Leden 2013

mráz

29. ledna 2013 v 23:47 | Víla |  Cosik
Mráz kreslící květy do skleněných oken sto let starého domu. Jindy bledé dívce barví líce do červena. Je to až nepřirozená rudá, ale k tomu úsměvu jí to slušelo. I přes rozpuštěné, skoro tři čtvrtě metru dlouhé, vlasy, jí mrzly uši. Pořád byly málo husté na to, aby jí zahřály.

až zkoušky skončí...

28. ledna 2013 v 10:18 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
..konečně snad budu mít čas řešit normálné věci...

happy

24. ledna 2013 v 16:20 | Víla |  Cosik
Už nějakou dobu nebyla šťastná. Jenže nevnímaví lidé to neviděli. Protože úsměv jí na rtech zářil dál. Nemohla překonat svou povahu. Nemohla se ani v největší depresi tvářit zasmušile. Tak to dělala jen když byla unavená a neměla energii. Ale jinak se smála pořád. Pak přišla domů a úsměv zmizel. Oči zůstávaly pořád stejné. Na ty se nikdo nedíval. Ten smutek se v nich skrýval nenápadně. A jí už to nebavilo.

Úplně přesně si vzpomněla na den, kdy byla v životě asi nejšťastnější. Tak nějak spontánně. Žádná maturita, žádné přijetí na vysokou. Byl to den, který vypadal zpočátku škaredě. Ráno pršelo. Kamarádi byli opilí ještě z předchozího dne. Ale ona ne. Vystřízlivěla po cestě domů, kdy málem pozvracela kamarádovi kabriolet a další den se probudila naprosto čilá, připravena na akci. Jenže tam s ní nikdo nechtěl. Bylo to venku a všude bylo mokro. Nakonec se domluvila s lidmi, které viděla naposledy jako malá. A ti brzo odešli.

Zůstala sedět na lavičce a popíjela pivo. V čerstvých sedmnácti. Poslouchala rockovou skupinu, jichž zpěvák zpíval zrovna něco o tom, že má rád pořádné ženské. Měla zablácené tenisky, otrhané maskáčové rifle, černou mikinu a silně namalované oči, které byly hezky opilé. A i když už tam byla sama, měla pivo a bylo jí skvěle. Přišel za ní cizí kluk s přihlouplým přízvukem jížní Moravy, který na Ostravsku neměl co dělat. Kapela změnila styl a rozehrála se Doga. A ti dva si povídali dlouho do noci.

Viděla ten den před očima. Mrzelo jí, že už není ta malá opilá holka, které nedělalo problém bavit se s cizími lidmi. Mrzelo jí, že už není ta holka ve špinavech botách, rozcuchaných vlasech a mikině místo bundy. Když se na sebe podívala do zrcadla viděla slečnu na šteklách v kabátě. Ustaranou a dopělou.

Vyzula si boty, sundala si kabát i čisté rifle. Jen ve spodním prádle zapnula notebook a dala si přes něj do mobilu stahovat hudbu, kterou poslouchala pár let zpět. Vzala si nejstarší tričko, které ve skříni našla a společně s ním si oblékla roztrhané rifle, které se jí podařilo zničit ještě víc, než bývaly originálně. A bylo jí jedno, že vypadá hrozně. Na oči si nanesla tužku, v množství jako za starých časů a řasenku. Na nohy si vzala glády a jela na zkoušku takhle.

Do uší jí hrálo, že to byly kdysi krásné časy a jak milujem svoju zem, procházela se městem, slintala u obchodu s Martenskama tak jako bezdomovci u krámu s jídlem a zcela vážně uvažovala, že těch pár tisíc, které má na účtě utratí za nové boty. Které opravdu nepotřebovala, ale vážně po nich toužila. Kdyby se jí chtělo rozvazovat těch patnáct dírek na každé botě a pak znova zavazovat, nejspíš by to udělalo.

Ale na tom vlastně nezáleželo. Ve výloze totiž zahládla sebe. Vypadala opravdu šťastně. Sebevědomě. A slušelo jí to. Nehledě na názor ostatních. Neviděla důvod nechovat se znovu jako sedmnáctka, i když už jí bylo skoro jednadvacet. Nedospělá? Možná. Ale na tom nesejde ani trochu. Hlavně že konečně zjistila, jak konečně může být šťastná.

Pohádky

21. ledna 2013 v 11:30 | Víla |  Téma týdne
Co se stane, když člověk změní svůj náhled na pohádky?

vítězství se nekoná

19. ledna 2013 v 22:04 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Příhodně poslouchat Víly od Škworů. Vzpomínat na tu dobu, na těch pár hloupejch dní, kdy byl svět tak nádhernej. Kdy viděla všechno v o dost hezčím světle, než opravdu bylo.

Seděla na louce s flaškou v ruce. Spíš na cestě než louce. Stejně nehrozilo, že by ji něco přejelo. Upřímně se od srdce smála. A přitom brečela. Objímal ji cizí člověk. Snažil se jí vysvětlit derivace. Brečela jak je blbá a přitom se smála, že opravdu řeší matematiku.
Jenže v tom smíchu bylo víc. Radost z toho, že se jí dotýká cizí muž. Radost z toho, že je ve středu dění. Opravdová radost ze života, kdy se nemusela chovat tak, jak se od ní očekává, ale tak, jaká opravdu byla. Opilá, veselá a ukecaná.
Jenže i v tom pláči bylo víc. Smutek z toho, že nejspíš nikdy neuslyší upřímné "miluji tě". Smutek z toho, že má bydlet někde, kde to nesnáší. Smutek z toho, že to místo ironicky kdysi milovala. Smutek z toho, že nemohla ovládat cizí životy.
Chtěla mít nad cizími lidmi moc. Chtěla s nimi manipulovat. A často se jí to dařilo. Jenže ne v těch chvílích, kdy by to pořádně chtěla. Mrška. Mrcha. Potvora. Smutek z toho, že jindy byla zamlklá. Až nechutně. Jenže bez alkoholu to nešlo.

Dítě v dospělém těle. Zasraná introvertka. Když by toho všem chtěla tolik říct. Když to všechno teď mohlo být úplně jinak. Kdyby si dokázala stát za svým názorem. Kdyby se neustále nepodřizovala druhým s nadějí, že bude líp. NEBUDE. NIKDY.

Milovat prostě vypadá jinak. Stejně si jednou na brněnském kocertě Vypasané fiXy najdu lesbickou nymfu a budu šťastná až do smrti. (protože to jsou mé tři podmínky - nymfa, Brno, fiXa) A ještě jednou mi někdo řekne slovo promiň, tak ho nakopu do držky tak, že se ani sám v zrcadle nepozná. Tohle je stejně jen mužská úchylka. Ženy promiň neříkají. Ženy neubližují.

Tys byl ten trn

16. ledna 2013 v 23:32 | Víla |  Téma týdne
"Ten kluk, ten Chytrý, Jmenoval se David, že jo?"
Píchlo ji u srdce. Už to bylo nějakou dobu, co naposledy tohle jméno slyšela. Možná proto, že ho nikdo před ní ani neříkal. Aby jí zbytečně neubližoval.

"Jsi víla. Jsi anděl. Jsi bláznivá rybka. Víš to? Dneska se mi o tobě zdálo."
"Byla to aspoň noční můra?"
"Ne. Právě naopak," mrkl na ni přes mříže u šaten.
"Škoda." Vyplázla provokativně špičku jazyku a zašklebila se. Pověsila si bundu, ale stejně to bylo jen zakrývací gesto, aby se mohla beztrestně a skrytě dotknout jeho ruky na druhé straně. Zlomek sekundy, který nikdo jiný nemohl zaregistrovat. Jejich každodenní rituál.

"Jo David, jak sis na něj teď vzpomněla?"

"Protivo! Co blbneš?!" Strhl ji z přechodu asi sekundu před projíždějícím kamionem, který nechtěl zastavit.
"Já… Já si to nevšimla… D… Díky. Davide, ty jsi mi zachránil život!"
"Ale, Protivo, však ty bys to pro mě udělala taky."

"Kolegyně v práci říkala, že s ním seděla u voleb. Prý je to hodně inteligentní kluk, ale vysokou nestuduje. Že prý skončil."
"Neskončil on. Vyhodili ho. Nechodil tam."

"Princezno, usměj se."
"Proč? Proč bych to dělala? Jsi pavouk, já jsem moucha v tvé síti. Nemáš mě rád. Chceš mě jenom pro své zvrácené potěšení. Využíváš mě. Tak proč bych se měla usmívat?"
"Ale princezno. Vždycky jsem ti říkal, že jsou věci, které prostě nemůžeme. Nikdy se nám v životě nesplní všechno, co si přejeme. A já tě mám rád. Jinak. Tak se usměj. Kvůli mně..."

"Jo? A proč ne? Vždyť chtěl dělat psychologa, pokud si to pamatuju dobře. A měl samé jedničky. Tak proč se na to tak vykašlal?"
"Protože ho na psychologa vůbec nevzali. Šel na ekonomku. A tam ho to přestalo bavit."

"Hvězdičko, všechno nejlepší k narozeninám. Tady máš růžičku. Je jako náš vztah, od chvíle, kdy se kamarádíme. Je tajemná a zvláštní. Je neskutečně krásná. Ale má trny. Stejně jako my. Ale vždycky bude převažovat ta krása.
Víš, že se hádáme, ale přesto jsme to pořád ti dva, o kterých si ostatní myslí kdoví co. I když teď odejdeme každý na druhou stranu republiky, tak ti slibuji, že pořád budu ten tvůj kamarád na prvním místě. Slibuji ti, že pořád zůstanu ten tvůj anděl strážný a kdykoli mi zavoláš nebo napíšeš, budu tady pro tebe."
"Nevěřím ti, Davide. Miluju tě, kamaráde, ale nevěřím ti."
"Vílo, věř mi. Ta růže tady bude vždycky jako připomínka. Neboj. A buď šťastná. Slibuješ?"
"Jo. Slibuju."

"A bavíte se spolu ještě?"
"Ne. Smazal si mě z přátel. Ale vyřiď té kolegyni, že ho při druhém kole má pozdravovat. Třeba si na mě ještě vzpomene…"

Ironicky se ušklíbla. Měl pravdu, když jí do ucha valil ty svý šrouby. Jejich vztah po té chvíli byl opravdu jako ta růže. On byl ten trn, ten který kazil dojem z celkové krásy. Který vždycky ublížil. A ještě v jedné věci bylo jejich kamarádství stejné, jako ta symbolicky darovná kytka. Obojí stejně rychle uvadlo.

kdo z nás je ten blbý

16. ledna 2013 v 14:04 | Víla
Asi vážně neumím vycházet s lidmi. S lidmi, se kterými mám bydlet. A nevím, jestli jsem ta mrdlá já a nebo všichni okolo. Ale už si myslím, že ten debil jsem opravdu já a měla bych se jít léčit........

zase pár dní

15. ledna 2013 v 22:44 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Opravdu netuším, kdo je to menší zlo, o kterém všichni dokola pořád mluví. Schwarzenbergra volit nebudu. U Franze jste říkali: "Mysli na prvňáčky, jak se na něj budou dívat." To samé říkám teď já. Myslete na prvňáčky, jak budou vyslovovat jeho jméno, když to dělá problém i mně? No fajn, já se sice zadrhávám, když mluvím, ale to na tom něco mění? Zeman je kapitola sama o sobě. Ale jeho jméno alespoň dokážu vyslovit, aniž bych se zakoktala.
Vážně nevím. Ze všech stran mi chodí pozvánky, abych v druhém kole volila Karla. Ale to já nechci. To jsme si rovnou mohli zvolit Kalouska a Nečase. Prostě se bojím, že až tento národ zvolí pána, jehož žena nemluví česky, tak to tady půjde ještě do větší řiti. A nechci platit školné! Jenže Zeman. Opoziční smlouva a začátek všeho toho bordelu v naší malé re(s)publice. Sponzorují ho podivné individua. Říká se, že ho budou volit jen vidláci. Ale já jsem přece vidlák. A celá má rodina jsou vidláci z vidlákova. A proti němu je těch důvodů přeci jen méně. Jenže stejně se mi nezamlouvá.
Chci jít k volbám. Opravdu chci. Ale jediný možný kanditát, připadající pro mě v úvahu je Jolana. A je mi jedno, že to nechápete.

Nedala jsem zkoušku. Test z hloupého předmětu. Taky určitě zbožňujete, když vám profesor (jo, tenhle magor se opravdu pyšní tímto titulem) řekne, abyste se naučili "a". Jdete na předtermín, on tam dá "b". Taky se naučíte "a", "b" a pro jistotu i "c". No a nakonec přijdete na zkoušku a on vám dá "d". Test jsme psali v devět. Sprostá slova jsem přestala říkat před hodinou. Achjo. Nemrzelo by mně to tolik, kdybych se neučila opravdu dlouho. Přesně to, co nám řekl + další studijní materiály, které jsem k tomu našla po internetu. No a teď stejně musím vyplácnout pětikilo u Dobrovského za tu jeho knížku. Bezva. Opravdu nevím, co s penězi.

V rámci prokrastinace prosedím u facebooku víc času než přes celý zbytek roku. Podivuhodné je, že i ve dvě v noci je polovina mých přátel (všichni vysokoškoláci) online. Všichni jsme stejní. Změnila jsem si profilovou fotku. Takovou nic moc. Šklebím se na ní. Mám vlasy v obličeji a jsem rozcuhaná. Ale mám na ní pěkné nohy. Sexy. Prý teda. Říkali lidi, já to posoudit neumím. Jsem tam hubená a krásná. Chci léto a sluníčko, abych zase mohla být krásná.

A nakonec. Dneska jsem měla příležitost jet RegioSharkem a musím říct, že to bylo poprvé, kdy se mi s Českými Dráhami jelo opravdu skvěle. Pohodlný vlak, že jsem v něm dokonce usnula. Ale stejně bych potřebovala rozveselit. Mrzí mě to. Že jsem se jak trubka učila a bylo mi to k ničemu. To se mi většinou nestává. A já opravdu nechci o rok prodlužovat jen proto, že měl profesor špatnou náladu... (36/37 lidí = neúspěch. Takže to nebyla má vina. Fakt ne.) A jak se mám teď učit dál...


chtěla jsi ananas dostaneš kokos

13. ledna 2013 v 1:27 | Víla
Ubrečený mozek, unavené oči, ospalé tělo.

Sny už nejsou ani nadějí. Místo radosti se probouzet naštvaná. S touhou utéct. Ale konečně někam daleko. Cizí země, cizí lidé. Cizí chyby.

Oči, jako by byla srnka a zrovna ji střelil myslivec. Na rozhraní života a smrti. Nelidská bolest duše. Ústa mlčí. Ale kdyby promluvily, byl by to křik. Křik z písně Aneurysm. A text. Love you so much it makes me sick. Kurt to cítil stejně. Ve všem tak kurevsky stejně. "He had the desperation, not the courage, to be himself. Once you do that you can't go wrong, because you can't make any mistakes when when people love you for being yourself. But for Kurt, it didn't matter that other people loved him; he simply didn't love himself enough." Dave Reed, one-time foster father (Ne že by si troufal být sám sebou, on byl sám sebou ze zoufalství. Když se člověk takhle rozhodne, nemůže tím nic zkazit. Když ho mají lidé rádi za to, jaký je, nemůže pochybit. Jenže Kurtovi nezáleželo na tom, jestli ho má někdo rád. Prostě neměl dost rád sám sebe." - Dave Reed, chvilkový adoptivní otec; v knize Těžší než nebe.)

Topit se v oceánu, který nemá dno. Smát se a vtipkovat. Nahlas. A pak brečet kvůli hloupostem. Potichu. V noci. Na blogu. Dodržovat ta svá tajná předsevzetí. A trpět při tom jako zvíře chycené v pytlácké pasti. V pasti, která vás nezabije hned. Umíráte v ní pomalu. A bolí to. Hrozně to bolí. Jenže ta past byla nastražená daleko od civilizace. V místech, kam vám vždycky říkali, abyste tam nechodili. Varovali vás. A vy jste neposlechli. Tvrdohlavost. Jenže pak si uvědomíte, že tu past jste si na sebe ušili sami. V naději, že vás vyléčí.

Plánovat si. Jít si za svým. A cílevědomě splnit své touhy. Nakonec zjistit, že je to strašný nesmysl. Všechno. Sny jsou od toho, aby se snily. Ale když je člověk prožívá, najednou nemá pro co žít. Nemá důvod ani spát. Má důvod jen hloupě koukat do monitoru a za hudby wanastovek ubrečená doufat ve věci, které nesmí říct nahlas. A taky v to, že všechny ty povinnosti ve zkouškovém se za ní udělají samy.

Kdybych nebyla kráva, tak bych si život takhle nekomplikovala. Jenže já jsem krává. Bůůůůůůů. Vole.


experiment

11. ledna 2013 v 22:13 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Řekla jsem si, že dneska začnu s přípravou teoretického výzkumu do školy. Bohužel jsem se zarazila u otázky "O čem by měl výzkum být?" Napadají mě blbosti. Hlouposti. Možná bych se nebála použít i titul píčoviny. Já si prostě nemůžu vybrat něco normálního, lehkého, šup šup a napsat to. Mám týden, abych všechno stihla a nenapadá mě zhola nic, co by se dalo použít.

Vliv tvrdých drog na kvalitu sexu. O tom nic na internetu není. Vliv alkoholu na nevěru. Provedení? Experiment. Jak to budu zkoumat? Vyberu si náhodným výběrem několik zadaných kluků a u pár panáků si s nimi popovídám. Dokonce už vím, které proměnné by byly nezávislé (alkohol), závislé (nevěra) a intervenující (každý se ožere po jiném počtu panáků).

Ani na facebook nechodím, aby mě nic nerozptylovalo. Jediné, co mám zapnuté je asi sto záložek na googlu a momentálně blog. Chci se vyřvat. Ještě že mě nečeká bakalářka, ale až diplomka. Díky bohu za pětiletý obor. Jinak by mě mrdlo už asi úplně.

A mám rušivé vlny. Když dávám cokoli do zásuvky, dočkám se jisker. Když chci přepnou MOJI novou televizi, tak samozřejmě nejde. Každý jiný ji přepíná bez problémů. Zapomněla jsem si v jednom z mých domovů antikoncepci, takže čekám, až se mi splaší hormony. A MŮJ notebook ignoroval internet. Maminčin počítač šel v pořádku. Dokonce i mobil přijmal signál v pohodě. Ale notebook nic. Ani když jsem do něj strčila kabel a vypojila celou wifinu. Nic. Funguje až teď. Kdy už se mi začíná chtít spát.

Vím, čím to všechno je. Prostě blonďatím. Mám hnusné odrostlé vlasy. Hnusné proto, že má přirozená barva vlasů mi nejde k obličeji. Mám černé obočí a špinavě blonďaté vlasy. Jsem po matce i po otci. Geny pitomé. Asi po čtyřech letech jsem chtěla vidět svou přirozenou barvu. Proto jsem teď odrostlá a vypadám jak chuj.

Kromě průvodčích ve vlaku, mě "Vílo" oslovuje už i pan řidič autobusu. Asi prostě vypadám dětinsky. Dneska mi ta kráva z komise u voleb nevěřila, že je mi dvacet. Ne asi. Jsem svá mladší sestra nebo nevím. U prvních mých voleb mně seřvala, že mi končí platnost občanského průkazu. V té době za rok a půl. U druhých nebyla. A teď, u třetích, po mně zase takhle vyjela. "Vy jste ročník 92?! Opravdu?!" Ne asi. Na té fotce je můj strýc. A málem jsem to místo urny hodila do koše. Pokaždé si říkám, proč pro boha urna.
Vůbec nevím, proč to sem píšu.

Zmatenost. Bezradnost.

Mrdat všechno.

