Září 2012

Je mi to jedno, protože stejně jiná nebudu

29. září 2012 v 0:07 | Víla |  Téma týdne
Je mi jedno,

... co si o mě myslí ostatní, protože mi připadá důležitější to, co si o ostatních myslím já.
... že si o mně polovina známých myslí, že jsem stydlivá a tichá a druhá polovina, že jsem nadržený debil, který neumí držet zobák a směje se v těch nejhorších chvílích.
... že když jedu vlakem a vzpomenu si na něco vtipného, tak se začnu smát. Protože smích je zdravý a já ho nebudu zadržovat jen kvůli lidí.
... když mi tečou slzy v šalině, protože co je ostatním, sakra, do toho.
... že lidi říkají, že se k té drobňoučké (jak mi se to slovo příčí) holce se nehodí steelky s patnácti dírkama.
... že žiju totálně nezdravým stylem, kdy dva týdny nejím, zhubnu, pak přijedu na víkend k rodičům a nažeru se, tak, že jsem zpátky na původní váze.
... když mi lidé něco vyčítají, protože já poslouchám jen pochvaly.
... že se nejlíp se dokážu bavit až když svou mysl ošálím rumem.
... že chodím bez brýlí i přesto, že jsem skoro slepá. Protože obličeje vidím, zhruba. Nevidím jen písmenka. A ty vidět nepotřebuji.
... že neberu prášky, které brát musím, protože bez nich přestávám dýchat. Komu na tom záleží...
... když jedu autem a lidé na mě troubí, protože brzdím provoz. Protože já si, sakra, nevěřím jezdit rychleji než padesátkou v zatáčkách, kde jsou samé křížky a pomníky.
... že v nejbližší době plánuji seknout se školou a nijak mě to nesere.
... že jediný muž, kterého opravdu miluju, by mi mohl dělat otce. Věkem. Kdyby mě měl v osmnácti.
... že jsem tím víc dětinská, protože tento muž ani nemá ponětí o tom, že žiju, páč je to zpěvák. (Který jen tak mimochodem zpívá písničku o tom, že je mu to jedno.)

Je mi jedno, že se lidem zdám ztracená v tomto světě, dětinská a pubertální. Je mi to jedno, protože jsem dospělá a nenechám se rozhodit hloupostmi.


přednáška, co nutí přemýšlet

25. září 2012 v 12:04 | Víla |  Literární pokusy
"Lidé se dělí jako literární směry. Komedianti, tragédi, romantici..."

Zamyslela se. Vždycky se řadila tak nějak ke všem třem skupinám dohromady. Nejvíc asi k romantikům. Teď ji došlo, že je vlastně nejspíš tragéd. Romantici jsou totiž ti, na první pohled zavrženíhodní, sexy kluci na okraji společnosti. Ona taková není. Sice pořád řeší svoje románky, platonické i reálné vztahy, ale do romantičky má daleko. Pořád se plácá ve vztazích, to je její důkaz tragédie. Nebo snad důkaz její tragédie? Bez mužů žít neumí. S nimi je to ještě horší.

Zasněně koukala z okna a úspěšně ignorovala přednášejícího profesora předválečné generace. Raději vzpomínala na to, do kolika mužů se stačila zamilovat za poslední rok. Bylo jich hodně. Snažila se rozpomenout se, co měli společného. Co by mohla říkat, že je její vkus. Blonďák i černovlasý, malý i velký, štíhlý i při těle, dlouhovlasý i vyholený, blázen i snílek, rasista i člověk jiné pleti, mladší i starší. V tomhle to tedy nebylo. Jediný znak, který měli všichni stejní byl pouze hudební styl. Najednou jí připadalo strašně ubohé vybírat si kluky jen podle toho, aby to nebyli rapeři. Na druhou stranu si říkala, že aspoň není tak povrchní, aby se jí líbil jen hezký čumáček. Nebyla to zamilovanost v pravém smyslu, to co k nim cítila. Byla to poblouzněnost. Dychtivé přání mít něco, co jí v životě chybí. Bylo to něco, co jí v noci nedovolilo spát a přes den racionálně uvažovat.

"Láska neexistuje!" Razila své heslo, když ulehala do postele s dalším a dalším jen proto, aby tu pravou lásku našla. Za maskou nevinnosti, opilá touhou. Jizvy z každé další takové zkušenosti si hojila relativně rychle. Procházkami po Špilberku brzy ráno nebo naopak při soumraku. Velmi ráda potkávala všechny ty krásné páry držící se za ruce a vypadající tak zamilovaně. Ani trochu jim nezáviděla, že mají něco, co ona ne. Byla to její volba stejně tak jako jejich. A ona stejně věděla, že všechny ty zamilované pohledy jednou vystřídají bolestivé slzy a výčitky. Protože to, co je skutečné, bolí víc. Jim nebude stačit vyvětrat si hlavu procházkou po romantickém městě. Jim bude ubližovat jít tím prostorem a vidět všude okolo sebe všechny ty vzpomínky. Lidé jsou moc hloupí na to, aby jim došlo, že to, co cítí, není opravdové. Že je to pouhý přelud, který jednou přejde.

Podívala se na hodinky. Deset minut do konce nekonečné tříhodinové přednášky.

"A teď si ještě probereme metafory. Znáte nějaké?"
"Máš oči jako studánky" ozvalo se s razantním básnickým přednesem odkudsi z učebny a následoval výbuch smíchu některých jedinců.
"Takového znám," šeptala jí holka z vedlejší židle. "Oči jako studánky a buď nosí čočky nebo se mu odlupují duhovky."
Začala se s ostatními smát taky.

