Listopad 2012

včerejší

29. listopadu 2012 v 19:40 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Zvláštní smysl pro romantiku. Jít do zoo. Sama. Nekazit si to doprovodem. Který je stejně tak těžké sehnat. Neobtěžovat se hloupými řečmi o ničem. Jen ona a myšlenky. Na smutek. Zklamání. Rozveselení. Na to, proč řeší věci, které by řešit vůbec neměla, protože jí dělají akorát rozmrzelou. Zbytečně. Na to proč jí do života vstupují lidé, kteří... Ne špatně. Na to proč jí do života vůbec vstupují lidé. Tečka. Socializace? Nulová. Sama se svou hlavou si stejně rozumí nejlíp. Mozek, klávesnice, blog. Co víc k životu chtít. Že jo...
Procházet se tím smutně barevným listím a poslouchat ticho. Jen v dálce bijící kostel a cinkání tramvají. Žádný spěch. Žádné lidské hlasy. V celé zahradě potkat kromě pár chovatelů jen tři maminky s kočárky a jednoho muže, který je na tom očividně stejně. Nesměle se usmát. Opětovat stejný pohled. Všeříkající. Něco jako: Lidi jsou divní, zvířata jsou fajn. Dál procházet zoo společně. Mlčet. Nic si neříct. Neničit to tiché pouto nepotřebnými slovy. Jen se tiše usmívat a pozorovat ty krásné tvory. Kteří rozhodně nejsou němí. Kteří dokážou říct víc, než člověk. Kteří dokážou utěšit a vrátit na mrzutou tvář radost. Ze života. Slyšet zvuky, kteří jiní slyšet nemůžou. Protože jsou na to moc uspěchaní. Ukecaní. Jiní. Odpočívat u zpívajících papoušků. U elegantních žiraf. Děsivých hadů. Obědvajících tygrů. Hrajících si medvědů. Prostě všude. Odcházet ze zoo z dvouhodinové procházky s cizím mužem. Kterého už víckrát neuvidí. Ale stejně na něj nezapomene. Na tento němý svazek. Ticho a klid. Slunce v duši.

přeju ti pěkný den

28. listopadu 2012 v 19:18 | Víla |  O mně
Tak jsem se o sobě zase dneska dozvěděla plno zajímavých věcí.

Jedenáct

26. listopadu 2012 v 14:25 | Víla |  O mně
Na blogu jaaquarius.blog.cz jsem byla požádána vyplnit řetězový dotazník. Doufám, že nebude vadit, že splním jen první část a to odpovědi na otázky. Druhou část - vymyšlení vlastních otázek a následné poslání jich dál splním, jen pokud po tom budete někdo vyložene toužit :D

1) Kouříte? Kolik denně?
Od jakého počtu vykouřených cigaret se člověk stává kuřákem? Já říkám, že jsem hrdá nekuřačka. A těch deset cigaret za celý můj život není moc. Rozhodně nejsem závislá. A kuřáci mi navíc nevoní.

2) Pijete alkohol? Kolik týdně a co?
Piju. Počínaje pivem, přes sladké jelziny, fernet až po slivovici. Ve které už se konečně vyznám a poznám, která je dobrá a která ne. Většinou si dám o víkendu pár piv a zapijím to něčím tvrdším.

3) Vyjdete dvě patra po schodech bez problémů?
Ne :D Dvě možná jo, ale to třetí už mi dělá problém. Když jdu ve škole po schodech, většinou si pobrukuju písničku od Kabátů, kde zpívají: Chudák holka s dechem nestačí

4) Myslíte, že zdražování cigaret může snížit počet kuřáků?
Myslím, že těm kuřákům je to úplně jedno. Milý už tolikrát vyhrožoval, že přestane, když to pořád zdražuje, ale tak se mi zdá, že stejně kouří čím dál víc. Akorát mají v hospodě na co si stěžovat.

5) Kde bydlíte - ve městě nebo na vesnici? A vyměnili byste svoje bydliště za vesnici - město?
Teď už ve městě. Vyrůstala jsem (do dvaceti let) na vesnici. Posledních pár měsíců jsem ve městě. Ale za domem máme les, takže je to taky spíš vesnice. A kdo mě zná, ten ví, že bych všechno vyměnila za to, abych mohla bydlet v Brně.

6) Jste vdaná - ženatý a udělali byste to znovu?
Ne. Ne. Ne. A poslední dobou o tom všichni mluví. Hypotéka, manželství, děti. Fuj. Ne. Ne. Ne. Tyto slova ve mně vyvolávají úzkost.

7) Myslíte, že singles by měli platit vyšší daně?
Proč by měli? Větší daně by měli platit politici a cigáni.

8) Myslíte, že o vánočních svátcích by měly být obchody otevřené tak, jak je to v supermarketech?
Ne. Většina prodavaček chce být přece se svou rodinou ne? A snad lidi nejsou ještě tak neschopní, aby si nemohli nakoupit týden předem.

9) Obklopujete se rádi starožitnostmi? Pořizujete si takové doplňky do bytu?
Ne. Raději se obklopuji novou elektronikou :)

10) Jaký názor máte na několika generační bydlení? Čili bydlíte s rodinou svých dětí a jak to hodnotíte?
Mé děti rodinu nemají. Nemám děti. Ale odmalička jsem bydlela i s prarodiči a teď vlastně taky. Akorát to jsou prarodiče přítele. Takže jsem na to vlastně tak zvyklá, že ani nevím, jaké to je bydlet jen s rodiči/jen sám.

11) Jak naložíte na "stará kolena" se svým majetkem? Užijete si ho až do konce nebo budete hledět, aby dětem co nejvíc zbylo?
S mými zdravotními problémy se starých kolen ani nedožiju :)

živote, neser mě

22. listopadu 2012 v 16:17 | Víla |  Ve vzteku
Pokud nemáte rádi sprostá slova, protivné lidi a/nebo výlevy vzteku, tak to ani nečtěte.

Co vlastně potřebuju?

21. listopadu 2012 v 15:48 | Víla |  Téma týdne
Co ještě potřebujeme a co už je jen vymoženost, která náš život dělá lehčím? Potřebujeme mít kde spát, jíst a pít. V dnešní době všichni potřebujeme internet a mobil. A peníze, za které si to ostatní, co chceme, můžeme koupit. Ale o tom psát nechci.

Všechno, co ke svému spokojenému životu potřebuji, jsi ty. Tvůj věčně provinilý úsměv, protože nejraději děláš věci, kterými mě provokuješ. Úsměv, který mě nutí usmívat se taky. I když mi není dobře. Tvé pousmání je kouzelnější než ten nejdražší lék na světě. Potřebuji slýchávat tvé vtipy, které mě sice většinou víc naštvou, než rozesmějí, ale to nadšení, s kterým je říkáš, je na tom stejně nejpěknější. Potřebuji vídat tvé zelené oči, ve kterých je toho napsáno víc, než bys kdy dokázal vyjádřit slovy. V tom dobrý nejsi. Topím se v nich, hledám tajemný poklad na dně moře, a ty mi s tím pomáháš. Pomáhal jsi mi s tím vždycky. I v dobách, kdy ses tomu měl spíš bránit. Potřebuji slyšet tvůj hlas, protože mě uklidňuje. I když si občas říkáme nepěkné věci, tak je tvůj hlas stejně ten nejsladčí ze všech, když mi po nocích šeptá, jak mě má rád. Potřebuji se s tebou hádat. Potřebuji ti občas říct, že jsi nehorázný kokot a slyšet od tebe, že jsem debilní kráva. Potřebujeme to oba, abychom si uvědomili, že to tak vlastně vůbec není, a deset minut potom za sebou přišli se slzami v očích a vysvětlením, že se vlastně máme rádi a nemyslíme to zle. Potřebuji tě proto, že žádnému jinému klukovi bych to říct nemohla, protože bych u něj nadobro skončila. Chci znát tvé myšlenky. Všechno, co se ti honí hlavou. Na co zrovna myslíš, jak se máš. Snažit se ti porozumět. Potřebuji vedle tebe noc co noc usínat ruku v ruce. Protože bez tebe by můj život byl o dost chudší. Protože i když se většinou chovám jako ten největší kretén na světě, tak ani nechci domýšlet, jak bych žila bez tebe. Ty jsi mi ukradl srdce v ten okamžik, kdy jsi před dvěma a půl lety vystoupil z vlaku a já tě poprvé uviděla. Já ukradla to tvoje, když jsem byla opilá, totálně na šrot, nalíčená, ale dokonale rozmazaná, tlustá, se senem na hlavě s hlavou v klíně cizího kluka. Potřebuji tě mít ráda. Protože to je ta věc, která mě drží v naději, že tenhle svět není tak zlej. Že je tady něco dobrého. Že jsi tady ty!

Všechno, co potřebuji, abych mohla být šťastná, jsi ty. A já ti děkuji, že můžu být součást tvého života. Miluju tě.

Ilustrační foto. Naše první společné. Takové hodně památeční. :D

v tom jsem fakt dobrá

20. listopadu 2012 v 14:05 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Stává se ze mě přeborník v lhaní do očí. Smutné je, že to lidi kolem mě nepoznávají. Chronická lhářka. Neumím říkat pravdu, když se jedná o mě. Neumím si ani myslet pravdu. Objektivní a pravdivá umím být jen když se jedná o někoho jiného. Ale když jde o mně, tak to nejde. A je mi z toho samotné akorát tak špatně a sama sobě se směju. Je mi ze mně ještě hůř než z celého tohohle posraného světa.

Jediná, komu můžu říkat čistou pravdu bydlí o kus dál. Málem jsme o víkendu brečely, když jsme rozebíraly, že jsme spolu byly osm kurevsky dlouhých let v každodenním kontaktu a teď? Teď se vídáme jednou za dva měsíce a to ještě přeháním. Nikdy jsme si nepsaly. My to spolu prostě neumíme. My si umíme povídat, ale psát? To skončí ubohým: "Jak se máš?" A mi to tak sakra chybí říkat někomu bez obalu všechno co mám na srdci. Někomu, kdo mě zná tak dobře, že mě neodsoudí, protože ví, proč jednám tak, jak jednám. Protože ona je chtě nechtě stejná.

Nechci lidem říkat pravdu. Nechci nikomu dalšímu otvírat svou duši. To proto, že ke mně všichni dlouhou dobu chodili jako za perníkovou chaloupkou a kusy duše si s sebou odnášeli pryč. Protože se jim líbila. Protože byla tak dobrá. Chutnala jim. Jenže z ní zbyly jen trosky. Pouhé torzo, ze které se stydím, protože je tak ubohé. A tak se utápím ve lžích a nevím jestli je mi z toho smutno nebo veselo. Jen vím, že jiná být nechci. Protože ačkoli mě všechny ty nepravdy vysilují jak chtějí, je to obrana před tím hnusem venku. A snad je to tak i lepší.

Vlastně možná proto mi Michal tolik imponoval. Protože on hned poznal, že mu lžu. A to jsem mluvila bez zaváhání. Lhala jsem mu celý ten fesťák počínaje větou: "Ne, fakt další pivo nechci." Konče větou: "Víc než tuhle pusu ode mně nedostaneš." A on se pokaždé jen usmál a donesl mi další pivo a pak mi za stromem dal další tajný polibek.

Psáno srdcem

19. listopadu 2012 v 19:31 | Víla |  Literární pokusy
/// Smysl bych v tom nehledala. Vidí ho tam jen mé srdce. A já to prostě jen musela ze sebe vypsat... ///

Duše lačnící po emigraci z vlastního těla. Víla hladovějící po svobodě. Světla pouličních lamp ji za letu osvětlují. Hříchy se ve tmě rozpouští. S posledním paprskem slunce mizí i strach. Záhadné bytosti chodící okolo spíš uklidňují než děsí. Nevinné duše se bojí. Ty zlé už ovšem nemají čeho. Žízní po pocitech. Je jim jedno jakých. Chtějí cítit. Lásku, vztek, lhostejnost. Cokoli. Měsíc na cestu zoufalství nesvítí už dlouho. Všechno se změnilo. Bludičky lákají do temných koutů, jenže není už nikdo, kdo by se jim bránil. Cesty se mění před očima. Klamstvo a lži. Láska je ledová a rozum si neví rady. Tělo blouzní po pohodě.
Díky múzo.

zase jeden víkend

18. listopadu 2012 v 15:12 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Domů jezdit jen když je poblíž nějaký koncert. Na něm se ztřískat. Tančit na psychedelický rock svého bývalého třídního učitele. Tak to nazývá on sám. Úžasná hudba, bezvadné texty, které asi nedocení všichni. Mně se líbí. Metafory miluji a pan ex-třídní je na tohle odborník. Ne nadarmo je češtinář, se slovíčky si hrát umí.

Něco jako volné židle byl neznámý pojem. Sedět na klíně milému. V celé té atmosféře si to neuvědomit a začít se líbat s někým jiným. Oddat se vášnivému polibku. Kdyby to nebyla holka, tak se domnívám, že už jsem dávno mrtvá. Takhle nad lesbickou kamarádkou pouze kývnout rukou.

Osmkrát slyšet větu, jak jsem strašně zhubla. Osmkrát říct, že o tom vím. A osmkrát toužit po tom vyslovit: Ne to jen ty teď vypadáš jako prase. Stejně jsem pořád/zase tlustá. Teda jako. Tlustá nejsem, to ani omylem. Jen by to mohlo být ještě lepší.

Hrát si zase na šestnáctky. Odcházet společně na záchod, ale těsně před ním nenápadně uhnout k okénku s panáky. Ségra, musíš se ode mně učit, řekla sedmnáctiletá dvacetileté. Dojetí. Nebo spíš dojeb. První panák, druhý, třetí. Čtvrtý. Víš že mi Fernet vůbec nechutná? - Víš že mě taky ne, ale vůbec mě to nesere? Dneska se zrubem! Při jednom z dalších panáků opravdu zamířit na záchod a zděsit se svého vzhledu. Zombie = krasavci proti nám.

Nuda. Řev nesnesitelných kapel. Zabijácké horko. A všude okolo opilí učitelé. Přesun na afterparty do klubu. Kde jsem byla předtím dvakrát. Poprvé i naposledy byla na fiXe. Zhulená atmosféra. Jiný vzduch tam nevedou. Další pivo. Tančení na rockové hity dávno prošlé datem spotřeby. Přímo před podiem.

Kotníky sedřené do krve. Z pat krev tekla proudem. Ponožky na vyhození. Krev se pere špatně. Glády nejsou nejlepší taneční boty. Ne když mám moc vystouplé kosti. Tak moc... Zase nové strupy. Jen co se ty předešlé stačily zahojit. Jizvy už nepočítám. Na duši je jich pořád jen víc.

Tančit málem do bezvědomí. A pak jen vyčerpaně sednout na chodník a čekat na odvoz. Konečně zase hezkej víkend.

když cestuju

13. listopadu 2012 v 16:38 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů

"Krásná vílo, vstávej." Lekla se. Čí je to hlas, a proč jí oslovil takhle. Ach ta paranoia. Rychle otevřela oči, aby si uvědomila, že je ve vlaku. Nechápavě se podívala. "Dáte mi jízdenku, slečno?" řekl dál ten laskavý hlas. A jí v tu chvíli konečně došlo, že je to 'jen' průvodčí. "Fakt jste mi řekl vílo, nebo se mi to zdálo?" "Zdálo. Řekl jsem KRÁSNÁ Vílo." usmál se mile.

Jo je to rozdíl, když mě ve vlaku probudí někdo takhle pěkně nebo když do mě sprostě šťouchne. Ale to sprosté šťouchání dělají jen ženy průvodčí. Muži jsou holt něžnější. Divné.

Abych už usínat nemusela, pořídila jsem si čtečku. Ano, já odpůrkyně takových věcí. Spěju leda tak do prdele. Měla bych si víc stát za svými názory. No, ale vzhledem k tomu, že mám tuto věc, tak se nemusím tahat s těžkými knížkami. Což je určitě moc fajn. Když beru v úvahu, že z 99 % čtu Kinga. Jako první knížku mi tam nejlepší kamarád stáhl něco "co mě bude zaručeně bavit". Takže teď čtu naprosto fajn knížku s naprosto otřesným názvem a všem okolo vysvětluji, že to opravdu není náboženská kniha. I když jsem si myslela, jaká to bude zhovadilost (což bych od V opravdu čekala), tak jsem se kupodivu začetla až nějak moc. Asi už mi chybělo to ponoření se do úplně cizího světa. A můžu vám říct, že knížka, která začíná tím, že člověk vzpomíná na to, jak se rodil, je opravdu zajímavá :D Jo já nenapsala název. A uzřela oslice anděla. Ten podivný název odpovídá podivnému obsahu. Ale líbí se mi to. Takže to vidím, že do večera to snad přečtu. Doufám. Fantazie toho člověka, který to napsal, mě totiž naprosto fascinuje. A to se nestává často. Navíc to počasí je přesně jak stvořené na to zahrabat se do postele, pustit klidnou hudbu a začíst se...

Když už jsem u toho vlaku. Vždycky, když projíždíme Černovicemi, říkám si, že jsem blbá, když jsem tam nadávala, jak bydlím daleko do centra a přitom jsem bydlela vlastně všude kousek. A navíc ulici Charbulovu každý znal. A to byla blbá ulice. Teď když řeknu název města, nikdo se neorientuje.. Taky si tam vždycky říkám jednu věc. Že je mi líto toho kluka, který na té zastávce spí. Noc co noc. Teplo, zima, déšť. Do obličeje mu vidět nejde, má ho přikrytý bundou. Ale i tak jde poznat, že to není žádný starý bezdomovec, ale mladý kluk. Pokaždé tam spí. V jiné pozici. Klepe se zimou. Splývá s graffiti. Skoro jistě je to nějaký feťák, který o realitě tuší zhruba to, co moje milovaná vyfetovaná kdysi-kamarádka. Ale stejně je mi ho líto.

Čerstvá zpráva, která se přihodila než jsem to tady napsala.

Chcípl nám Pták Ohnivák :( Zabila ho moje nejoblíbenější papouščice. Konečně ji zase můžu krmit a nemusím se bát, že mě on klofne. Zaslouží si minutu ticha. Stál litr... (A jako borka, ona byla dvakrát tak menší než on a stejně ho zabila.. asi bych měla něco naznačit milému :D)

smysl utekl

11. listopadu 2012 v 17:06 | Víla |  Literární pokusy
Nahlížet na celé město z výšky. Strach z té výše obětovat v prospěch výhledu. Poslední vlak si nechat ujet díky zisku zapadajícího brněnského slunce. Jak pošetilé. Touha protřídit si myšlenky. Aby se mohla chovat tak, jak se od ní očekává. Za cenu totálního zhroucení organismu nedat najevo, co se odehrává uvnitř. Usmívat se na všechny za všech okolností. Jako stroj. We never cry for pain, we're superheroes, hrálo jí v hlavě. Hlavně nedat najevo, co cítí.
Z kabelky vytáhla novou krabičku cigaret. Jestli něco milovala, tak to bylo její rozbalování. Po roce. Přesně rok to vydržela od doby, kdy si zapálila naposledy. Cítila, že to teď potřebuje, zvláštně ji to uklidňovalo. Obzvlášť tady vysoko od lidí. Být nad věcí. Doslova.
Světla aut ve tmě pod ní evokovaly svátek plný přetvářky. Vánoce. Hádky, výčitky, pokrytectví. Tak to chodilo u nich. A byla si téměř jistá, že to tak je ve většině domácností. Šťastní ti, kde se na Vánoce měli rádi. Opravdově.
Hlavou jí probíhala věta kamaráda ze školy. Se na to vyseru, skončil jsem v mínusu. Ty taky, že? Pesimista k vráně sedá. - Pleteš se, pesimisti byli od 4 do 0 bodů. My jsme prostě kdesi v piči. - Dokonce. Na hajzlu jsem viděl takovou dobrou trubku. Pojď, jdem si to hodit. Ona si nikdy tak pesimistická neřipadala. Na něm to šlo vidět rozhodně víc. Myslela si, že se na světě snaží hledat to pěkné. Sice toho bylo kurevsky málo, ale něco tady přece jen bylo. Za co stojí žít. I kdyby to měly být jen pěkné oči jakéhosi cizího kluka. Vždycky zbývala naděje, že se všechno stane tak, jak chce. Aspoň v paralelním vesmíru. Naděje umírá poslední, ale umírá, hahaha. Kdyby se vzdala víry v tohle, mohla by si tu mašli opravdu jít hodit. Jenže dokud tomu její hlava chtěla věřit, nemohla se vzdát. Nešlo to. Možná by bylo jednoduší smířit se s realitou takovou, jaká opravdu je. Ale bála se, že by život najednou začal být obyčejný. Proto si pravdu přiznat nechtěla za žádných okolností.
Dokouřila a vzala do ruky mobil. "Čau lásko, dneska spím v Brně. Nás zdrželi ve škole, tak jsem nestihla vlak." "A u koho budeš?" "To ještě netuším." "Tušíš, já ti to s Terezou domluvím raději sám, abych měl jistotu, že spíš u holky." "Tak mi pak zavolej. Pa." Nebránila se. Bylo jí jedno, kde bude. Bylo jí jedno, jestli vůbec bude spát. Důležitým se stalo jen to, aby byla v tom městě. Aby nemusela nesmyslně cestovat večer tam a v pět ráno zase zpátky.
Mobil měla stále v ruce. Jedna SMS nikomu neublíží. "Ahoj Michale, zijes jeste?" poslala na známé číslo.
Pohodlně se opřela. Dívala se dolů na střechy domů, snila a ještě dlouho se nehodlala zvednout.

only 44 days until xmas

10. listopadu 2012 v 21:54 | Víla
Ježíšku…

Ani nevím, co bych po tobě letos chtěla. Přijdeš vůbec, když má být ten konec světa? Ne, že bych tomu věřila, jen mi jde o to, jestli má cenu kupovat něco svým blízkým. I když pro každého už jeden dárek mám. A to je maximum, co jsem schopna jim dát. Nic se nemá přehánět.

Ježíšku…

Ty víš nejlíp, že letos jsem hodná nebyla. Tak proč bych se ti snažila nalhat opak. Z těch hlavních smrtelných hříchů jsem porušila snad všechny. Pýcha (udělala jsem tu těžkou zkoušku, aniž bych se učila, jsem na sebe pyšná.. povedlo se mi stáhnout si program potřebný do školy, a ostatním, těm chytřejším, se to nepovedlo..haha), lakomství ("Nedám ti milku/flašku/cokoli jiného! Ta je moje!"), závist ("závidím všem, kdo s tebou můžou být častěji"), hněv (tříměsíční neutuchající hněv na sestřenici a Ježíšku, zaručuju ti, že jestli s námi bude na Vánoce, tak ten hněv nepomine ještě dlouho), smilstvo (ale bylo to fajn, ne že ne), nestřídmost (jsem nenažraná a jím pořád a všude..a hltámabych to sežrala co nejdřív) a lenost
tou trpí snad všichni školou dobrovolně povinní). Vše během jednoho roku. To už se asi nemám šanci do nebe dostat nikdy. Navíc, když mě se tenhle život little bad girl líbil.

Ježíšku…

I přes to všechno tě prosím o pár věcí. Víš, nejšťastnější na světě bych byla, kdybys mi sehnal TU knížku. Víš moc dobře kterou. Já si prostě chci přečíst, jak to s Kurtem bylo. Ale dobře, tohle asi nezařídíš. A Mardiho rozvod a následné zamilování se do mě asi taky nepřichází v úvahu, co? Tak už teda vážně. Snad tě můžu poprosit jen o to, aby se "to všechno" nějak zlepšilo. Abych dokázala vycházet se svou rodinou. Abych se s nimi nepohádala aspoň na ty Vánoce. Aby se to s milým nějak vyvrbilo. K lepšímu, pokud můžu být tak troufalá. A abych mohla být častěji s lidmi, kteří mi nějakým záhadným způsobem přirostli poslední dobou k srdci. A celkově abych začala mít ráda lidi. Protože, ty víš Ježíšku, já mám ráda sakra málo osob, které by si to zasloužily.

Ježíšku...

věřím, že mi to všechno splníš, i přesto, že jsem byla zlobivá. Protože slibuji, že příští rok už budu hodná. No fakt! :))

but still I belive..

8. listopadu 2012 v 19:45 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Věčné ubíjející hádky o ničem. Ne tahle písnička se mi nelíbí. Ne tuhle hru ti nestáhnu. Ne do Brna s tebou bydlet nepůjdu. NIKDY. Hektolitry slz prolitých po nocích tiše do polštáře. Desítky probdělých nocí na tvrdé posteli. Gramy make-upu na zakrytí těch všech kruhů pod očima. A po kamarádkách a kamarádech vyprosené noci, kdy můžu přespat u nich a nemusím tak do školy jezdit odtud ve 4:50. Rozvíjející se schopnost dělit se o postel s kýmkoli a kdekoli. Pomalu umírající srdce, bušící na jediný pohon - alkohol. A já už nepila tak dlouho. Začínám se cítit jako alkoholička, protože opravdu pociťuji, že minimálně to pivo potřebuju. Jenže sama na něj nepůjdu. A F odmítá jezdit do školy, takže jediná jistota selhala. Možná je to takhle dobře. Ani jeden z nás si neváží života dostatečně na to, abychom nedělali v autě blbosti. "Ty řídíš, já řadím." "Tak jo."

Srdce se vzdává.

A pak přijde elektrický impulz, který ho donutí fungovat dál. Přinutí člověka nevzdat se a jít dál. Ještě nenechat srdce zemřít úplně. Slovo, věta, ale i gesto. Pouhý úsměv, letmý pohled. Třeba cizího člověka. Cokoli. Cokoli, čemu se dá říct naděje. V lepší zítřky. V lepší svět.

Spokojit se s málem. Protože i to málo je někdy vše, co zrovna můžeme mít.

..Ale my se máme rádi..

Seznamte se s debilem

7. listopadu 2012 v 15:16 | Víla |  O mně
Tak si zas po dnešku připadám jako kretén.

Občas se stane, že mě nějaká náhoda zavane do školy. (Jako třeba dneska. "Miláčku, ale už mě neser, dneska už do té školy vstaneš! Šup, obleč se, jdu s tebou k autu :D") Většinou je to tak dvakrát do týdne. Maximálně třikrát. Od začátku semestru se mi ještě nestalo, že bych tam chodila poctivě celý týden. Proč taky.. Většinou se v té škole snažím bavit s K. Protože poslouchá wanastovky. A protože s její kamarádkou - další spolužačkou jsme se potkávaly na mastrech. Tudíž jsou ty dvě normální. Jenže se občas stane, že tam tyto dvě K nejsou. Takže se bavím s M a spol. A to jsou největší šprtky, které svět viděl. Ukázkové vysokoškolačky. Ale ne v chlastání, ale učení. A já z nich chytám deprese. Proč?

Ony jsou z okolí Prahy. Já jsem z podhorské vesnice = z největšího zapadákova světa.
Jejich rodiče jsou podnikatelé a mají vystudovanou vysokou. Můj otec se z učitele stal zemědělcem a matčin největší úspěch je, že dodělala učňák.
Ony chodí ve značkovém oblečení a ladí jim vše k sobě. Já chodím pokud možno v černém.
Jejich partneři jsou taktéž na vysoké škole. Starší. A samozřejmě finančně zabezpečení. Můj mladší milovaný má ve smlouvě napsané "dělník".
Ony když si chtějí popovídat, jdou do stylové restaurace, kde popíjí kávu. Já se jdu ožrat do hospody.
Ony chodí poctivě minimálně deset minut dopředu na každou přednášku. Já do Brna přijedu v 7:20 když nám přednáška začíná v 7:25 a cesta do školy trvá 10 minut, když stihnu dobrou šalinu.
Ony dělají referát o estonském filmu o šikaně. Já se s tím neštvu a píšu o obyčejných českých feťácích z Mementa.
Ony si povídají o áriích v opeře, na které zrovna včera byly. Já si přitom s nepřítomným výrazem ve tváři v duchu zpívám: "Vonku je po piči naozaj dobrý deň." a místo jednoho cereálního rohlíku sežeru tři koblihy.

A to je ten největší rozdíl mezi nimi a mnou. A pak mi říkejte, že si mám připadat jako vysokoškolačka. Jak debil si připadám. Nesháníte sekretářku/uklízečku nebo tak? Asi bych si měla začít hledat práci. :-D

A navíc já se jako ony nedokážu učit při vážné hudbě. Já potřebuji Korpiklaany a vodku!