A k narozeninám chci TOHLE. Tak to nějak zařiďte. Přítel mi to sice našel, ale kupovat to prý nehodlá.

zkoušky, zkoušky, zkoušky

8. ledna 2013 v 15:17 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Při podrthávání materiálů na čtvrteční zkoušku mi došly barvičky. Modrá, oranžová, zelená, žlutá. Víc jich nemám. A nemám ani obyčejnou tužku. V celém domě není žádná tužka! Tohle beru jako projev obrovské krize. Asi jsem ještě od maminky zvyklá, že ať jsem hledala cokoli, tak se stačilo zeptat se jí, a ona mi řekla, kde to najdu. Počínaje kalhotkami se srdíčkama konče třeba izolepou. Za to tady... "Miláčku? Máme tužku?" "Huh. Tak to fakt ne." Takže příští cestu do Brna se musím zastavit v papírnictví, nakoupit si fixy, pastelky, zvárazňovače, tužky, propisky a linkované bloky. Výbava jako pro prvňáčka.

a něco nestojí ani za to

5. ledna 2013 v 12:16 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Poslouchám Mňágu a těším se na březen v naději, že bude prostředek semestru a budu mít kde spát. Vzpomínám, jak jsme na jednom výletě zpívali s třídním Hodinový hotel a nikdo se nechytal. Jen jeho kytara, oheň, a můj falešný zpěv. Takhle mi vždycky bylo nejlíp. Když jsem (si) mohla zpívat. Teď mám pro sebe jeden pokoj, na chodbě kouří milého babička, a když začnu zpívat, myslí si, že na ni mluvím. A ona kouří pořád. To je jedna z opravdu mála věcí, co mě na ní sere. Pořád kouří. Když jdu na záchod, tak za tu půlminutu než z tama zase zpátky vylezu, smrdím, jako bych to byla já, kdo vykouří minimálně krabičku denně. Milého maminka říkala, že milý je strašný, co bydlí tady. Že jsem ho měla donutit jít do toho Brna. Jenže to se řekne. Jak to mám asi udělat. Leda tak, že mu pořád budu opakovat, že já tam příští rok prostě jdu. A on ať se přizpůsobí.. Myslím si, že už jsem našemu vztahu obětovala hodně. Teď je na řadě on...

Při přepnutí na Tatabojs jsem zjistila, ne až tak neočekávaně, že nemám ráda zamilované kluky. Přímo je nesnáším. Pokud tedy nejsou zamilovaní do mě. Sobecky. Potřebuji jejich pozornost. Chválu. Chvíle flirtování i mlčení. Když už kolem sebe konečně takové lidi mám, a jsou to mí kamarádi, tak se zamilují. Všichni najednou. A já jdu stranou. Když náhodou ne, tak stejně stokrát danému člověku řeknu, že je to imbecil. A pak se můžu divit, že mě ignorujou. Naposledy jsem včera řekla mému ubytování na loňských mástrech, že je idiot. Ale mohl si za to sám. Jak jinak... Jsem strašný sobec. Chci aby se svět točil kolem mě. A co z toho mám. Že já se snažím být ke všem hodná a oni jsou ke mně... Zlí. Všichni mě jen využívají. Když oni něco potřebují, jsem tu. Ale oni? Nikdy. A já jsem z toho smutná a naštvaná, ale to je úplně jedno. Protože před těmi, kterých se to týká se vždycky budu usmívat. Já to totiž jinak neumím. Vždycky se usmívám, když jsem s někým, s kým si těch chvilek vážím.

Proč mě vždycky víc mrzí, když ztratím kamarády, než když se pohádám s Milým? A proč to vlastně ještě řeším. Něterým nestojím ani za to promiň. A ti, kterým za to stojím, nestojí za to mně. Protože já nikdy nebyla zvyklá na to, aby nebylo po mém. Aby se mi lidi (ne)omlouvali.

Tohle je teda asi střet s realitou nebo jak se tomu říká...

amok

3. ledna 2013 v 14:03 | Víla
Víte co? Teď bych na ten pustý ostrov nejraději odjela. Dobrovolně. Protože to, co se tady děje...
Pánům z vedení blogu je jedno, že 1075 lidí/76,2 % (k 3.1. 14:00) se nelíbí nový vzhled. Panu prezidentovi je jedno, že se teď ZASE budu bát jezdit do Brna, chodit podchodem a přes nádraží, že se budu bát brát si peněženku a budu paranoidní, že mě nějaký *doplňte si barvu kůže sami* zmrd ZASE přepadne. Protože koho to zajímá, že jo. Jeho nikdy neokradli v den oslavy narozenin...

