přednáška, co nutí přemýšlet

25. září 2012 v 12:04 | Víla |  Literární pokusy
"Lidé se dělí jako literární směry. Komedianti, tragédi, romantici..."

Zamyslela se. Vždycky se řadila tak nějak ke všem třem skupinám dohromady. Nejvíc asi k romantikům. Teď ji došlo, že je vlastně nejspíš tragéd. Romantici jsou totiž ti, na první pohled zavrženíhodní, sexy kluci na okraji společnosti. Ona taková není. Sice pořád řeší svoje románky, platonické i reálné vztahy, ale do romantičky má daleko. Pořád se plácá ve vztazích, to je její důkaz tragédie. Nebo snad důkaz její tragédie? Bez mužů žít neumí. S nimi je to ještě horší.

Zasněně koukala z okna a úspěšně ignorovala přednášejícího profesora předválečné generace. Raději vzpomínala na to, do kolika mužů se stačila zamilovat za poslední rok. Bylo jich hodně. Snažila se rozpomenout se, co měli společného. Co by mohla říkat, že je její vkus. Blonďák i černovlasý, malý i velký, štíhlý i při těle, dlouhovlasý i vyholený, blázen i snílek, rasista i člověk jiné pleti, mladší i starší. V tomhle to tedy nebylo. Jediný znak, který měli všichni stejní byl pouze hudební styl. Najednou jí připadalo strašně ubohé vybírat si kluky jen podle toho, aby to nebyli rapeři. Na druhou stranu si říkala, že aspoň není tak povrchní, aby se jí líbil jen hezký čumáček. Nebyla to zamilovanost v pravém smyslu, to co k nim cítila. Byla to poblouzněnost. Dychtivé přání mít něco, co jí v životě chybí. Bylo to něco, co jí v noci nedovolilo spát a přes den racionálně uvažovat.

"Láska neexistuje!" Razila své heslo, když ulehala do postele s dalším a dalším jen proto, aby tu pravou lásku našla. Za maskou nevinnosti, opilá touhou. Jizvy z každé další takové zkušenosti si hojila relativně rychle. Procházkami po Špilberku brzy ráno nebo naopak při soumraku. Velmi ráda potkávala všechny ty krásné páry držící se za ruce a vypadající tak zamilovaně. Ani trochu jim nezáviděla, že mají něco, co ona ne. Byla to její volba stejně tak jako jejich. A ona stejně věděla, že všechny ty zamilované pohledy jednou vystřídají bolestivé slzy a výčitky. Protože to, co je skutečné, bolí víc. Jim nebude stačit vyvětrat si hlavu procházkou po romantickém městě. Jim bude ubližovat jít tím prostorem a vidět všude okolo sebe všechny ty vzpomínky. Lidé jsou moc hloupí na to, aby jim došlo, že to, co cítí, není opravdové. Že je to pouhý přelud, který jednou přejde.

Podívala se na hodinky. Deset minut do konce nekonečné tříhodinové přednášky.

"A teď si ještě probereme metafory. Znáte nějaké?"
"Máš oči jako studánky" ozvalo se s razantním básnickým přednesem odkudsi z učebny a následoval výbuch smíchu některých jedinců.
"Takového znám," šeptala jí holka z vedlejší židle. "Oči jako studánky a buď nosí čočky nebo se mu odlupují duhovky."
Začala se s ostatními smát taky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 28. září 2012 v 21:34 | Reagovat

Taky jsem tak snil, když jsem se v učebně nudil.
Co jako mateřídouška? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama