kytičkově metalová

11. září 2012 v 16:40 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Pindulína se zase předvedla. Po tvrzení, jak je to velká metalistka, když nosí mikinu Lonsdale, to se přece tak pozná, si vzala na pouť k této mikině naprosto hipísácké náušnice. Modré kytičky. A na krku asi pět řetízků s kytkama. A růžové stíny. Stydět by se měla. Nebo ze sebe s odrostlými blond vlasy nedělat rádoby metalistku. Nebo si ty vlasy aspoň celé obarvit znova na černo, bo vypadá jak ocas. Na na facebooku by se mohla přestat fotit v zrcadle. Nebo aspoň přestat chodit na diskotéky. Za co, Bože, za co... Asi prostě nepochopím, proč kluci vůbec s takovýma slípkama začínají chodit. A proč se pak s němi musím bavit, když je tahají na akce...

Fajn, na mě sice asi taky nejde poznat, že poslouchám tenhle styl, když moje nejoblíbenější tričko je s Mickey Mousem, ale já jsem já. Já můžu! :D Navíc v létě se v černé člověk peče, takže ve vlastním zájmu neupeční se chodím barevná. (ona chodí černá ale s doplňky jak...) Aspoň jsem se naučila líčit se. Dotmava. Navíc skupiny, které mám nejraději, prostě veřejně přiznat nemůžu. V lepším případě by mě zavřeli jen na pár let. Čekám, kdy mě to přejde. Kluci už to vzdali, zbyly jsme jen dvě holky. Smutné. Ale aspoň se letos zase nemusím rozhodovat, kterého z těch idiotů volit. Ale teď mě vlastně napadá... Jeden kluk to ještě nevzdal. Ale ten je tak stokrát víc extrém než my dvě dohromady. Zrovna v pátek jsem ho potkala. Když mě loni před maturitou ožral, šlo to poznat pouze na tetováních. Teď by to poznal i slepý. Ale musím uznat, že je i přesto sexy. Připadá mi vtipné, že jeho bratr je takový celý... Disco. :D

V pátek by nikdo na Moravě neměl vycházet z domu ven. Budu muset sama autem přejet 170 kilometrů. Hm. Na to, že autem sama nedojedu ani do města vzdáleného pět kilometrů bude tohle opravdu prdel. A navíc jsou všude ještě objížďky, takže to bude víc než 170 km. No.. Doufám, že to přežiju. Ještě jsem si na to nové (pro mně, jinak) staré auto pořádně nezvykla. V osmnácti jsem s řidičákem v ruce zarputile tvrdila, že řídit nikdy nebudu, že mě do řidičáku donutili, a ve dvaceti už mám vlastní auto. Časy se mění. Okolnosti mě donutily.

O víkendu jdeme na Wohnouty. Bude tam víc kapel. Ale já jsem vybíravá a takové Chinasky opravdu nemusím. Prý mě chtějí donutit jít ještě na Mandrage. Musím vymyslet, jak se tomu vyhnout. Asi zaspím :D No, aspoň, že tam není vstupné. To by mě za chvíli zruinovalo. Do konce roku mám těch (hlavně českých) koncertů v plánu ještě nějak moc. Příští týden Vypsaná Fixa. Možná. Nejspíš. V říjnu Zakázaný ovoce a Blaze Bayley. V listopadu možná Iné Kafe. A v prosinci koupit lístky na Masters. A pak už jen šetřit a šetřit a brigádničit někde a šetřit. Ať můžu utrácet za smysluplné zážitky.

Včera mě nasraly České Dráhy. Chtěla jsem si jít vyřídit čtvrtletní ids až k nám, daleko předaleko. Těch osm zón to je o nervy... Navíc jsem je chtěla nějak ukecat, aby mi dali studentskou cenu. Jela jsem vlakem o hodinu a půl dřív než mi jel autobus k rodičům, abych všechno s přeledem stíhala. No a hned na nádraží mi oznámili zpoždění 30 minut. Vlak přijel za minut padesát. Fakt jsem byla ráda, že strašnou náhodou jel kamarád, takže jsem nemusela čekat sama. Do Brna jsme dojeli po sedmdesáti minutách, takže jsem nakonec autobus musela málm dobíhat, abych ho vůbec stihla. Můj vztek ovšem hned uklidnilo to, že tam byl ten strašně pěknej steward. :D Ale z těch vlaků mě jednou opravdu jebne.

Možná doslova jebne. Zítra jdu k doktorce. Připadám si jako hypochondrický důchodce, ale nějak mě píchá u srdce. Opravdu to není ani trošku příjemné. Upřímně doufám, že je to jen od zad. S mou panickou poruchou si k tomu můj mozeček přidává totiž milion dalších příznaků a pak je těžké rozlišit co je opravdu a co ne. Rozhodně není příjemné to, že se málem ani nemůžu nadechnout a cítím se tak slabá, že se držím, abych neomdlela. Ach, to mé tělo. To taky stálo včera za to. Mazala jsem si nateklou páteř nějakým krémem, který zaručeně pomůže. Zaručeně jsem na něj chytla akorát alergickou reakci a začala se dusit. :D

...Všichni se mě ptají, jestli mi není blbé, že jsem z domu od maminky utekla pryč. Ne není. Stejně tady už mají nastěhovanou sestřenici v mém pokoji...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama