Prosinec 2012

kurz nevýhodný

28. prosince 2012 v 0:07 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Myslela jsem, že aspoň přes Vánoce vydržím bez blogu. Ale já si někam musím pubertálně stěžovat. A bude to zmatené, protože je večer. A já to pak smažu. Ale stejně...

Veselé Vánoce

24. prosince 2012 v 15:36 | Víla
Milí známí i neznámí. Každý den vás tady chodí dost, proto si dovolím být tak strašně neoriginální a trapná a popřát vám, stejně jako to teď dělají všichni.

berany berany duc

23. prosince 2012 v 16:43 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Přijela jsem z domu od milého do domu, kde jsem vyrůstala. Jsem tady dva dny. Budu tady týden. A už teď jsem na nejlepší cestě k tomu, abych někoho zabila. Asi nejsem člověk uzpůsobený k žití ve společnosti druhých. Nejlíp mi je zalezlé v posteli. Sama. Ale stěhovat se od jednoho berana k druhému. To je občas nad mé síly.

V pátek jsme se s Milým zase dohádali. V důsledku toho, nemáme kde být na Silvestra. Já totiž asi nepochopím jeho logiku. Ale tohle není chyba jeho, to je výrobní chyba mužského mozku. Oni (myšleno muži) si totiž myslí, že když se holka pohádá s jedním, tak jí nevadí, hned balit druhého. Ale nevím, jak teda jak to mají jiné holky, ale já, když se pohádám s Milým, tak při pohledu na jiného chlapa jsem nasraná ještě víc, protože si říkám, že to je ještě větší idiot (on totiž ten můj je přes to všechno nejlepší). Takže po pěti pivech, šesti panácích a čtyřech cigaretách (zapřísláhlé nekuřačky, vykouřených přímo před ksichtem toho vola, kterému pořád tluče do hlavy, že ho za to kouření nesnáší. Ale lidi, prostě je rozdíl mezi voňavými LM a mezi Startkami. Ty druhé ve mně uvokují žebrající bezdomovce před Hlavním nádražím..) No tak jsem pila, kouřila, líbala se s kamarádkou a na konci večera jsem se dozvěděla, že jsem jela po jejím příteli. To mě opravdu dostalo. A vzhledem k tomu, že jsme měli být s těmi dvěmi na chatě, tak nepojedeme nikam. Takže by mě aspoň zajímalo, jestli vůbec budeme spolu. Nechám tomu volný průběh. Ale je hezké, jak se teď snaží. Když jsem mu konečně naposledy jasně řekla, že jestli na mě bude hnusný, tak se stěhuju. No dobrý, neřekla. To by nepomohlo. Začala jsem si v prostřed noci balit věci... (které jsem ráno dala zpátky do skříně, ale jak říkám, pomohlo to. Prozatím.)

Včera jsem tedy dojela k druhému beranovi. Já mám maminku ráda stejně jako Milého, ale to nemění nic na tom, jak mi dokážou lézt na nervy. Nedokážu pochopit jejich myšlenkové pochody. To je asi největší chyba. Třeba teď. Naše rodina má za úkol poslat peníze, vybrané v jedné organizaci, do Adventního koncertu na ČT. Fajn, proč ne. Ale opravdu nechápu tu logiku, proč se ptají zrovna mě na to, jak to probíhá. Fajn. Tak jsem je upozornila na to, že to jsou ONI kdo mají televizi a jsem to JÁ kdo tu hloupou vymoženost dva roky nevede a vídá ji jen co čtrnáct až jednadvacet dní v rozmezí pátek odpoledne až sobota večer a že tedy orpavdu netuším, jak se to dělá. Ještě mi málem nadali. Ale prostě pro ně je těžké podívat se na ten pořad a konečně ho vnímat, použít u toho mozek a zjistit, na jaké to telefoní číslo mají zavolat, co tam říct a kam ty peníze poslat. Marné totok.

A do třetice je nejlepší, že ještě vůbec nevíme, kdo všechno u nás na Štědrý den bude. Takže největší překvapení pod stromečkem bude počet lidí. Jestli původní tři, nebo se rozrosteme o všechny ty, kteří se nám tady násilím nacpali. (No když už mamka bude dělat ten salát, tak by byla škoda, kdyby ho dělala jen pro tři lidi. Jsem nadšená teda. Sprchový gele, čekám na tebe.)

Tak jen doufám, že to nebude jako loni, a dárek, na který se nejvíc těším, Ježíšek zapomene ve skříni.

můj soukromý konec světa

20. prosince 2012 v 10:29 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Už druhý den mě bolí hlava. Opravdu nesnesitelně. Včera aspoň pomáhalo ležet, dneska bolí víc víc víc ať jsem v jakékoli poloze. Ibalgin nebo jak se to svinstvo jmenuje nepomáhá. Přes tu bolest nejde ani spát...
Já to tak nesnáším, že je mi takhle zrovna, když jsem doma sama. No, "doma"... Milého babička by mi aspoň mohla dát nějaké prášky, určitě nějaké má. Jenže tady není. A milý je v práci a vrátí se až večer. A já tady chcípám. Doktorka má jako naschvál dovolenou. A do nemocnice o dvacet kilometrů dál netrefím, protože jsem v tom městě v životě byla jen jednou a to ještě na úplně jiném konci. V kině. Navíc cestu udrncaným autobusem bych nepřežila. Cesta tam jsou samé zatáčky. Zvedá se mi žaludek. Piju vodu a čaj i přes tu nechuť. Ale doufám, že aspoň tohle pomůže. Nepomáhá.
Trpííííím. Je to můj soukromý konec světa. Asi se za chviličku zblázním. Chci si vzít kladivo a rozmlátit si hlavu. Nebo cokoli jiného, aby mě bolela třeba ruka, ale ne hlava. No, asi mi za chviku mozek vyleze ušima. Nosem. Nebo očima.
Nikdy nepřiznám to, že psychická bolest je horší než fyzická. Říká se to tak ne? S tím prostě nemůžu souhlasit. Psychickou bolest zažívám dnes a denně. A když je to nesnesitelné tak ham, sežeru prášek lehnu a spím. Po pár hodinách se probudím a je to lepší. Ten kámen na hrudi není tak velký. Zatímco ta fyzická bolest je pro mě vždycky horší. Možná proto, že není tak častá.
Já vím, že tyhle kecy nedávají absolutně smysl. Ale třeba máte někdo radu, jak se po domácku vyléčit. Au. :(

Je čas.

16. prosince 2012 v 9:41 | Víla |  Literární pokusy
Děkuji ti múzo, že jsi mě opět políbila. Ale víš, příště nemusíš dělat nic tak hnusného, abych mohla psát. A děkuji, Katjessko, že jsi mě tak inspirovala.
Že život není procházka růžovým sadem, to už dávno vím. Myslíte si, že jste na tom špatně? Že se vám nic nedaří a nic není jak byste chtěli? Tak čtětě dál. Možná je zrovna čas probudit se...

pro dobrotu na žebrotu

15. prosince 2012 v 9:48 | Víla |  Ve vzteku
Ja se tak snazim. Tak moc. A chtela jsem s nim jit na Hobita. Protoze vim, ze miluje Tolkiena, i kdyz ja ho nesnasim. Ale tak se snazim. Byt ta skvela pritelkyne, ktera udela prvni posledni. A co z toho mam. To ze jsem ta nejhorsi, protoze on tam chtel jit s kamarady a ne se mnou. Protoze kamaradi byli vzdycky ti prednejsi...
Na vsechno se muzu vysrat. Tohle nemam zapotrebi. Furt mi vycita, ze chodim na koncerty a kdyz chci nekam s nim, tak mi rekne ne. At si nasere. Ja uz nevim, co mam jako delat, abych se mu zavdecila. A on nechape, ze prave proto, ze se chova jako kreten, tak tak rada prespavam v Brne u kamaradek na zemi...
Uz nemam vic slz. Uz nemam vic sily. A uz jsem zase na praskach, protoze to proste nezvladam....
krasnou sobotu preju....

