už mrtvoly

29. srpna 2012 v 21:27 | Víla |  Literární pokusy
Lehký výraz pohrdaní
tomu už nic nezabrání
skrývat svou zoufalou tvář
vystavovat svatozář
úsměv všechny omámí
není čas na zklamání

nenechat se rozhodit
city někam odhodit
počínat si sebejistě
to je totiž teď na místě
jistě

nevšímat si světa kolem
nezabývat se vším tím bolem
žít si ve své realitě
netvářit se rozpačitě

ty jsi ten princ, vysněná iluze
tajemná láska
rytíř ve výsluze

alkoholem zmatená
padá už na kolena

realita bolí

hvězdný nebe nade mnou a všechny ty účinný látky ve mně

28. srpna 2012 v 0:31 | Víla |  Literární pokusy
Rozcuchané vlasy a upocená těla. Uhlíky poházené po celém stanu. Stejně jako oblečení. Černě obarvené nohy. Oči už si zvykly na tu tmu. Náhodný pohled do nich. Plaše uhnout. I když být stydlivý už je teď docela pozdě. Zdálky znějící Nightwish z jukeboxu jako příprava na blízký koncert. Texty znějící v hlavě o pikosekundu dřív, než je zpěvák vyslovil.

"Kiss while your lips are still red, while he`s still silent rest, while bosom is still untouched, unveiled. Hold another hand while the hand`s still without a tool. Drown into eyes while they`re still blind, love, while the night still hides the withering dawn"

Nedívej se tak, zamiluješ se.
Rada nad zlato. Naoko naštvaně se otočit na bok. Prý zamilovat se. Pche. Takovou blbost by neudělala. Ne, když před zavřenýma očima viděla stále někoho jiného.
Sex není láska. Ty ses mi jen líbil a ta atmosféra tady... Neměl sis začínat.
No dovol, to ty jsi po mně vyjela ještě dřív než jsme se vůbec stačili představit. Ale jak jsem tě pozoroval, nebyl jsem zdaleka jediný na koho jsi měla zálusk, co?
Řečeno vtipně, myšleno vážně. Přemýšlení. O tom co se právě stalo. O tom, jestli je pravda to, co zrovna slyšela. Naprosto klidný hlas, který to nakonec potvrdil. A žádné výčitky. Žádné svědomí. Jen uklidňující pocit uspokojení a doznívající křeč v levém stehnu. Propocené vlasy, které potřebovaly vodu. To nejlépe hned. Smýt všechny důkazy. Vyčistit si zuby od chuti rumu. Pro začátek stačí zelenou. Pasta není po ruce. Chuť probrat se pod ledovou sprchou, zakrýt mejkapem kruhy pod očima a tvářit se vyspaně. Třeba i opile. Hlavně s sebou neseknout vyčerpáním v půli cesty. Vymyslet příběh o tom, jak vzniklo zranění na koleni a vynechat při tom slova jako vášeň, nahoře, žádná karimatka, jenom tvrdá zem. Snaha nějak do toho rovnou zakomponovat roztrhnutý pásek.

Byla to touha. Bylo to značné množství piv a rumu. Byla to euforie a radost. Byla to možná i chyba. Bylo to snad všechno, jen ne rozumné. Rozum šel spát. Ústa sice nechal vzhůru, jenže řeč těla stejně všechno prozradila. Nemělo cenu lhát. Jediné co mělo cenu bylo utéct nebo se poddat tomu, co oba chtěli. A nohy na utíkání moc bolely. Proto zvolily možnost svalit se co nejblíž a nehýbat se. Aspoň na chvíli.

Naposledy před svítáním a tajným přesunem do sprch se přitulili. Ponořili se do vášnivého polibku. Nechtěli přemýšlet, co bude dál. Jestli něco bude dál. Chtěli být teď a tady. V přítomnosti zakalené ethanolem.
Jsem děvka? Jsem stejná jako ona?
Záleží na tom jestli ...
Na čem?
Jestli jsi to dělala, abys ho podvedla, nebo jestli jsem tě tak přitahoval.

Vylezla ze stanu. Podával jí boty. Z protějšího stanu vykoukla rozespalá hlava a zahlásila zpátky dovnitř: Pičo čum, on je pedofil.

Já chci SPÁÁÁÁT!!!

24. srpna 2012 v 6:36 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Od dvou v noci nespím.
Probudil mě milý tím, že zoufale vykřikl mé jméno. Na otázku: Copaak?? Odpověděl: Mám tě rád.
Hezké. To ano. Ale já kurva nemůžu spááát :(
Mám křeče. Hloupá nemoc.
Mám debilní kamarády. Hloupí lidé.
Když mi umírala babička, nezbylo mi, než se s tím smířit. Když kamarádce umírá děda, posílá všechny do prdele.
Vlastně je to divná holka, nemá reálné kamarády (všichni v reálu říkají, že je piča). Měla jen mě (já o ní říkala jen to, že by měla zhubnout - 150 cm, a odhadem 85 kg). Baví se s lidmi na internetu a reálně se s nimi nevídá. Blbá je.
Neříkám, taky mám 3 lidi, které znám jen přes net a píšu si s nimi. Ale těch reálných osob mám víc. Ona ne, ona si žije ve svém virtuálním světě. Hraje si na někoho, kdo není. A vztek si vylívá na těch reálných. Na těch, kterých by si měla vážit.
Proto já mám blog. Proto, když mě něco jebe, napíšu to sem. Je to jednodušší a stejně účinné.
Pitomé křeče, hážu do sebe další hořčík a doufám, že zabere. Pustím Simpsnovy a po sté zkusím usnout.