Ranní lekce hantecu

24. září 2012 v 16:05 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
- Ty už zase mluvíš ostravsky! Vždyť jsem tě učil mluvit normálně už když jsme spolu chodili.
- Brouku, my spolu ale nikdy nechodili!
- Fajn, tak jsem tě to učil, když jsme spolu souložili.
- Máš hodně špatnou paměť, co? Ale ty tři roky není tak moc, aby si nemohl pamatovat, že jsme spolu nespali.
- Ale skoro.
- Ty vole, vždyť jsme byli oblečení.
- Nekaž mi vzpomínky. Stejně by ses už měla naučit spíš brněnským nářečím.
- No jasně, tím rozumím jedině to, když mi řekneš, abych jela šalinou na Čáru. A to mi taky trvalo než jsem to pochopila.
- A když pojedeš na Prýgl tak jedeš kam?
- To mám vědět jako jak? Co to je? Hmm?
- No to já nevím, copak su z Brna? A není to náhodou taky Česká? A nebo Petrov ne?

Aneb když se baví dva blbci a celý vagón se jim směje. Po tom co jsem si na netu našla, cože to vlastně teda je, (tak se stydím, že mi to nedošlo.) tak se mému drahému ex musím vysmát, protože pár metrů od toho onoho divně pojmenovaného místa bude od října bydlet.

Ten kluk je báječný. Ale je báječný jen když není s tou svou Modelkou. Protože Modelka žárlí. Protože on má pořád tendenci zveličovat to, co jsme spolu opravdu dělali. (Seznámili se, zrubali se, tančili; setkali se a povídali si; leželi vedle sebe v posteli a povídali si; tohle se stalo během tří dnů.. pak půl roku nic a pak vášnivé dvoudenní líbání s přestávkami na pivo. Měsíc na to si našel Modelku a stal se z něj podpantoflák, se kterým přestala být zábava. A tak to trvá doteď.)

Zítra ho povezu autem ráno na vlak. Protože v tu dobu ještě ani autobusy nejezdí. A vlak je to první, který jede. Proč já se stěhovala do takové prdele. Odpočítává měsíce do května, protože slíbila, že tady bude bydlet jen tak dlouho.

Další část, kdy jsme pobavili publikum ve vlaku bylo, když jsem mu vrazila nelítostnou facku. (No tak jsem si trochu vylila vztek za všechno to, co mi kdy udělal no :D) Ale to bylo jeho mínus. Neměl mi sahat do výstřihu a odepínat knoflíčky na košili a ještě se při tom fotit. Já ho upozornila, že jestli to ještě jednou udělá, tak tu facku dostane. Copak já mohu za to, že mi nevěřil? O:-) Bože já tak miluju ten pocit, když někomu můžu oprávněně jednu vlepit.. :D

Odpoledne jsem udělala krásný dobrý skutek. Svezla jsem od vlaku nějakou stařenku.
- Slečno, jedete do *** ?
- Ano, jedu, chcete svézt?
- To budete tak hodná.
- Je-li vám život milý, tak ale raději nesedejte a počkejte deset minut na autobus, já moc jezdit neumím.
- Slečno, já se sice nezdám, protože teď už jsem stará, ale když jsem byla ve vašem věku... Vypadáte zodpovědněji než já.
- Tak jo, tak sedejte.

A to, že tady píšu je důkaz toho, že jsem obě cesty přežila ve zdraví. Jen si asi nechám na ruce vytetovat nápis: Rožni světla, debile. Protože tohle mi fakt nepřestane dělat problém. Vždycky si toho všimnu až když zaparkuju a chci je vypnout. A vůbec mě nesere, že jsem i v šest ráno jela po tmě. Ten komisař, co mi kdysi dával řidičák věděl proč dodává: "Já vám ten řidičák dám. Ale jen proto, že za dva roky maximálně vám ho seberou a pak vás přezkouším znovu." Tak si říkám, že nebyl daleko od pravdy. :D

zákon o zachování citu v jeho bytu

23. září 2012 v 19:21 | Víla
Další modřina do sbírky. Tentokrát přes půlku pravého lýtka. A bolí. Řekla bych, že nemám ráda holky s těžkýma botama, ale to bych nesnášela sebe, takže mlčím. Stejně jako o tom, že celý víkend ležím s horečkou. To tu školu zítra začneme pěkně. Ale Mardi za to stál. Už teď mě zabíjí představa, že abych byla v osm ve škole, budu muset ve čtvrt na sedm vstávat. Jako na gymplu ve starých časech. Moje rozhodnutí, moje chyba.

Zase jsem si schytala pěknou žárlivou scénu. Já prostě nepochopím, proč ze všech mých známých - kluků, musí můj milovaný žárlit jen na toho jediného, kterého vidím tak jednou za rok. Ne, on mi prostě neudělá scénu, že si celý den volám s V a pak s ním jdu ještě ven a domů přijdu vysmátá jak lečo. Jemu nevadí, že vlakem jezdím s F a pak o něm pořád mluvím. Je mu úplně jedno, když mu říkám, jak si vedle mě sedne ve škole spolužák, který má neustálou potřebu se mě dotýkat. To mu je fuk. Ale teď jsem ta prostě nejhorší. Že já vůbec jsem tak upřímná a říkám pravdu. Kdybych řekla, že spím u kamarádky, tak jak bylo původně opravdu v plánu, bylo by to lepší.

Nemůžeš mi aspoň jednou věřit?
Ne.
Tak dík.

*..Kdyby ve čtvrtky nehrával to jeho pitomé wowko, tak bych nikam nejela..*

Jednu výhodu to možná má. Už milého učím poslouchat Fixu, aby příště mohl na koncert se mnou a nemohl se vymlouvat, že je neposlouchá. Beru jako úspěch, že už si písničku Klenot prozpěvuje s tím, že se mu to fakt líbí. A taky to, že když jsem pouštěla Fenomén, tak řekl: "To je dobrý, kdo to zpívá?" Po dvou letech.. Myslím, že opravdu úspěch. Narozdíl od toho, že on si stále nepamatuje, že po másle zvracím a nechutnají mi brambory a ryby. Takže bramborová kaše na oběd s rybími prsty, opravdová lahůdka. A je mi úplně jedno, že by někdo mohl namítat, ať si teda vařím sama. To jako emancipovaná žena dělat nebudu!!! :D Nikdy!!! (řekla dcera kuchařky)

Myslela jsem, že to bude lepší, když spolu budeme bydlet. Myslela jsem, že si místo wowka s pandama koupíme dalšího tvora do našeho zvěřince. Korelka by potřebovala muže. A rozela taky. Nemluvě o tom, že jsme chtěli šetřit na papouška šedého za pár litrů. Což mi připomíná, že budu muset zajet k jeho mamince pro akvárko, ať máme kam dát rybičky. A chcu kotě. Ta vyžraná desetiletá rádoby britská kočka se mi nelíbí. Vidím ji totiž tak jednou do týdne, když se přijde nažrat. A já chci tulící kočku, kterou si naučím chodit dovnitř. Tulící pes mi nestačí. :D -- tohle nejsou všechny zvířata, které máme, ale ostatní mi nepřipadají důležité ke zmínce

Myslela jsem, že to bude jiné. Že se budeme věnovat sobě. A ne sedět každý u svojeho pc a hrát online hry. Doufala jsem, že bude všechno rázem lepší. Ale není. Ani trochu. Teď je to ještě větší stereotyp, než když jsme se vídali po čtrnácti dnech na víkend. Už ani na to pivo nechodíme, ale domů kupujeme laváče. Krize. Horší než po několikaletém manželství. A abych si mohla stěžovat ještě víc, tak už konečně přestanu papat prášky proti miminku. Stejně to nemá cenu brát, když spolu ani nespíme. A pak mi budou všichni tvrdit, že to holky jsou ty, které nechtějí se vymlouvají na únavu a bolest hlavy. Jasně..

Jedinkrát v životě bych chtěla slyšet "Miluji tě". Jednou by to stačilo... Chci chodit s klukem, který se bude chovat jako můj kluk a ne kamarád, který mi sem tam dá pusu a ztropí scénu..

Připadám si tak... Bezvýchodně..

...Asi si jednoduše najdu zase holku. Tak jak jsem měla kdysi a bylo mi nejlíp... Tak! :)

Na víly věřím. Stejně jako na jiné bytosti

18. září 2012 v 22:17 | Víla |  Téma týdne
Překvapuje mě, kolik lidí na blogu je bez fantazie.

Copak každá víla musí být ta z amerických filmů, která mává křídly a je velká tak akorát do dlaně? Copak víla musí být nutně jen blázen, který tančí po lese v průhledných šatech? Fakt všichni musíte psát o tom, že jste viděli Petra Pana?

Kam zmizely všechny ty dětské sny? Víra v to, že existují čerti a andělé, víly a bubáci. Všechny ty pohádkové postavy. Snad každý si v dětství prošel tím, aby v nějakou tu nadpřirozenou bytost věřil. A kdo tvrdí, že ne, tak věří na Ježíška doteď! Žádná z těch postaviček kdysi dávno nevznikla jen tak. Z ničeho nic. Úderem blesku, zazněním hromu. Přece to museli lidi hledat v něčem reálném. Proto mě překvapuje, že tady 90% lidí píše, že na víly nevěří.

Opravdu nemáte mezi svými blízkými někoho, kdo je anděl? Tak to vás lituju. Fakt jste nepotkali nikoho, o kom si myslíte, že je ztělesněné zlo? Člověk nemusí být nutně mimo realitu, aby takové lidi viděl. Stačí jen být trochu vnímavější. Popustit uzdu fantazii a nechat se pohltit vlnou dětského myšlení. Je mi líto všech, kteří tohle už nedokážou. Takhle dospělá bych být asi nikdy nechtěla. Vážně většina z vás nikdy nepotkala ženskou, o které si řekla: "Jo, tohle je víla." A co takový Brouk Pytlík, který všechno zná a všude byl? Neříkám, že máte hned mezi známými potkat hejkala. Ale kdo nevěří na svého prince nebo princeznu?

Připadám si konečně něčím zvláštní. Je mi dvacet a běžně tyto nadpřirozené postavičky vídám v reálných tělech. Takže ano, já věřím na víly. A jo a jo a jo!

Jedním dechem

18. září 2012 v 13:17 | Víla
Ahoj,

víš ještě kdo jsem? Ano?

Včera jsem se dívala na Hledá se Nemo. Naše pohádka, pamatuješ?

"Jsi jako Dory."
"Tak praštěná?"
"Ne, tak krásná."

Vzpomněla jsem si na tebe. Na tvé rady, ať všechno nechám být, a jen proplouvám životem. Just keep swimming. A s tebou se mi tím životem proplouvalo skvěle.

Druhý ročník gymnázia, to byla ta doba, kdy jsme se seznámili. Před Vánoci. Tys na diskotéky nikdy nechodil, já taky ne, ale oba jsme na tu Vánoční šli. Kvůli sobě navzájem. Pamatuješ? Seděli jsme naproti sobě a celou dobu jsme ze sebe nespustili oči. Až se nám ostatní smáli. Když jsi odcházel, mrknul jsi na mě. Možná sis se mnou tehdy jen hrál. Jak to bylo? Vysvětlíš mi to někdy?

Dva měsíce na to jsi mi psal. Sehnal sis moje číslo, aby ses mohl zeptat na to, jestli s tebou pojedu do Brna. Nemohla jsem zameškat školu, protože mi nevycházela absence, ale jela jsem. Co bych pro tebe neudělala. Čtyři hodiny vlakem. Čtyři pitomé hodiny, když jedu sama. Čtyři krátké hodiny, když jsem jela s tebou. To byla ta chvíle, kdy jsem si Brno zamilovala. Kdy bylo víc než jasné, kam bude směřovat má přihláška na vysokou. Protože jsem to město viděla v oparu lásky. V mlze něčeho podivného, co se vznášelo všude, kde jsi byl ty.

"Kudy se dostaneme na výstavu Tutanchamona?"
"Sednete na jedničku a pátá zastávka."
"Ale my chceme jít pěšky."
"Tak směrem na Vídeň."
"Děkujeme."

"Prosímvás, kudy tudy na Vídeň?"

Paní s kočárkem si musela myslet, že jsme idioti. Taky bych si to myslela. Normálně bych nasedla na tu šalinu. Jenže tys řekl ne. Takže ne. Ten zamilovaný pocit si pamatuju doteď. Jak jsem na tebe visela pohledem. Hltala každé tvé slovo. Byla rudá až za ušima. A dívala se jak na svatý obrázek. Jak jsi mě vnímal ty? Jak? Vždyť to vypadalo, že cítíš to samé. Já naivka...

Cestou zpátky jsi celé čtyři hodiny vydržel číst nějaký hloupý časopis. Vzhůrunohama a nahlas. Všechny v tom kupé jsi sral. Všechny. Jen já seděla, užívala si těch náhodných doteků a vychutnávala si každou chvíli s tebou. Měla jsem na to právo. Bylo mi pouhých šestnáct. Vážně je to tak dávno?

Dalších pár měsíců potom. Pouť. A zase ten pocit, že na celém světě jsme jen my dva a nikdo jiný neexistuje. Cítil jsi to tak taky. A nelži, že ne. Byla jsem zaslepená touhou, ale tvoje oči jsem viděla zřetelně. Oči, které mění barvy podle nálady. To uměly jen ty tvé. Umí to stále?

Pak začal rok, kdy se každý den dělo to samé. Začali jsme spolu jezdit vlakem ze školy. Jako puberťáci jsme se doháněli, za rohem na sebe čekali, abychom mohli spolu jít aspoň kousek. Sedali jsme do vagónů, kde neseděl nikdo známý, abychom měli soukromí. Abych ti mohla říct, co mě trápí a ty abys poslouchal a radil mi. I každé ráno se dělo to samé. Kamarádka, se kterou jsem dojížděla musela nenápadně zmizet, abychom my mohli jít spolu. Sami. Abych do školy chodila vysmátá, protože jsi mě pokaždé něčím rozesmál. Protože ty jsi to uměl jen pohledem.

Pak se všechno změnilo. Ty sis našel holku, já kluka. Abrakadabra, všechno bylo fuč. Spolu jsme začít chodit nemohli, protože by to bylo moc krásné na to, aby to bylo reálné. Tak jsme se začali hádat a postupně se spolu bavit úplně. Přátelé jsme nemohli být. Už to nešlo. Už jsem se ti nemohla svěřovat. Už jsi mě nemohl poslouchat. Stále jsme se milovali, že jo? S ní si nebyl šťastný, to na tobě šlo poznat z dálky. Pořád jsi chtěl mě, viděli to i ostatní. Proč si myslíš, že se se mnou přestaly tvoje kamarádky bavit? Žárlily. Měly k tomu důvod? Povíš mi to?

Pak jsme odmaturovali. Všechno skončilo. Tys mi slíbil jednu věc. Něco tak pitomého a já na to naletěla. Že nezapomeneš. Že tady pro mě budeš pořád. Když mě bude cokoli trápit. Budeš tady a vyslechneš mě. Vždyť přece máme ICQ (tak proč tam nechodíš..), máme i ksichknihy (tak proč sis mě smazal..) a dokonce i mobily (má vina, že jsem ztratila všechny kontakty..).

Je to rok a půl, co jsme se viděli naposledy. Rok a půl. A stejně se mi vybaví pořád ten stejný pocit, když se řekne tvé jméno. Ten úsměv, kterým jsem se uměla smát jen na tebe. Můžu tě proklínat. Smím tě nenávidět, na to mám právo. Ale stejně vím, že kdybych tě teď potkala, tak do toho zase znovu spadnu. Zase bych se hrabala z těch sraček, kam mě láska k tobě dovedla.

Tak co, brouku, uvidíme se ještě někdy? Stál bys o to ještě vůbec?

Sobotní mini fesťák

17. září 2012 v 14:50 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Sobota se povedla. I přes to, že jsem se opět přesvědčila, že pro krásu se trpí. Mě ty mé úzké kotníky jednou zabijou. Takže opět počítám jizvy. Čtyři na pravé, jedna, zato velmi hluboká na levé. Nateklé nohy přes noc konečně splaskly. Chci mít tlustější nárty a kotníky a všechno! Protože takhle mi nohy v těch gládách prostě nesedí pokud nemám zrovna troje hrubé ponožky. A to už jsou mi pak zase malé. Achjo. Takže teď nastává opět doba chození v teniskách, protože nic jiného bezbolestně neobuji. Sakra, proč já byla o deset kilo těžší, když jsem si ty boty kupovala. Ale to je jedno, protože stejně jsou zničené. Od toho debila na Fixe loni. Pitomec. Aneb kdo mi stoupne na glády, toho s nimi kopnu. (A on mi na ně pak stoupne zase a zase a zase...)

Patnácti minutová pauza v psaní pro záchvat smíchu. Vidět bývalého spolužáka jak tančí u tyče je moc i na mě. :D

Mandrage jsem přežila. Sice nevím jak, ale přežila. I jsme si s kamarádkou zazpívaly. Tu jednu písničku kterou znám. Za slib, že když přežiju tohle, přežije ona Wohnouty, to stálo. Opravdu mě fascinují (= serou) zpěváci, kteří si uprostřed písničky odskočí za pódium zakouřit. Já vím, že to bylo zadarmo, ale stejně. Hráli 45 minut. To to bez toho dehtu nevydrží? Stejně jako ty dvě o dost mladší pipky přede mnou, co mi foukaly trávu přímo do obličeje. Ne nevadí mi to na různých koncertech ani v klubech,kde se nevětrá. Jenže fakt? Opravdu na Mandrage? V pravé poledne? To nee, tam se to nehodí. No nic. Největší úspěch u mě měla písnička, kdy ten zpěvák mlel něco o tom, že prostě není borec. To teda není. Borec je možná tak ten kytarista. Pěkný. A ten pianista je asi mírně retardovaný. Nechci nikoho urazit, ale proč si sakra to piáno nezvedne, ale celou dobu hraje v opravdu divné předkloněné poloze? Bubeník na mě udělal největší dojem asi když stál frontu na toitoiku. A ten poslední člen mi připadal celou dobu strašně nedůležitý.

Šlo se na pivo. Které mi poslední dobou však nechutná. Nevím proč. Asi jsem si až moc zvykla na rum.

A šlo se zpátky na další koncert známého jména.

No Name. K těm už nemám takový odpor jako ke skupině předtím. Bude to tím, že jsem na nich rostla. Takže písničky znám. Překvapilo mě, kolik jich na tom pódiu bylo. Moc. Moc moc moc. Jakože fakt moc. Ten zpěvák byl vtipný. Ne trapné vtípky. Žádné zdůrazňování odkud jsou. Texty poupravené k dané akci. A spousta energie. A taky teplý týpek za mnou, který mi pištěl do ucha víc, než když pištím já na Landovi při písničce Čech. Až na ty zalehlé uši to tedy bylo fajn.

Nastalo dlouhé čekání kdy kluci procházeli různé atrakce a popíjelo se pivo. Sedělo se na zemi a stály fronty na jídlo. Ve kterých jsme si prozpěvovali se zpěvákem Jó Linda a Co bychom se báli na prachovské skály. Před pár lety mi jejich koncert ale připadal lepší. Byla jsem mladší a ožralejší. A oni taky. Teď byli moc střízliví.

A pak už konečně. Probojování se dopředu. Chvilka čekání na to, než nazvučí. A pak už konečně. Jste klienti naší kapely. Kamarádka byla zhnusena asi jako já u Mandrage :D Ale přežila to. Ke konci už si prozpěvovala taky. :D A já si opět jen dokázala, že jsem nesmrtelná a celou hodinu a půl s těmi těžkými boty jsem proskákala a užila si úplně nejvíc naplno. To by nebyl koncert na kterém jsem já, aby se něco nepokazilo, takže uprostřed už-netuším-jaké-písničky se Matějovi pokazil kabel ke kytaře. Ale během další písničky stihl dát kabel druhý, takže hráli dál tak jak měli. A já skákala a zpívala a užívala si a strkala do lidí před sebou, stejně jako oni strkali do mě.

Potom už byli jen Chinaski, na které už jsem tančila daleko od lidí na parkovišti. Tančila proto, aby se zahřála. A čekala na maminku, která obětavě přislíbila, že pro nás dojede. Kupodivu trefila. Když jsem ji teda pětkrát v telefonu vysvětlila, kde to vůbec jsme. Asi hned napodruhé trefila správné město. A pak i správný kruhový objezd na kterém jsme stáli. A tak jsme po víc než patnácti hodinách na nohou sedli na něco měkčího než asfalt. A pak jsem si konečně sundala boty a konečně jsem cítila nohy. :D Pro krásu se trpí. A že mi to teda v sobotu slušelo :))

prohibiční

16. září 2012 v 19:43 | Víla |  Aktuální dění
Jenom čekám, až v médiích uslyším, že další žena, která se uchlastala methanolem má jednačtyřicet let a je ze severní Moravy. Už přes týden totiž své dcerunce nebere telefon. Zrovna v ty dny, kdy se o ní měla starat. Jenže alkohlička se nikdy neuchlašče. Nezbývá než doufat, že je teď naložená v lihu někde v bezpečí a zase nelegálně shání peníze pro to, aby mohla dcerce koupit dárečky, až se po několika měsících zase nečekaně objeví. A pak to zase bude ta nejlepší maminečka na světě. Tak jako to bývá vždycky. Nestačím se divit, že to té hloupoučké ještě ve čtrnácti nedochází. Že se takhle lacině nechá kupovat.

Ale pryč s negativním.

Dědeček slaví zrovna v těchto dnech narozeniny. Jsou to vždycky oslavy ve velkém. Ve smyslu hodně alkoholu. Proto koupil mimojiné pět flašek tuzemáku. Od nejmenované firmy, která je teď pořád ve sdělovacích prostředcích hlášena s oznámením, aby za žádnou cenu lidi tenhle chlast nepili. Vtipné. Teda vtipné je, jak to dědeček vyřešil :D Pomineme jeho nápady, poslat láhve do politické sněmovny. Vyřešil to tak, že na stůl, mezi už kdysi okoštovaný, takže nezávasný, chlast, položil flašku Alpy. Litrovku nefalšované francovky. S vysvětlením, že kdo chce mít jistotu co pije, tak mu klidně naleje tuto šedesáti procentní ještě nerozbalenou tekutinu určenou na mazání bolavých kloubů. :D
Setkalo se to s velikým úspěchem. Bohužel mě všichni zklamali, protože nikdo se toho opravdu nenapil. Škoda.