A to už je jako Morava?

12. prosince 2012 v 15:21 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Druhá zkouška za mnou. První nevím jak dopadla, druhá prý teda úspěšně. Ještě to není oficiální, ale neoficiální zdroje říkaly, že mám z kolokvia o sedm bodů víc než mi stačilo, abych prošla. Doufám, že mé neoficiální zdroje nelžou. A zítra potřetí. Ale jestli jsem dala statistiku, tak dám všechno. I předmět, o kterém ještě stále netuším, o čem v něm vlastně šlo. Protože tak různorodé věci nevím, co mají společného. Ale nevadí. Přece jen nebyl áčkový.

No ale kvůli toho jsem psát nechtěla. Musím se podělit o hloupost a neznalost některých lidí. Respektive dvou dam, které mě dneska opravdu dojaly a já nevěděla, jestli se jim smát nebo se urazit.

If...

10. prosince 2012 v 15:04 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Seděla hlavu majíc v rukou. Vykulené oči hledící do prázdna. Bezmyšlenkovitě klikala SFgame a poslouchala Mardiho uklidňující hlas v písničce If. Což jí dostávalo do ještě větší deprese. Neměla ani chuť vymýšlet smysluplnější titulek článku. Neměla chuť ten článek ani zveřejňovat, ale stejně to udělala, protože všechno bylo lepší než...

netušíš

8. prosince 2012 v 16:25 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Noc co noc. Ponořit se do spánku a pokačovat ve vysněném životě. V tom, kde jsi ty. A kde nás nic nemůže rozdělit. Jsme tam kamarádi, stejně jako v té opravdové skutečnosti. Ale jsme tam spolu. A ačkoli strašně nerada, tak musím přiznat, že to mé prázdné nitro záhadně naplňuje. Jsi součást mého každodenního životního rituálu. Přes den pravda, život, škola. V noci ty a lepší svět.
I když jsem naštvaná a nechci tě ani vidět, stejně se do mého snění opět přijdeš podívat a pokračujeme tam, kde jsme přestali. Tahle noční paralelní realita je místo, kde se tě nechci vzdát. Jsi jeden z mála, co o mně ví ty nejtajnější hrůzy. Proto nechci, abys odcházel. Kdykoli. Kamkoli. Ve dne, v noci. V realitě i snu. Pokaždé se od tebe vzdaluji jen nerada. Chtěla bych tě pro sebe, i když je to víc než směšné. A když to nejde jinak, aspoň v noci jsi tady pro mě. Objímáš mě. Nevinně se mě přátelsky dotýkáš. Což nikdy jindy udělat nemůžeš. Nebo nechceš? Prostě to neděláme... Posloucháš mě a já zase tebe. Mlčíme spolu. Víš nejlíp, že já moc upovídaná nejsem.
Když mi pak ráno zvoní budík, nechce se mi vstávat. I když vím, že ten skutečný svět taky někdy nebývá tak strašný. Jen je to v něm s tebou složitější. A nechci, aby sis třeba myslel, že jsem do tebe zamilovaná. To fakt ne. Jen tě mám ráda. Tak trochu jinak. A ty to víš (, pokud nejsi úplně blbej). Těším se, až si toho jednou začneš vážit...

vždycky se to pokazí, když se těším

6. prosince 2012 v 11:36 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Jsem smutná. Nemám s kým jet na MoR. Jasný, už jsem se naučila respektovat to, že tam budou skoro stejné kapely jako když se rozdával ten fialový náramek, který mám zrovna na ruce. Ale výmluva: "Promiň, ale já kromě Lordů neznám žádnou z těch skupin, která tam bude." Jako vážně? A to já si myslela, že nemám přehled.