Proč to nejde?? :(
Jsem bezradná. Už jsem z té únavy už i brečela.
Miláček už skoro hodinu pracuje a já tady ještě pořád neusnula. Proč..

Žienka domáca

23. srpna 2012 v 14:20 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Slíbil mi hmotný dárek za první výplatu. Dočkala jsem se toho, že sobě koupil Diablo III. a mě koupil ubohou čokoládu. Milý.. (ve smyslu, že je to můj milý; ovšem i ve smyslu, že se zachoval mile). Nechtěla jsem nic drahého, jen mě mrzí, že si kupuje takové pičoviny. Nejprve tohle a pak nový datadisk k WoWku. A mě ani to pitomé Need for Speed nestáhne. Abych mohla něco hrát když on je v práci. Ne. Já si musím všechno koupit a zařídit sama, když něco chci. Už mě to štve. Zase.

Teď jsem měla dlouhou debatu s jeho maminkou, u které vlastně celé prázdniny bydlím. Má mě ráda. Řekla bych, že celá jeho rodina je vděčná, že si "dotáhl" zrovna mě a ne nějakou flundru. Však jsem tichá, pěkná, moc toho nesním, už vlastně ani moc nepiju od té chvíle co jsem jim pozvracela záchod, chodím na vysokou a nemluvím sprostě. On je rapl, který závěrečky na učňáku bude dělat podruhé v září a ještě se neučí. A zmínila jsem se o tom že třeťák dělal dvakrát? Měla bych to uvést na pravou míru. Ten kluk je nehorázně inteligentní. Řekla bych že na učňák ho byla škoda, že na maturitu má určitě a na bakaláře možná taky. No ale to by milý nesměl být líný jako prase. Raději si šel vydělávat. Co už. Stejně tam dlouho nevydrží.

Zpátky k té debatě. Byla jsem varována. To brzo. Je to nervák. Rapl. Uráží se kvůli pitomostem a vždy musí být po jeho. Jestli chceme ještě letos vymalovat, mám poslední příležitost o víkendu. Návod jak to udělat. Až bude sedět u ptáků, tak se mám vzít a jít si to udělat sama. On mě nenechá. Prý teda. Já se obávám, že mě nechá. Ale to nevadí, já si to klidně vymaluji sama.

Štve mě to diablo. Štve. Protože já si přes net nesmím objednat nic, zatímco on může všechno. Připadám si jako slepice. Ale to vlastně není můj problém... Takže stránky metalshopu a jde se nakupovat :))

Miss you

15. srpna 2012 v 22:33 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Zase další z těch dnů, které jsem přežila posilněná alkoholem. Chtěla bych si zahulit. Nikdy jsem to nezkoušela, vždycky jsem to odsuzovala. Ale teď? Najednou mám chuť udělat to. Když ne ve dvaceti tak kdy? Vždyť už jsem teď stará v očích těch, kteří chodí na diskotéky. No dobře, já vzhledově vypadám stará stejně jako ony, i když je mi o pět let víc, ale to myšlení je jinačí.

Fakt? Fakt je myšlení jinačí, když tady píšeš jak seš celé prázdniny v lihu a chceš hulit?

Nedělám to proto (to pití), abych byla opilá. Dělám to proto, abych utekla před tou zasranou realitou. Před tím vším co mě tak štve. Před sebou samotnou. Neutečeš!
Všechno je jinačí, než jsem si před prázdninami představovala. Od Á do Zet. Mám chuť si aspoň zapálit jednu z těch zbývajících modrých nebudu dělat reklamu, které mám tajně schované v šuplíku. Pro největší případ nouze. Zapřisáhlá nekuřačka. Taky si asi brzy zapálím. Pro ten pocit uvolnění.

Piju, kouřím, dělám blbosti, chovám se na sedmnáct a balím cizí kluky. Všechno jen proto, že mi chybí ten pocit být obdivována, jedinečná. Ta krásná. Něžná Víla. Princezna Pivěnka Namol.

Proč chceš pořád víc? Nemáš už dost? Máš partnera, se kterým budeš bydlet. Máš závazky. On tě miluje. Rozmazluje si tě. Tak proč chceš pořád, sakra, víc?!

Momentálně chci jednu věc. Ale o té se raději nebudu zmiňovat. Nechci. Už ne.

Vždycky to dopadne stejně, co jsi, ty krávo, čekala?

Vzpomněla jsem si na pěkné heslo. Když tě život někdy ničí, usměj se a měj ho v piči.
Takže se usmívám vážení.

Černá akce

13. srpna 2012 v 17:39 | Víla |  Téma týdne
Téma týdne jsem si přebrala vlastním způsobem a to básničkou (nebo spíš pokusem o ní) o jedné z největších sešlosti lidí v černém, které jsem měla tu čest se zúčastnit. Masters of Rock.

Moje oči rády vidí
město plné černých lidí.
Názvy kapel na tričkách
kus oceli na špičkách.

Dlouhé vlasy všem tu sluší,
z hlasitosti budem hluší.
Milí lidé jsou tu všude,
po zpoplatněných kelímkách pořádek zbude.

Hudba uším lahodí,
v pití piv se závodí.
Proudem teče slivovice,
ach, Mástrovské Vizovice.



Foto pro ilustraci té černé. Zdroj: http://www.musicfoto.net/masters-of-rock-2012/