Fascinuje mě, kolik vtipů na toto téma už stačilo vzniknout. Jeden lepší než druhý. Třeba ten s Babicou - Když nemáme etanol, dáme aspoň metanol. Nebo že jsou lidi už otrávení pít pořád od nevidím do nevidím :D

Ale co mě fakt nejvíc fascinuje je, že už zavřeli člena rodiny z odvrácené strany. Dalo se to čekat. Ale označovat ho rovnou jako Větší rybu? :D

Nezbývá mi než doufat, že zase brzy povolí alkohol prodávat. Ale co, výhody to má. Aspoň jsem si hezky střízlivá užila Wohnouty. A že to stálo za to :))

kytičkově metalová

11. září 2012 v 16:40 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Pindulína se zase předvedla. Po tvrzení, jak je to velká metalistka, když nosí mikinu Lonsdale, to se přece tak pozná, si vzala na pouť k této mikině naprosto hipísácké náušnice. Modré kytičky. A na krku asi pět řetízků s kytkama. A růžové stíny. Stydět by se měla. Nebo ze sebe s odrostlými blond vlasy nedělat rádoby metalistku. Nebo si ty vlasy aspoň celé obarvit znova na černo, bo vypadá jak ocas. Na na facebooku by se mohla přestat fotit v zrcadle. Nebo aspoň přestat chodit na diskotéky. Za co, Bože, za co... Asi prostě nepochopím, proč kluci vůbec s takovýma slípkama začínají chodit. A proč se pak s němi musím bavit, když je tahají na akce...

Fajn, na mě sice asi taky nejde poznat, že poslouchám tenhle styl, když moje nejoblíbenější tričko je s Mickey Mousem, ale já jsem já. Já můžu! :D Navíc v létě se v černé člověk peče, takže ve vlastním zájmu neupeční se chodím barevná. (ona chodí černá ale s doplňky jak...) Aspoň jsem se naučila líčit se. Dotmava. Navíc skupiny, které mám nejraději, prostě veřejně přiznat nemůžu. V lepším případě by mě zavřeli jen na pár let. Čekám, kdy mě to přejde. Kluci už to vzdali, zbyly jsme jen dvě holky. Smutné. Ale aspoň se letos zase nemusím rozhodovat, kterého z těch idiotů volit. Ale teď mě vlastně napadá... Jeden kluk to ještě nevzdal. Ale ten je tak stokrát víc extrém než my dvě dohromady. Zrovna v pátek jsem ho potkala. Když mě loni před maturitou ožral, šlo to poznat pouze na tetováních. Teď by to poznal i slepý. Ale musím uznat, že je i přesto sexy. Připadá mi vtipné, že jeho bratr je takový celý... Disco. :D

V pátek by nikdo na Moravě neměl vycházet z domu ven. Budu muset sama autem přejet 170 kilometrů. Hm. Na to, že autem sama nedojedu ani do města vzdáleného pět kilometrů bude tohle opravdu prdel. A navíc jsou všude ještě objížďky, takže to bude víc než 170 km. No.. Doufám, že to přežiju. Ještě jsem si na to nové (pro mně, jinak) staré auto pořádně nezvykla. V osmnácti jsem s řidičákem v ruce zarputile tvrdila, že řídit nikdy nebudu, že mě do řidičáku donutili, a ve dvaceti už mám vlastní auto. Časy se mění. Okolnosti mě donutily.

O víkendu jdeme na Wohnouty. Bude tam víc kapel. Ale já jsem vybíravá a takové Chinasky opravdu nemusím. Prý mě chtějí donutit jít ještě na Mandrage. Musím vymyslet, jak se tomu vyhnout. Asi zaspím :D No, aspoň, že tam není vstupné. To by mě za chvíli zruinovalo. Do konce roku mám těch (hlavně českých) koncertů v plánu ještě nějak moc. Příští týden Vypsaná Fixa. Možná. Nejspíš. V říjnu Zakázaný ovoce a Blaze Bayley. V listopadu možná Iné Kafe. A v prosinci koupit lístky na Masters. A pak už jen šetřit a šetřit a brigádničit někde a šetřit. Ať můžu utrácet za smysluplné zážitky.

Včera mě nasraly České Dráhy. Chtěla jsem si jít vyřídit čtvrtletní ids až k nám, daleko předaleko. Těch osm zón to je o nervy... Navíc jsem je chtěla nějak ukecat, aby mi dali studentskou cenu. Jela jsem vlakem o hodinu a půl dřív než mi jel autobus k rodičům, abych všechno s přeledem stíhala. No a hned na nádraží mi oznámili zpoždění 30 minut. Vlak přijel za minut padesát. Fakt jsem byla ráda, že strašnou náhodou jel kamarád, takže jsem nemusela čekat sama. Do Brna jsme dojeli po sedmdesáti minutách, takže jsem nakonec autobus musela málm dobíhat, abych ho vůbec stihla. Můj vztek ovšem hned uklidnilo to, že tam byl ten strašně pěknej steward. :D Ale z těch vlaků mě jednou opravdu jebne.

Možná doslova jebne. Zítra jdu k doktorce. Připadám si jako hypochondrický důchodce, ale nějak mě píchá u srdce. Opravdu to není ani trošku příjemné. Upřímně doufám, že je to jen od zad. S mou panickou poruchou si k tomu můj mozeček přidává totiž milion dalších příznaků a pak je těžké rozlišit co je opravdu a co ne. Rozhodně není příjemné to, že se málem ani nemůžu nadechnout a cítím se tak slabá, že se držím, abych neomdlela. Ach, to mé tělo. To taky stálo včera za to. Mazala jsem si nateklou páteř nějakým krémem, který zaručeně pomůže. Zaručeně jsem na něj chytla akorát alergickou reakci a začala se dusit. :D

...Všichni se mě ptají, jestli mi není blbé, že jsem z domu od maminky utekla pryč. Ne není. Stejně tady už mají nastěhovanou sestřenici v mém pokoji...

jsem úžasná

9. září 2012 v 19:26 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Jsem skvělá, báječná a dokonalááááááá!

MILUJI ten pocit, když sama sebe překonám. Když udělám něco, čeho se bojím. Když to zvládnu a ... Jsem z toho naprosto v pohodě!!! A mám chuť vykřičet do celého světa, že jsem úžasnáááááááá.

Bojím se výšek jak čert kříže, a víte co? Byla jsem dneska na kolotoči dvacet metrů nad zemí, točila jsem se dokola a bylo to naprosto skvělé! :))

(Kdyby jedna jízda netrvala tři minuty a nestála padesát korun, tak se točím doteď. Jenže to bych nesměla pít ten rum. :D To by můj žaludek nezvládl.)

Vůbec mi to nepřišlo, že jsem tak daleko. Daleko nad pevnou půdou pod nohama. S cizím klukem vedle sebe. Který mi mimochodem vystřelil tři růžičky. :)

Jsem šťastná! :) A přežraná perníku (dejte mi jeden, ten nejmenší.. Pro koho? .. To je jedno, já ho chcu sníst, dejte mi třeba ten Pro Maminku)

Jo a byla jsem v kostele. A nespadl. To je dobré znamení :D

lazeno do fialova

7. září 2012 v 13:54 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Seděla u notebooku ve své fialové mikině ve svém fialovém pokoji. Kdyby řekla, že na fialové posteli, bylo by to už moc ujeté. Než se sem přestěhovala, býval to totiž metalový pokoj čtyřicetiletého chlapa. A ona z něj udělala... Tohle. Smála se tomu. Takhle to zprznit. I když ona v tom metalovém ladění chtěla zůstat. Jenže černé zdi ji nedovolili. A rakev místo postele ani omylem. Vždyť je to přece ťutinka. Vždyť k ní sedí ty krásné pastelové barvy. A ne nějaká černá.

Dívala se do zrcadla na skříni. Přemýšlela o té holce, co v zrcadle viděla.

Viděla krásnou usměvavou slečnu. Napadlo ji, že by se nechala ostříhat. Zkrátit to aspoň o dvacet centimetrů. Možná i o třicet. Na druhou stranu věděla, že by toho litovala hned, jak by to udělala. Bavilo ji, když slyšela na své vlasy chválu. Což slyšela pokaždé. Od holek, které jí záviděly, od kluků, kteří většinou poznamenali něco jako, že správná holka má mít dlouhé vlasy. Rčení dlouhé vlasy, krátký rozum si jí nikdo nedovolil říct.

Prozpěvovala si písničky od Vypsané fixy. Uvažovala, na které místo si má nechat udělat tetování. Dva nápady. Tři místa. Na očích jí šlo vidět, jak je šťastná. Ale ne jen proto, že poslouchá to, co má ráda. Ale proto, že si nemá na co stěžovat. Protože žije svůj sen. Sen uzpůsobený do reality. Protože i malé dítě ví, že to, co si vysní hlavička, nemusí být nutně pravda. Protože někdy se stačí spokojit s maličkostmi, aby byl člověk šťastný.

A to, jestli někdy někomu připadá zoufalá. Možná se tak zrovna cítí. Možná totiž zrovna žije ten svůj vysněný život, který reálný nemůže být ani trošku. Protože to by musela být někdo jiný. Jiná holka. Ta pravá pro někoho jiného. Nesměla by mít za rodičovský vzor muže, který má pět dětí se čtyřmi ženami a nesměla by se tak zamilovávat do každého jen trochu jiného. Ale tyhle chvíle byly jen minimální. Věčně totiž byla někde rudá od toho, že ze záchvatu smíchu nemohla popadnout dech. Dokázala prokecat na Skypu s nejlepším kamarádem celý den ve stylu - Co věta, to hláška. A ti, co ji znají osobně, ji považují za klauna.

... A jediná věc, ze které byla opravdu zoufalá byla ta, že si o ní mysleli, že je věčně zoufalá...

taky jsem šíleně dospělá, ale do tématu týdne to nedám

4. září 2012 v 0:28 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Jet se podívat do Brna. Jen tak. Protože sice tohle bude poslední zkouška, ale už o nic nejde. Zvládnout, nezvládnout, na tom nesejde. Vlastně už by tam vůbec nemusela jet, ale chce to všechno dokončit. Prostě být jen zvědavá. Na město, ze kterého jí zrovna dneska přišlo vyrozumění od policie.

A to už myslela, že na ni zapomněli. Teď doufá, že na "ně" zapomenou aspoň ti, co "je" chytli napité v autě. Kde se poděla její zodpovědnost? Pokutu by její peněženka nezvládla. Odebrání řidičáku naštěstí nehrozí. To by vzali na místě. Doufá. Uvažuje nad tím, že celé prázdniny letos tak nějak přestřelila. Porušila snad všechno, co si kdy slíbila. Ozvala se člověku, jehož *nenapadá mě přídavné jméno* schopnost je zmizet. Kdykoli, kdekoli, ale nejčastěji ve chvíli, kdy to nejmíň čeká. Slíbila si, že už se mu první nebude ozývat. Nepovedlo se. Nevinnost v oblasti věrnosti se také poděla tatam. Slib "po fesťáku na sebe zapomenem" taktéž nějak nevyšel. Sedání do auta ožralým řidičům předčilo ještě to, když za ten volant sedla v takovém stavu sama. Jízda v kufru se najednou zdá být nic. Každý týden okno z minimálně jedné akce. Když nějaký den nevyšlo pití s kamarády, tak aspoň pivo doma. Podání žaloby na vlastního otce je už snad jen třešničkou na dortu. Všechno se posralo. Jediné, co by jí teď scházelo, by bylo zjištění, že je těhotná. Ale to už by bylo fakt moc.

Měla by jít spát. Protože jede brzy ráno. Do města, ve kterém už měsíc nebyla. Do města, kde osm měsíců bydlela. A snad ještě někdy bydlet bude. Jednou snad. Jenže to by se jí nesmělo v květnu stát to, co se stalo a to by nesměla v afektu říct, že to město nenávidí a v životě už tam bydlet nechce. Kdyby... Kdyby tam nebyli takoví zlí lidé, bylo by teď všechno jinak. Těžko říct, jestli je to teď lepší nebo horší. Kdyby se toho hned někdo nechytl, tak by ji vztek přešel, přestěhovala by se akorát do jiného domu a bylo by. Do jiného domu v Brně a ne do jiného domu v prdeli, kde ani lišky neříkají dobrou noc, protože je to pro ně moc daleko.

