Říjen 2012

aspoň jednou, prosím

27. října 2012 v 21:33 | Víla |  Literární pokusy
Vykouzli sluníčko. Vezmi ho na provázek a uteč s ním za mnou. Ty smutné mraky, které pláčou odfoukni někam o kus dál. Vezmi ten provázek a pojď třeba pouštět draky. Užívat si toho, že u nás ještě není sníh. Budeme běhat v podzimním listí a smát se jako děti. Já jsem dětinská, ale neříkej, že ty bys kus toho malého kluka v sobě už nenašel. Bez alkoholu a jiných látek. Budeme upřímní, odhodíme masky a začneme se chovat tak, jak oba někde v hloubi duše chceme. Zkus být aspoň malou chvíli stejně naivní jako já. Aspoň jednou, prosím. Tvařme se, že nikdo jiný neexistuje, a neohlížej se, co by si ostatní pomysleli. Jako by měl celý svět skončit. Žádné pozdější následky. Pojďme se smát, pojďme se radovat. Aspoň chvilku. Jiný svět. Jen my dva a starosti hozené za hlavou. Smutek odplaví dešťové kapky a zbude jen to usměvavé slunce. To bude svítit jenom nám. Protože ho budeme mít pevně přivázané. Vše může být jen ve tvých rukou. Umíš kouzlit, tak vyčaruj to sluníčko a pojď s ním za mnou. I kdyby to mělo být naposledy.

vlak

26. října 2012 v 16:28 | Víla |  Literární pokusy
Podzimní slunce prosvítající přes mraky vytvářelo dojem pěkného počasí. Poslední záblesky tepla před nadcházející zimou. Ve většině lidí to vyvolávalo dobrou náladu. V jiných vlnu solidarity. Slečna ve svetru, ale minikusni zrovna darovala dvě stokoruny cizímu mladému muži, kterého prý okradli. Starší pan se dělil o housku s podivně dohněda zbarveným holubem.

Jiná slečna si čekání na vlak zkracovala balancováním po okraji nástupiště. Nástupiště tři, kolej čtvrtá. Na tu třetí zrovna přijel rychlík. Vychutnávala si ten pohled, když vlak přijížděl. Viděla strojvedoucího, jak se usmívá, že dojeli v pořádku. Viděla, jak vlak jede rychle a brzit začíná až na začátku nástupiště. Vítr z něj jí pročechral vlasy.

Přemýšlela. Jeden krok. Kdyby přijel vlak na tu kolej u které balancovala. Tak málo by stačilo, aby všechno skončilo. Tak malinko. Jeden pouhý krok dopředu. Ne, že by neměla svůj život ráda. (Ona ho totiž vyloženě milovala, usmála se ironicky své vlastní myšlence.) Jenom chtěla zjistit, jaké by to bylo. Zemřít. Okusit, jak chutná to NIC, které hned potom nastane. Byla ji jistá, že takové myšlenky nejsou v pořádku, ale ani trochu jí to nevadilo.

Něco v jejím životě bylo špatně. Neuměla být šťastná. Radovat se z maličkostí. Už ani nevěděla, jak vypadá, když se usmívá. Když se nenalíčila, vypadala jako ubrečená, když se nalíčila, vypadala jako uplakaná. Přitom poslední dobou už jí slzy netekly. Nedokázala cítit nic. Celý svět vnímala jakoby s nadhledem. Jakoby součástí toho světa vůbec nebyla. Umění prožívat zmizelo s prvním žlutým lístkem na stromě.

Její vlak, který pravidelně přijížděl na pátou kolej se stále neobjevoval. Zato přijížděl vlak z Prahy na tu stranu perónu, kde byla ona. Dívala se na to, jak se vlak rychle přibližuje. Jak strojvedoucí troubí a naznačuje jí, aby zmizela. Nevěděla, jestli má chuť uhnout. Anděl strážný, který by se ji snažil držet při životě, se neukázal už několik měsíců. Neměl ji tedy kdo strhnout dozadu. Nevěděla, jestli se má pohnout a kterým směrem. Jestli má na tomto šedivém světě zůstat dál. Taková příležitost se už nemusela víckrát opakovat. Souprava se přibližovala stále rychle. Natáhla nohu. A udělala krok vzad. Nechtěla se chovat sobecky. Nepřála si, aby kvůli jejímu praštěnému rozhodnutí přijela spousta lidí do Olomouce pozdě. Otočila se a tvářila se naprosto stejně jako předtím. Jako by právě nerozhodla o další budoucnosti svého života.

povzdechnutí

21. října 2012 v 17:29 | Víla
Když už nic víc, tak aspoň dostanu tablet. Místo romantické procházky pozdimním listím. Místo básničky, o kterou si říkám už od mých jarních narozenin. Místo obyčejné kytky. Třeba sedmikrásky.