Fajn, už nejsem TAK MOC smutná. Teď mi pošta dovezla balíček od maminky s Mikulášem. Jsem ráda, že si všichni uvědomují, že jsem dítě. Dostala jsem letos čtyři nadílky. Mám ráda velké rodiny :D A ještě mi přišlo stipendium. Jupííí.

Zpět k mástrům. Chci tam jet. A pojedu tam. Jenže takovou společnost jako letos už neseženu. Někoho kdo by mě věčně hlídal, ale zároveň dělal alibi. Kdo milému z mého čísla psal, že nezlobím, zatímco jsem sama pila flašku odporného jelzina a říkala, že všechny miluju. Chci si zase čistit zuby balenou kojeneckou vodou a zapíjet to zelnou. Chcu chodit v mikině cizího kluka, aby mi bylo teplo a chci se mu vysmívat, proč je mu zima. Chci zase několik nocí nespat a přitom mít pořád plno elánu. Prošlapat si tenisky a chodit bez podrážek v bahně. Každou noc hrát hru plácni krtka pod stanem. Do toho poslouchat ty úžasné kapely, tulit se v davu k cizím klukům, když je bolest zad už nesnesitelná, nechat se vzít na záda... A nepřemýšlet. To hlavně. Chci a chci a chci. A já kurva nemám s kým. Navíc tomu čtrnáctiletému borcovi bude už patnáct. Mhm... - "Vílo, ty seš úchyl! Vzpamatuj se! A uvědom si, že ty seš stará."

Nevím proč milému připadá tak těžké jít tam se mnou. Vím. Zhulil by se, ožral by se, poblil by se. Ale to mi nevadí. Když by tam byl se mnou. Bylo by to asi nejlepší řešení. Navíc on zná všechny ty kapely. Fakt bych mu odpustila, kdyby neznal Desmond. Protože poslouchat, jak mi tady ze srandy pořád zpívá "som na tebe závislý" je něco na mé nervy... :D a co tam vlastně má co dělat taková kapela? WTF???
Nebo tam můžu jet s jeho kamarády. Jenže to bych si to neužila. Nebo můžu napsat bývalému, ať mě tam vezme na brigádu. Jenže to bych si to taky neužila. Ale měla bych za to peníze... To ještě zvážím. Nebo budu doufat, že si M nenajde holku do té doby a pojedu s jeho bandou.

Ta kamarádka mi to teď všechno tak zkomplikovala. Achjo. Vlastně Pindulína mi říkala, že by se mnou chtěla jet. Ale to raději oželím všechno, než tam být s ní. S někým kdo jen na malém víkendovém festu není schopen najít vlastní stan. Za střízliva! V uších se jí houpaly modré náušnice s kytičkami a na krku visel velký přívěšek ve znaku hippies, když všem u stolu říkala, že metal je její život. S černou mikinou Everlast byl tento kontrast velmi směšný.

Nebo se na celé Masters vykašlu a napíšu tomu pánovi, co mě učil tančit valčík, aby mě s sebou vzal na BA. Protože já o prázdninách rozhodně nechci sedět doma na zadku.

Lidi proč mi tak komplikujete život? Se mi neumíte ani trošku přizpůsobit! :D

Ale spíš si myslím, že jsi prostě jenom pitomá

5. prosince 2012 v 14:33 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Dva týdny se léčím s angínou. Úspěšně. Zmrzlinama. Včera jsem to šla oslavit. Takže už zase nemluvím :D Visáči za to stáli. Taky vám tahle věta zní tak ujetě?

nesnáším svou lenost

4. prosince 2012 v 10:41 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Za osm dní první zkouška. Fuck. Místo abych se učila, jak jsem si celý semestr slibovala, tak na to akorát tak dobře kašlu. Jediné, co jsem zvládla udělat, je pořádek v poznámkách. Beru to jako největší úspěch. Opouštím myšlenku, že by se mi ještě vlastně někdy vůbec učit chtělo. Spoléhám na svou přirozenou inteligenci. "A" je přece stejně dobrá známka jako "E". Horší je jen eFko... Na průměr nehraju už od gymplu.
***
Nemám peníze na vánoční dárky. Nemám ani náladu kupovat žádné dárky. Natož tak vymýšlet.

Ptá se muž ženy, co by si přála k Vánocům.
"Nevím," řekne ona.
Muž pokrčí rameny, jde do obchodu a před ním uvidí kus zrezlého plechu. Zvedle ho, vezme domů a krásně zabalí.
Nastane Štědrý den. Žena rozbalí dárek, podívá se a ptá se: "Co to je?" a muž jí odpoví: "Nevím..."

Asi to taky takhle začnu praktikovat. :D Já naštěstí patřím mezi ty, co si dokážou říct, co chtějí. Stačí, když navštívím knihkupectví. Nebo hračkářství. Rázem seznam věcí, které chci, dosahuje závratných výšek.
***

Hryže mě svědomí. Aspoň si ty materiály vytisknu. Když stejně dneska nespím doma, můžu si to vzít aspoň na cestu. Podívat se na to a říct si, že se to zvládnu naučit. Že statistika není taková nuda, jak se zpívá v té dětské písničce. Kdybych jako dítě tušila, že je statistika takové svinstvo, tak bych tu pohádku neměla ráda! (Prosímtě co znamená taková ta no tooo.. obracená trojka? - Myslíš sigmu? Suma - diiik - a to X s čárkou? - to je obraz bodu X :D - neee tu čárku nemyslím, já myslím tu nad ne vedle! :D .... ještě že mám tak chytré kamarády. A hlavně chápavé.)

Ale ne, nebudu dneska smutná, že jsem blbá jak poleno. Večer jedu na Visáče. (Stejně mi připadá ujeté, že nejvíc mých oblíbených českých kapel je na V/W - vypsaná fixa, wohnouti, wanastovky, visací zámek...) Nemám peníze, ale za tohle je utratím. Já si prostě potřebuju po tom semestru odpočinout. A nevím kdy by to bylo vhodnější než na takovém koncertu. Pošlapat si nohy, ožrat se, vyřvat hlasivky a večer si ustlat na koleji ve spacáku. To zas jednou bude akce. Snad se nic neposere :) Nesmí...

A ještě dotaz. Proboha kdo jste z Reykjaviku??? :D

Sama ve svém těle

1. prosince 2012 v 7:07 | Víla |  Téma týdne

Na první pohled bych řekla, že samotu neznám. Mám rodinu. Přítele. Jeho rodinu. Mám střechu nad hlavou, pod níž nejsem nikdy sama, protože máme plno zvířátek. A minimálně domácího psa, se kterým se dá mazlit. Mám plno kamarádek, které mě mají více či méně rády a o kapku méně pofidérních kamarádů. Vlastně samotu jako takovou skoro neznám. Pořád jsem někde mezi lidmi. Ale i přesto mi tento pojem něco říká.

Samotná jsem v sobě samé. Ztrácím se a trpím. Dny, kdy by bylo všechno naprosto v pořádků jsou víc než výjimečné. Stavy na omdlení jsou u mě na týdenním pořádku. Časem jsem si zvykla. Dají se předvídat. Možná i trochu ignorovat. Prostě je poslat do prdele. Říct si, že je mi to jedno, ať to se mnou klidně sekne. A ty stavy zmizí.
Poslední dobou většinu dní proležím v posteli. O víkendu když můžu být vzhůru až do noci, chodím spát nejraději v sedm. Se slepicemi. Nechce se mi svěřovat se a přidávat tak starosti lidem okolo. Oni mají svých problémů dost. A pro mě je jednoduší říct, že jsem pouze unavená. Řešit si to v sobě. V soukromí. O samotě. Výjimku tvoří lékaři, u kterých bývám občas pomalu víc než doma. U maminky.