člověk by chtěl, ale nemůže přestat

6. listopadu 2012 v 14:24 | Víla
Jako na houpačce. Chvíli nahoře, chvíli dole. Srdce plesá a pak pláče. Počasí se mění společně s náladami. Možná naopak. Přes den trpět, v noci žít. Nebo snít. Protože sny jsou to jediné. To, co nás donutí nevzdávat se. Nezměnit se. Mučit se.

Zamilovávat se a dostávat rány. Zároveň odmítat ty do nás zamilované. Protože oni naši vyvolení nejsou. První chce druhého, druhý třetího. Miliontý prvního. A tak pořád dokola. Podvádět se a přitom zůstat věrní. Lhát si do očí. Aby to méně bolelo. Otázkou zůstává koho. A co vlastně.

Do duše nechat nahlížet jen vyvolené. Čokoládou zaplácat všechny rány na ní. Čokoládou a cigaretami. Žít dva životy ubíjí i ty silnější. Natož tak ty slabé. Bolest v očích zamaskovat make-upem. Zbytečně. Kdo se do očí v dnešní době ještě dívá. Kdo se usmívá je přece šťastný. Kéž by. Všechno by bylo jednodušší. A nudnější.

Život není složitý. To jen my si ho takový děláme. To jen mně se nedaří uchovávat si v paměti ty krásné okamžiky déle. Krásné je krásným jen když to je. Jakmile odejde, všechno je zase šedé. Smutné a depresivní. Jako celý život. Až na ty světlé okamžiky. A já si nejsem jistá, jestli se chci přeučit myslet jinak.

Ty jsi tak hloupoučká...

Moje milá múzo

5. listopadu 2012 v 10:27 | Víla
Moje milá múzo,

kde jsi? Doufám, že ať už kdekoli, daří se ti dobře. Mohla bys mi říct, proč jsi ode mne utekla? Co jsem ti udělala tak strašného? Vždyť jsem tě ničím strašným nemučila. Vždycky jsem se k tobě snažila chovat hezky. Nechávala jsem ti na stole dokonce i jídlo, abys netrpěla hlady. Pokud vím, tak jsem ti sdělila i svou novou adresu. Že tys ji ztratila? Tak mě počkej doma, přijedu tam příští víkend. A pak tě s sebou vezmu do batůžku a už tě nikomu jinému nepůjčím, protože to pak dopadá takhle.
Vždycky jsi ke mně přicházela v noci. Naplňovala jsi mé sny dalším rozměrem. Vkládala jsi do nich kouzlo. A teď? Bez tebe se mi zdají sny o tom, jak se mě ve Vizovickém lese snaží sežrat "moji" medvídci ze zoo. To je ještě fajn, daří se mi před nimi skrývat se. Ale, moje milá múzo, můžeš mi vysvětlit co to jsou za sny, když chodím na antifácké pochody (?!), kde mně zatknou za to, že jsem nacistka? Nebo sny o tom, kde mně můj bývalý oslovuje tím jeho typickým "hvězdičko blýskavá", řekne mi, jak ho štve slečna Modelka, protože mu zakazuje bavit se se mnou, a pak proto skočí pod kamion, jeho krev se všude rozprskne a já se ho marně snažím zachránit? To by tak nevadilo, kdybych jeho jméno ovšem nekřičela ze spaní. Múzo, zkus si pak jako mému milému vysvětlovat, proč ze spaní řvu: Martine!
Múzo, je ti tady zima? Stačí říct, já zatopím. Nebo je ti tady u mně teplo? Tak já to topení zase vypnu. Jen mi řekni, co mám udělat, abys ke mně zase přišla. Já tě ke svému životu potřebuji stejně, jako se potřebuji pořád zamilovávat a odmilovávat. Stejně jako se potřebuji neustále opíjet. Stejně jako potřebuji dalších tisíc věcí k tomu, abych měla o čem psát. Jenže všechny tyhle věci jsou naprosto zbytečné, když nemám tebe.
Bez tebe je tady nuda! A já tě mám ráda, vždycky jsem tě měla ráda a mít tě vždycky budu ráda, tak se prosím ke mně vrať. Dřív než mi začne zkouškové a já na tebe nebudu mít čas.
Měj se krásně a snad se brzy uvidíme.
S láskou..
tvá svěřenkyně