Vlastně si nemůžu stěžovat. Asi je lepší dárek za pár tisíc než básnička bez ceny. Ne? Začnu myslet zlatokopecky. Jako pravá ženská. A když tedy nemůžu mít romantiku, budu ráda aspoň za tu praktickou stránku. Že si nemusím kupovat nic sama... A na romantickou procházku můžu přece sama. Třeba do zoo, když mám ty několikahodinové přestávky mezi přednáškami.
Peněženka tleská radostí. Duše romantičky se mračí...

je mi z toho dneska smutno, když je poslouchám

19. října 2012 v 13:59 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Začaly hrát, když jsem nastoupila na střední. Jedna jako anděl. Blondýnka, která každého musela omámit pohledem, pokud nebyl úplně bezcitný. Křehká. To je slovo, které ji vystihovalo snad nejlépe. Kytaristka, jejíž kytara byla vždy větší než ona sama. Ta druhá uměla zpívat. Nehorázně dobře. Takže její pozice byla jasná. Od pohledu blázen. V tom dobrém slova smyslu. Slečna, která mě naučila mimo jiné chodit rychle. Protože stíhat její tempo bylo mnohy opravdu vražedné. Za to mohly její krásné dlouhé nohy. Nejprve si brnkaly jen tak pro sebe. Pak si sehnaly bubeníka a basáka. Založily kapelu.
Nešlo nebýt jejich fanouškem. Kolik koncertů jsem s nimi prochlastala. Kolikrát jsem přijela domů až prvním raním vlakem. Kolik panáků mi B koupil. A nekupoval si mou přízeň pouze takhle. Nikdy mi neřekl jinak než zdrobnělinou mého jména. I když jsem mu málem poblila boty. Bývalo to od něj moc milé. Když hráli, byl to právě on, kdo na sebe strhával veškerou pozornost. Písničky, které se zpěvačkou složili byly o nich dvou. O jejich vysněném životě. In fairy tale... Uměli to spolu na pódiu. V realitě to bylo horší. Nikdo jsme nikdy nepochopili, proč... Když byli zamilovaní, tak proč spolu nezačali chodit. Když spolu chodívali v noci na romantické procházky, končící díváním se na hvězdy. Brala jsem je jako důkaz toho, že láska opravdu existuje. Romantická láska z amerických filmů. Ale u nich to bylo tak opravdové.
Začal chodit s jinou. Slečna zpěvačka se tvářila, že je jí to jedno, ale vztahy v kapele to pozměnilo. Na koncertech už se netvářili tak zamilovaně. Našli si sólového kytaristu vypadajícího jako John Lennon. Nikdy jsem nezjistila, jestli to byl Slovák nebo Čech. Pokaždé se mnou mluvil jinou řečí a dělal si tak ze všech srandu.
Od založení kapely uběhly nějaké roky. Bubeník svedl zpěvačku a poslal tím budoucnost kapely do kytek. Protože to samé pak udělal i s kytaristkou. Z anděla udělal ďábla. Nechala se. Z té křehoučké blondýnky se ze dne na den stala černovláska, která zničila život svého nejlepšího kamaráda (A tohle ti, má zlatá, NIKDY neodpustím! Nikdy!!! Protože on by tu střední dodělal, kdyby ses mu nesrala do života. Kdybys mu férově řekla, že máš kluka. Kdyby ses aspoň potom nezachovala hnusně a nezačala ho posílat do prdele. Tou chvíli jsi jako moje kamarádka skončila. Protože to od tebe bylo sprosté a hnusné. Nebylo to ani trochu fér. Stala se z něj troska a trvalo hodně dlouho, než.. Sakra co trvalo dlouho, vždyť jsou to tři roky a jediný, s kým vyjde před barák jsem pořád jen já nebo M...Posralas to.. A já ještě pořád nepřišla na to, jak to opravit...). Zpěvačka odešla. Nesnesla to, jak se z její nejlepší kamarádky stala mrcha. (V tu chvíli jsi zničila už druhý lidský život. Gratuluji. Aspoň, že tahle byla schopna dodělat tu školu aspoň na individuální plán.)
Loni si našli jinou zpěvačku. Jméno té originální si vymazali z paměti. Očidivně. V novinových článcích nebyla ani zmínka o tom, že by kdysi bývala jiná holka, která tu kapelu založila.

A mně to mrzí. Protože je to tři měsíce, co se ta kapela rozpadla úplně. Poslouchám jejich písničky a je mi z toho v tomhle podzimním dni smutno. Příběh, který začal láskou jako z filmu skončil čistou nenávistí. Jediné, co zbylo je pár písniček na bandzone, ve kterých však jen ten, kdo prošel celou tuhle cestu s nimi, vidí ten skrytý smysl. Místo důkazu, že existuje opravdová láska mi posloužili jen jako důkaz, že lidi jsou svině. I ti, do kterých bychom to nikdy neřekli. Neveselé...

po sedmé během tří let

13. října 2012 v 19:13 | Víla |  O mně
Březen 2009. Já nemocná jak nikdy předtím. Horečky se šplhaly ke čtyřicítce. V ruce vstupenka a přemýšlení, jestli jít nebo nejít. Venku sníh a zima. Strašná zima. Motivace? Ta byla jasná. Takže na horečku jsem zapomněla. Na neschopnost nadechnout se taky. O rýmě nemluvě. Ta byla úplně vedlejší. Dojela jsem studeným vlakem o dvacet kilometrů dál a musela jsem čekat na ni. Protože ji ujel bus, tak za mnou běžela pěšky. Byl večer, stmívalo se a kolem mě se pohybovaly podivná individua, kterých jsem se fakt bála (pozn. redaktora - o dva roky později slečna vypadá stejně jako ony individua). Ona přišla a mohly jsme jít po cestě posbírat ještě pár dalších lidí. Přišli jsme, dali věci do šatny, sedli na zem a čekali. Dlouhou chvíli jsem si zkracovala smrkáním a přepudrováváním rudého nosu. Vlastně jsem se přesně tam seznámila s holkou, která mě přivedla na nápad psát na blog něco opravdového. Rozvíjet si fantazii. Jo, to byla ta chvíle. Osud. Škoda, že N od srpna toho roku přestala psát. Veliká škoda, byla úžasná a na to, že byla o pár let mladší byla strašně dospělá. A krásná. Pak tam s námi byl také B. Ten, který zná osobně zpěváka. Což jsem se ke své smůle dozvěděla až poté, co jsme odtud odešli. Koncert začal a já zapomněla na to, jak strašně je mi zle. Možná to bylo i tím, že už jsme byly s kamarádkou opravdu silně nadýchané toho smradu z trávy. On to vlastně poznamenal i zpěvák asi po třech písničkách. Že už z toho má taky dost. Tak byli aspoň všichni vysmátí a spokojení. B dostal nápad, že mě protáhne úplně dopředu, abych z toho taky něco měla. Mám. A doteď. Trauma z poga a nahých metalistů. A to jako fakt. Mezi sebou si mě tam přehazovali v rámci poga dva vysocí, špekatí, upocení metalisti bez trika. Jo, sice jsem stála asi metr od pódia, ale za tu cenu to nestálo. Raději jsem se šla zpátky ukrýt do rohu. Přičemž mě popálili cigaretou a polili pivem. Večer jsem spala u mé milované a ráno jela smradlavá domů :D Přeplněný vlak, ale v okolí dvou metrů ode mně bylo prázdno. Musela jsem vypadat úžasně.

To byl můj první a tedy samozřejmě největší zážitek z Vypsané Fixy. Přičemž ty další koncerty byly každý něčím originální. Pamatuju si je, protože každý byl významný něčím jiným. Vždycky se stalo něco, co se mi vrylo do paměti už napořád.

Podruhé jsem na nich tedy byla až přesně za rok v březnu 2010. Tentokrát jsem se zařekla, že neonemocním a užiju si je naplno. Neonemocněla. Pouze jsem si den před tím zlomila při volejbale pravou ruku. Takže jsem šla se sádrou. S krásnou novou bílou sádrou. Zpátky jsem přišla s něčím šíleně špinavým u čeho nešlo poznat, co to jako má být. Koncert jsem si užila celý asi v třetí řadě. Dobře se tam žduchalo do těch lidí, když jsem měla obrněnou ruku. Ironicky nejlepší ale byla asi půlhodina po koncertu, kdy jsem šla parkem domů a potkala jsem D. Protože v té době to byl krásný dlouhovlasý kluk, který mé jméno změnil do tak nádherného tvaru, jako nikdo před ním ani po něm. Měla jsem ho ráda. Jen škoda, že byl z takové dálky. V tom parku jsme se zakecali a on mi řekl plno krásých věcí. Ke vší smůle, se mi druhý den omluvil, že si z toho nic nepamatuje, že byl tak trochu na mol. Takže jsem zapřela, že by mi něco podstatného říkal. Asi to tak mělo být.

Třetí koncert jsem dostala k osmnáctinám. Nebo spíš vstupenku jsem dostala k narozeninám a pár měsíců jsem si pak musela počkat než nastal ten srpnový den roku 2010. Byl to hrozný den. Snad nejteplejší z toho léta. Jestli nebylo 40°C tak k tomu nechybělo daleko. K tomu to byl mini festival na asfaltu, takže se horko ještě násobilo. Umírala jsem a děkovala bohu, že byla blízko řeka, takže jsme se s milou chodily chladit aspoň tam. A pak přijela Fixa. A milá stále umírala. Jenže já ne. Při prvních tónech jsem ožila a žila jsem až do konce. Pak jsem sice málem umřela, ale dva litry ledového pití na ex to zachránily. Sice jsem z toho pak v tom parném létě chytila angínu, ale stálo to za to.

Po čtvrté jsem na ně vlastně byla až pak po dlouhé době. Loni v prosinci. Tam to bylo taky fajn. Ještě aby ne, když jsem na to musela čekat tak dlouho. Jediné, co se mi nelíbilo bylo to, že jsem tam přišla o mé milované gladynky. Už jsou sice opravené, ale už to nejsou ony. Ty krásné, černé, původní. Idiot ten kretén přede mnou co mi na ně pořád účelně šlapal, takže mi fakt skvěle rozkopl špičku. Nesnášela jsem ho a ani nepomohlo to, že mě pak poznal na panáka. Ten ksicht nezapomenu nadosmrti. No a co, že já mu způsobila nejspíš plno modřin. On mi zničil glády. To se neodpouští. Nikdy. A taky mě pak tak trochu sralo, že při cestě zpět jsem sedla na rozjezd na druhou stranu, než jsem potřebovala :D

Po páté, letos v srpnu, jsem se konečně probojovala do první řady. Oddaná fanynka, která na ně čekala když tam stálo asi jen pět lidí. To už jsem byla s milým a ne s milou. (vlastně jsem s ním chodila už i na ten koncert před tím, jenže to si myslel, že spinkám a ne že jsem někde pryč) . Milá Vypsanou Fixu zbožňovala stejně jako já. Milý mi řekl, že žádné české sráče poslouchat nebude, ať si tam jdu sama a ať mě klidně ušlapou. Takže jsem na ten koncert šla patřičně naštvaná. Ale to mi bylo jedno, protože jsem viděla hezky zblízka. A protože všechnu tu zlobu jsem ze sebe dostala, když přišel F a snažili jsme se to tam spolu ještě s pár dalšími lidmi pořádně rozjet. Umírala jsem po nich a pindulína s tunou bezchybného make-upu se mi smála, že vypadám jak strašidlo. Po koncertu jsem si samozřejmě dala pivo. A pak nás chytli policajti, jak jedeme pod vlivem v autě. Nevadilo.

Šestý koncert milý okomentoval slovy - Nikam nepůjdeš, nemáš kde spát. A bylas na nich před měsícem. Nocleh se sehnal a přes veškeré jeho protesty a vyhrožování jsem mu utekla s větou - Můžeš být vůbec rád, že jsem k tobě upřímná. A pak jsem se smála, když se mě všichni naši společní kamarádi nevěřícně ptali, jestli mě opravdu pustil. (Děláš si prdel? A to jsi spala u toho, co jsem tě s ním viděl na Mastrech jak jste se tam k sobě měli? - Ne, to byl jiný. - Ten cos s ním šla do stanu? - Ne. Jiný. Toho jsi nikdy neviděl. - Hele holka, nemáš jich nějak moc? - Kamarádů? Ani ne. -- popřípadě: - To už jsi jako ZASE spala u cizího kluka? A tentokrát jsi mu o tom řekla, nebo mu zase musí někdo lhát a dělat ti alibi tak jako já minule? -- jako bych snad byla nějaká..achjo..) Co se mi při tomhle koncertu vybaví jako první je kurevská zima. Jako druhé se mi vybaví, že se mi hned při druhé písničce vyzula teniska. A vzhledem k tomu, že jsem nechtěla přijít o zuby, tak jsem ji nechala být, skákala jsem na boso a aspoň jsem se teda snažila trefovat se na tu botu, abych nepajdala po blátě a aby mi ji nikdo neodkopl. Páč to by bylo pěkně v háji. Při Emigrantovi jsem se ji snažila zavázat a posunout se dál od slečny, která mě neustále zezadu kopala a od muže, co mi dal pěstí. Tak jsem se procpala spolu s nějakýma klukama o kousek dopředu. A o dvě písničky dál se mi bota opět vyzula. Pokus číslo dvě o zavázání se konal až když lidi volali Ještě jednu. A pokud číslo tři o zavázání a konečně úspěšný pokus se konal až po koncertě, kdy jsem se dostala dál od davu lidí.

No a posedmé jsem na nich byla včera - říjen 2012. Pokaždé jiný playlist. Zmatený Pítrs, na kterého musel Márdi řvát, kterou že to začínají písničkou. Protože všichni začali hrát a on zaspal, protože nevěděl :D Fronta na pivo kde se mnou čekal právě Pítrs a snažil se objednat si celou flašku vína, jenže neměl dostatek peněz. No mě by se ho málem aj zželelo, abych mu těch chybějících padesát korun půjčila. Kdyby aspoň ta prodavačka věděla, kdo to byl. Mě bylo trapně za ní, bo si myslela, že je to normální návštěvník. :D Děkování řediteli za to, že mi přes e-maily měřil tričko, které jsem si chtěla objednat. A rovnou přikoupení dalšího trika, které mi sedne naprosto dokonale. Měl v oku, kterou velikost mi prodat. A pak jsem mluvila s Márdim. Že děkuju za koncert. A aby přijel do Brna, kam to mám blíž. (A kam se mi teď přestěhoval ex, takže tam už i mám pořádně u koho přespat bez zbytečných řečí okolo.) A jemu, že se prej v Brně líbí a že tam jezdí rádi, takže se tam určitě zase ukážou. Hahaaa :D Jo je mi jasné, že by to řekl i na Prahu nebo třeba Olomouc, ale to je mi jedno, protože tohle řekl mně. A já byla v sedmém nebi. Vlastně pořád jsem. Protože je to větší zážitek než cokoli jiného, co se mi za poslední dobu stalo. Jsem ráda za to, že jsem tady kvůli toho koncertu jela přes půl republiky. Rozhodně se mi to vyplatilo. :)

No ty vole

13. října 2012 v 1:57 | Víla
Světe klidně skonči, už můžeš. Už můžu i v klidu zemřít, protože jsem právě stihla všechno, co jsem v životě stihnout chtěla. Ne nedostudovala jsem vysokou školu, ne nezachránila jsem žádný lidský život. Jsem sobec. Stalo se mi pouze něco, co považuji za totální píčovinu, ale podstatnou součást mého života puberťačky nadržené na zpěváka ze San Piega..

Mluvila jsem s Márdiiiiim :D Aaaaaaaaaa :D Jsem nejvíc nejvíc nejvíc bestiálně šťastnááááááááá.

A frontu na pivo jsem si vystála s Pítrsem :D respektive on stál frontu na víno. Které mu stejně neprodali, ale to už je jiný příběh. Jebat na mou nesmělost a stydlivost, jsou chvíle, kdy musí jít povaha stranou. U řiditele jsem si koupila další tričko. A Mejla... Mejla se na mě na koncertě usmíval. Když viděl jak umírám :D A určitě to teda bylo na mě, pokud není buzerant a nesmál se na ty kluky kolem mě, kteří se na něj vlastně ani nedívali. Ach. Jsem nadmíru spokojená. Aaaaaaaaaaaaaaaaa pištím jak malá :D Ale chápete too, já mluvila s mužem, kterého celým srdcem milujuuuuuu :D :D (akorát jsem ještě nepřišla, jestli zbožňuji Márdiho, protože mi připomíná XY, nebo mě přitahuje a tajně (a hlavně naivně a nesmyslně) sním o XY protože mi připomíná Márdiho..kdoví..)

Vypadám jako mrtvola :D Nejsem sexy ani omylem. Jsem unavená, opilá a bolí mě hlava. Proto se o tom rozepíšu jindy. Teď se zmůžu jen na ubohé a po sté opakované- aaaaaaaaaaaaaaaaaaa já mluvila s márdíííííííííím :D

dobry den, kozy ven

11. října 2012 v 23:55 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Uhrančivě modré oči. To se prostě nejde nezamilovat. Asi si od něj vyžádám směny, abych vždycky autobusem jezdila s ním. Krásný, galantní, nožky tenké jako laň (tenčí jako já), účes alá Edward Cullen. Ale fakt je sweet. Ještě v té růžové stejnokrojové košili. Ach. Brečela bych, abych mohla v neděli jet zase s ním. Ten pocit, když se oči střetly pokaždé, když kolem procházel za někým jiným. Ach. Ach. Ach. Bože, já slintám. Ale ty modré oči. Potřebovala bych facku. Nebo přestat vidět barvy. Protože poslední dobou jsem nějaká divná. Mohl by to být klidně špinavý bezdomovec, ale pro modré oči bych vraždila. Ach jo. Modroocí, vyhýbejte se mi dobrovolně. Netrhejte mi srdce. A nebo ne. Dopřejte mi ten pocit jen se dívat. Mlčky. Tak jak to umím nejlíp.

Dneska mi to prý slušelo. Konečně jsem zažila ten pocit, kdy se za mnou chlapi v tramvaji otáčeli a nebylo to proto, že bych byla něčím "divná". U Dobrovského po mně jela i prodavačka. Maličká, štíhloučká, blonďatá, přesně můj typ.. :D Pro ilustraci jsem se i vyfotila. A ano. Fakt mi to seklo. Fakt jsem hubená. Padají mi kalhoty, které jsem si loni kupovala s úmyslem, aby mi byly těsné. Jo. A zhubnu ještě a půjdu pod padesát. A budu bulimička a anorektička. Jo. :D A budu ještě krásnější a hubenější a nechám si zvětšit prsa minimálně na velikost F. Ne, fakt jsem pěkná. Samozřejmě tedy nejsem žádná miss (narozdíl od skoro-sousedky, která byla loni nebo kdy na miss world..kde sice nevyhrála, ale už jen to, že se dostala tam..), ale i tak jsem pěkná. Prostě si musím věřit. Pryč s puberťáckým myšlením, šup sem se sebevědomím. Nahodit úsměv a být pretty. Woman. A naučit se mluvit. Střízlivá. Chtělo by to učitele.

Jak jsem byla tak krásná a sebevědomá, tak jsem měla akorát tak největší chuť vysednout v Olomouci a zajít na kafe s Hnědookým. Jo naštěstí jsem si zase z mobilu vymazala všechna čísla (nebo jsem je prostě někam importovala a já nevím kam), takže mě ten nápad musel přejít stejně rychle, jako mě napadl. Pořád tak nějak už tři měsíce čekám na to, čemu normální lidé říkají svědomí. Asi se ztratilo někde ve vší té špíně dnešního světa. A že jí okolo je.

A za to všechno můžou hormony. Jo, říkali nám to ve škole. Takže za modré oči může estrogen. Vazopresin a oxytocin zase způsobuje tu mou tulící potřebu. Být chráněná a dělat ze sebe .. koho vlastně.. chudinku? To ne, to zní jinak než chci. Dělat ze sebe někoho, kdo se potřebuje schoulit do cizí náruče a chce být chráněn před světem. Takže vlastně to, že se pokaždé při pohledu na něj zamiluju, za to nemůže ani tak on, jako to, že mám přebytek estrogenu a nedostatek toho ostatního. Super. Vím proč. Jenže teď by mě zajímalo, jak se toho zbavit. A to mi neporadí už nikdo...

PS:
Znám osobně další Blogovou. A teď jsem jako tak lehce v šoku. Jak je svět malý. Ona má v přátelích dalšího blogera. A ten tam má fotku s klukem co mě v tanečních učil valčík. Ty vole na kole :D Zpátky k tématu. Znám další blogovou. A ne tedy osobně fyzicky, nýbrž jménem. U téhle je totiž docela nemožné znát ji osobně, když bydlí až na ostrovech u Španělska. Znám už jich nějak hodně. Na to, že se snažím blogovat v anonymitě no :D Šest. Jo tohle pidi číslo je pro mně obrovské. Ale pořád se mi zdá, že jsem na někoho zapomněla. No určitě jsem na někoho zapomněla, jen si teď nevybavím koho. Nevadí.

EDIT ráno: Tak už jsem si vzpomněla a nechápu, jak jsem mohla zapomenout zrovna na Luciáše. Takže se znám se sedmi blogery. Huh..

jsem taky idiot..

10. října 2012 v 14:07 | Víla |  Ve vzteku
Debil se pozná jednoduše, blondýna ještě jednodušeji :D

"Autoservis XY"
"Honzííí? Mám stěrač na kapotě, co mám dělat?"
"Cože máš?"
"No, stěrač. Na kapotě. Víš co je to stěrač a kapota?"
"No to vím, ale nechápu, jak se ti tam dostal."
"To nechápu ani já, vadí to moc? Co mám dělat?"
"Nechat se odbarvit na blond"

Úžasná rada soukromého pana mechanika. Nevím proč (vím a moc dobře) jsem si vybavila písničku od Mandrage (moment jdu zvracet.. jsem zpět) ..Já ti to udělám hned když budeš chtít, nikdo ti to neudělá líp..

Jenže můj mechanik je daleko a muž s auty neumí, takže musím schánět pomoc jinde. Můj Pežotek (vím jak se to píše, ale nechce se mi to tak psát) trpí. Nejenže jsem urvala zrcátko, už i stěrač. Ty vole já su řidič jak prase. O tom jak mě málem srazil autobus (ano když jsem řídila auto, samozřejmě, proč bych psala, jak mě srazil, když jsem šla pěšky) ve společnosti raději nemluvím. Jak jsem dneska málem přejela motorkáře se asi taky nikde nezmíním. A za boha nepřiznám, jak jsem ten stěrač ulomila. Protože by si o mě všichni vážně mysleli, že jsem na hlavu. Protože kdo v mrazu pustí stěrače, že jo. :D

zlost

9. října 2012 v 10:46 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Sereš mě jako nikdy předtím. Bylo až moc jednoduché udělat z té bezmezné lásky čistou nenávist. Možná by to celé dopadlo jinak, kdybychom se tenkrát políbili. Možná by to bylo akorát všechno jenom horší.

Už párkrát se mi ve městě stalo, že jsem viděla někoho, kdo vypadal jako ty. Vždycky jsme to přisoudila svému podvědomí, které toužilo tě vidět. Možnost, že bys to byl opravdu ty, jsem vždycky vyloučila. Až do včerejška. Delší vlasy, kalhoty ve kterých jsem tě vídala celou tu dobu kdysi. Když jsem z té tramvaje vystupovala a tys do ní nastupoval, srdce se mi zastavilo. Vždycky jsem tě tak nějak toužila tě jen tak potkat. Jen se usmát a jít dál. Ty sis mě nevšiml. Za těch pár sekund nebyla šance dát ti vědět, že to jsem já.

Udělala jsem chybu. Moc mi to hryzalo svědomí, jestli to jsi ty. Protože jsi přece Pražák, tak co bys dělal na Moravě. Helé, volé, viď? Napsala jsem ti sms. Napsala jsem ti jich deset, protože ty na jednoduchou otázku neumíš odpovědět normálně. Jak jsem na tohle mohla zapomenout. Jak jsem mohla neuvědomit si, že když ti napíšu, tak v tom zase budeš hledat stovky skrytých významů, které tam ale vůbec nejsou. Protože mě je už úplně jedno, jaký si žiješ život. Mně na tom ani trochu nezáleží. Já jen nechci, abys byl v tom městě, které je moje. Které jsem si vysnila já. Kde není nikdo ze střední, takže žádné pomluvy na mou osobu. Žádné kurevské vzpomínky. A víš co, zase jsi mi akorát ublížil. Tím tvým arogantním: "Copak si, kurva, myslíš, že jsi jediná, kdo ten obor v Brně může studovat?!" Ano, myslím, že jsem. Tak se mi přestaň srát do života, protože kdysi jsi takový kretén nebýval...

Podzim

5. října 2012 v 14:35 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Podzimní slunce klame. Tváří se, že je venku teplo, člověk vyjde před dům a zjistí, že je třináct stupňů. Ideální čas chytnout chřipku. Nejlíp druhou během měsíce. Podzimní slunce přes okno pálí. Paprsky dopadají i na postel a bodají do očí jako jehly. Maniodepresivní psychóza pozvolna přešla do své negativní části.

Jako pozdní dárek k svátku dostat vstupenku na nejoblíbenější českou kapelu. I s odvozem tam i zpět. Rodiče nejsou hloupí. Vždycky ví, jak své děti přilákat domů. Stejně jsou v té době volby. Spolužák kandidujíc za Zemanovce. Druhý za křesťanské demokraty. Touha kandidovat za dělníky nebo komunisty a udělat z toho tak akorát dost dobrou recesi.

Ve vlaku překonat svou nechuť k lidem. Začít flirtovat s cizím klukem. Sexy klukem. Usmívat se, mrkat, společně se začít smát sluníčkovému panu průvodčímu. Všichni jsou sluníčka. Jen jedna si zasloužila oslovení šikulka. Krásná šikulka. Snad za to mohlo to AC/DC tričko. Snad ta přehnaně vysmátá fotka na průkazce.

Smutno. Osm měsíců ve vězení. Dalších dvaadvacet před ním. Sedm kdyby trest zkrátili na polovinu. Už teď všem chyběl. Ještě víc než na začátku. Nespravedlnost. Zavírat by měli lidi, kteří něco pokazili. Ne ty, kteří neudělali nic! Lotr ano, zlý ne. Mouše by neublížil a oni ho svrhli na úroveň ženy, která šířila AIDS. Smutné. Nesprávné. Zlé.

roman tyčka

3. října 2012 v 14:55 | Víla |  Literární pokusy
Teplý jarní den. Seděla ve stínu jejího nejoblíbenějšího stromu v parku. Ba ne. V celém městě. O tomhle místě nikomu neříkala. Bylo dokonale schované před ruchem okolí i když bylo v centru. Sem tam šlo slyšet zacinkání tramvaje, ale to k ruchu města patří tak neodmyslitelně, jako zpěv ptáků v lese. Těšilo ji, že to místo moc lidí nezná. Mohla tady trávit chvíle sama a v klidu dělat to, co ji bavilo nejvíc. Číst si. Takhle si zkracovala čekání na přednášky ve slunečných dnech. Pokaždé to místo opouštěla jen nerada. Jestli si tady zrovna nečetla, tak jenom přemýšlela. Nebo poslouchala písničky. Nebo jen tak seděla ukrytá před světem.

Děj Řbitova zviřátek ji vtáhl do sebe a ona nic nevnímala. Snad by slyšela jen budík, který si nastavila, aby nezapomněla, že má jít do školy. Neslyšela kroky. Pouze ucítila zezadu na krku jemný polibek. Lekla se. Nevěděla jestli začít křičet. Nevěděla, kdo ji políbil a už vůbec ne proč. Jen matně tušila, že nemá důvod se bát. Něco jí našeptávalo, že ví moc dobře kdo to je. Chtěla se otočit. Nedovolil jí to. Dal jí ruce před oči.
"Kdo..?"
"Pššt" přerušil ji. Stačilo tolik, aby se ujistila, že její předtucha nelhala. Ani nemusel použít hlasivky, aby ho poznala. Něžnost obsažena i v tomhle zašeptání mu byla vlastní. Usmála se. Za odměnu si zasloužila další pusu. Konečně se mohla otočit tak, aby mu viděla do tváře. Do očí, které ji uměly tak dokonale omámit. Kdyby mohla zastavit čas, využila by ho k tomu, aby se do těch půvabných očí mohla dívat. Do skonání světa. Existovaly fotky, mohla si prohlížet je, jenže ony to kouzlo zachytit neuměly. Milovala, když v těch očích mohla číst. Vidět všechnu tu radost i bolest. I když ty chvíle nastávaly jen sporadicky. Proto si tu chvíli teď vychutnávala jako by měla trvat věčně. Nemohla totiž vědět, jestli to není naposledy. Jestli to není jen přelud její unavené hlavy.

Obejmul ji. Pořád se nepřestala usmívat. Byla jako zhypnotizovaná. Vysloužila si polibek na ústa. Konečně. Chvíle, o které snila už tolik měsíců.
"Ale.." chtěla namítnout, že to není správné. I přesto, že to tak moc chce. Pořád přece jen nebyla volná. Nebyla jeho, stejně jako on nebyl její. Na rty jí vlídně položil ukazováček. Nechtěl, aby mluvila. Nechtěl riskovat, že by zkazila tu atmosféru. Přítiskl ji k sobě ještě víc a tiše jí zašeptal do ucha:
"Tohle je náš svět. Tak se tomu nebraň. Tohle je to, po čem tolik toužíš, tak se tomu poddej. Teď je ta jediná chvíle, kdy ti to můžu splnit... Než se probudíš a pochopíš, že to je jen sen."

výkřik radosti

2. října 2012 v 13:38 | Víla |  Aktuální dění
Nejlepší zpráva včerejšího večera - Konečně Nightwish vyhodili Anetu. Nemám Nightwish ráda nijak extra. Spíš skoro vůbec je nemám ráda. Jediná písnička co se mi od nich líbí je The Islander a to proto, že to zpívá Marco. Nejsem zastánkyně Tarji (ale tu si občas poslechnu), ale ta Anette, to bylo něco. Nejsilnější zážitek z Masters byl ten, když jsem si málem zacpávala uši, když začala výt hned po sobě "Nemo" a "Over the hills and far away". Já nepochopím, proč dobrovolně Tarjiny písničky zpívala, když si sama musí být vědoma toho, že na to nemá. A to její oblečení, co tam měla, raději ani nekomentuju :D To by si neoblekly ani selky u nás na vesnici. Ta tečkovaná sukně... Když ji srovnám s tím, co na sobě měla Sharon, tak nevím, jestli se mi chce brečet nebo se smát. Jo řeším zjev a ne zpěv, ale no a co :D

Samou radostí jsem v jedenáct večer musela mého již dvě hodiny spícího muže probudit, abych mu tu radostnou novinu sdělila. Páč on je do Nightwish blázen. Byl nadšený. A to teď kupodivu nemyslím ironicky.

No zajímalo by mně, kdo ji nahradí. Myslím, že by měla mít dva základní předpoklady. Být hezká a hlavně umět zpívat. Nebudu chtít moc, takže dodám - umět zpávat minimálně jako Anette :D
Floor Jansen, která s nimi doráží turné tyto předpoklady splňuje. A vzhledem k tomu, že jsem teď přišla ze školy a nic moc víc jsem k tomu nečetla, tak nevím, o kom dalším se uvažuje, že by ji mohli vystřídat. Ale jsem prostě šťastná. Protože už mi tedy nehrozí nebezpečí, že bych ještě někdy v životě měla tečkovanou sukni vidět a přivodit si tak infarkt spojený se záchvatem smíchu. Tak.