Nejvíc ji sere, že promešká všechny ty koncerty, které tam mohla prožít. Jen proto, že nemá u koho přespávat. Jak směšné. A to se tak těšila na dvacátého září. Smůla. Všichni jdou na koleje. Všichni. Nikdo na privátě, kdo by ji nechal spát u sebe. Smutné jak málo má kamarádu. Introvertka pitomá.

A štve ji taky to, že má vychozený debilní gympl. Toho nepřestane litovat. Protože gymplák musí na vysokou. Protože po odstudovaném prvním roce buší hlavou o zeď a chce vrátit čas. Protože by šla radši pracovat, kdyby nějaká práce byla. Pokud zrovna nechce uklízet v Tescu. Ale to jí její úroveň nedovolí. Na to se cítí moc hrdá.

Prázdniny skončily. Školou povinným dětem začalo deset měsíců trápení. Je čas vrátit se do zajetých kolejí. Čas vrátit všechny ty sklenky do obchodu, čas vystřízlivět. Namalovat si úsměv. Oprášit masku, dát si ji na obličej a tvářit se, že všechno bude fajn. Že všechno JE fajn. Ona je jen loutka. Za nitky ji tahají všechny ty postavy okolo, které ji tolik ovlivňují. A když najednou oživne, nikdo ji nedrží na řetězu a tak se začne chovat tak strašně. Až je jí z ní samotné špatně. Protože je zlá. A hnusná. Všem jenom ubližuje a oni o tom vůbec neví. A přitom chce být ta krásná a báječná. Nedaří se, nedaří.

Maska oprášena. Průhledné šaty oblečeny. Vzhled éterické bytosti nasazen. Teď už jen protančit životem zase do dalšího levlu. S lehkostí a nevinností jí vlastní.

vyhlašuju boj

2. září 2012 v 15:23 | Víla |  Ve vzteku
Dodneška jsem si myslela, že jen jeden člověk mé rodiny je imbecil. On je to totiž policajt. Takže to všechno vysvětluje. Fakt, všechny ty policajtské vtipy na něj do puntíku sedí. Srandu si z něj dělají v širokém okolí. Díky Bohu, že to není měšťák. Mohli jsme dopadnou hůř, uklidňuji se.

Teď jsem se však přesvědčila o tom, že stejnou poruchu, neboli imbecilismus, zdědila i jeho mladší dcera. Tu starší naštěstí neznám, ale když byla naposledy v televizi, vypadala naprosto normální. Za to tahle... Ta se povedla. Proč je piča je zbytečné řešit. Ale takhle mě nervnout, mě flegmatičku. To dokáží jen vyvolení. A facku jsem taky dala naposledy akorát klukovi. (Smál se mi, že jsem trpajzlík. Tak jsem vyskočila, abych na něj dosáhla.. :D) Holce jen jednou v životě. A to proto, že si o to řekla (no fakt, řekla mi: zbav mě úsměvu.. že se po té facce začala smát ještě víc, to nebyl můj problém :D). No a druhou facku schytal tenhle o šest let mladší fracek. Hezky to plesklo :D

Bože jak já jsem ráda, že jsem jedináček a navíc už tady nemusím bydlet... Musela bych ji zabít..

Setkání po pěti letech

1. září 2012 v 0:30 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Když se dozvíte, že dva lidi z vaší bývalé třídy už byli na léčení. Drogy. Když vidíte bývalou nejlepší kamarádku, jak zfetovaná pervitinem pouze sedí a bezduše se směje. Piča. Když se bavíte jen se třemi dalšími lidmi, které jste přesně otipovali předtím. Jedna, se kterou se vídáte pořád, protože s ní se nejlíp pije. Druhá, která byla na základce stejně "out" jako vy, protože jste byly hnusné od akné a navíc chytré. Teď jste jediné, které nebydlí s rodiči. Třetí je ten, který vám na Masters dlužil pivo, tak vám ho teď vrátil. A taky je to ten, s jehož o dvacet let starším kamarádem máte líbací fotky, které je zakázáno zeřejnit. Děvka. Když jako hudbu pustí hiphopové sračky a vy máte chuť jít hlavou mlátit do zdi. Když je na záchod fronta, protože se tam slečna půl hodiny líčí. Když se dvě holky baví o tom, jak silné měly kontrakce při porodu. Zrovna ty největší ochlastky. Když se pivo nedá pít, protože je to voda. Když účast ze šedesáti lidí slíbí přes třicet a dojede vás necelých dvacet. Když v celém ročníku jsou jen tři metalisti. Když máte sebevědomí v závratných výškách, protože ty, co byly na základce hvězdy, teď dělají uklízečky, aby si přivydělaly, zatímco jsou na mateřské. Když ti, co měli plnou hubu keců, vůbec nedorazí. Když si připadáte konečně krásná. Přirozeně. Když na tom vlastně není nic divného, když ti ostatní jsou zfetovaní. Když pochopíte, proč jste nesnášeli tu uřvanou děvku. Když dva nejkrásnější kluci nedojdou. Když jeden už bydlí v Americe, a další tři se tam podívali. Když vám ostatní chválí dlouhé vlasy. Když jste vždycky byli krátkovlasá blondýnka a najednou jste totiž dlouhovlasá černo/hnědovláska. Když záchody vypadají jako v největším pajzlu. Když je všechno v prdeli. Když přijdete domů a chce se vám z toho všeho brečet. Když nechápete, jak jste mohli přežít devět let ve společnosti imbecilů a přežít to ve zdraví.

Když zažijete tohle, tak jste asi byli na párty pořádané k příležitosti pěti let od ukončení základní školní docházky s naší třídou...