Jednou budu slavná, přejedu člověka, zabiju ho tím a nepůjdu za to sedět, jen dostanu podmínku. A víte co? Dostanu milost. A budu si moct jezdit autem dál (, ale budu všem říkat, že bez šoféra za volant nesednu..) a možná někoho zabiju znovu. Ale cooo, však budu slavná, tak to vadit nebude. Nic se mi nestane. Za to nikdy už nebudu v časopisech nebo ták kreslit lidem tykadla. Protože to bych pak bych společnosti nebezpečná a milost by mi nikdo neudělil. Obávám se, že už jsem měla dávno sedět, protože tohle jsem dělala přibližně od svých 2 nebo 3 let, kdy jsem zjistila, jak se drží propiska a kreslí se rohy těm pánům do televizního programu.)

Jsem vlastenka a vždycky jsem naši zemi milovala (no zemi.. spíš Moravu a Slezsko než Čechy..ale to je jedno), ale poslední dobou si připadám, že jsme republika tupců. Jediné, co mě drží, abych se neodstěhovala a uvědomila si, proč tuhle zemi aspoň trochu mám ráda, je to, že poslouchám Landu, zpívám si, nadávám, vyvztekávám se u toho, a doufám, že příští prezident bude lepší. (Nebude. Protože zvolíte toho komunistu, který teď vyskakuje, že by vládu s komunisty nikdy neschválil.. Nebo toho pána, který by možná slevnil becherovku. Nebo toho, kdo stejně všechno prospí...)

Všechno je to v hajzlu. A těm, kteří s tím něco zmůžou, je to stejně naprosto fuk. Proč já se jen neučila jazyky, teď bych mohla klidně utéct. Jenže já vždycky excelovala pouze v tom jazyce českém...

poslední dny

2. ledna 2013 v 11:36 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Víc než úvodní stránka nového blogu.cz se mi nelíbí přístup vedení, že smazali a zablokovali komentáře na Srdci blogu. Čekala jsem, že to udělají. Jestli něco po změně té úvodní stránky nechápu, je to, k čemu je vlastně teď funkce oblíbené blogy. K ničemu. Stejně všecko musím hodit do rss čtečky nebo je "obíhat" jako za dob, kdy jsem ve čtrnácti začínala blogovat. Úchvatný krok zpět.
*
Musím se učit. Jako vlastně pořád. Konečně mám aspoň malou motivaci, protože jsem dostala poslední výsledek předtermínu. A svítí to zeleně. Úspěšnost je 2:1 ve prospěch splnění. Vždycky dám ty nejtěžší zkoušky a u těch lehkých plavu. Protože mě ty lehké předměty nebaví. Jsem divná. A doufám, že se mi už konečně ve 4 semestru podaří zapsat si angličtinu. Jinak jsem prostě v prdeli, na rok přeruším a pujdu na jazykovku.
*
Silvestr byl fajn. Třetí s Milým. 31. ráno jsem se probudila a neviděla na pravé oko. Neviděla jsem na něj až do jedné odpoledne. A když už mě konečně měl kdo zavézt na pohotovost, tak jsem vidět začala. Rozmazaně jak prase, ale teď už vidím skoro přes celý pokoj (v brýlích. Bez nich tak nějak nevidím ani na ten notebook, což je pořád špatně). Jak příště dojedu domů, stejně k oční musím zajít. Protože mi v něm pořád praskají žilky/cévy nebo co to tam je a když mě bolí hlava, tak bolí přímo tam, za očima. Nechápu logiku, že veterinář ordinoval i na Štědrý den (a díky němu nám žije kocourek...) a praktický lékař pro dospělé a oční lékař celé Vánoce neordinovali. (A proto Víla trpí. Kocourek je tedy přednější než Víla. Ach jo.) Večer jsem se ani neopila. Člověče nezlob se s panáky jsem vyhrála. Stejně jako šipky. Což mezi všemi těmi muži byla opravdu pocta. Jenom z Twistru mám modřinu přes půl ruky.
*
Po Vánocích bych potřebovala ne dvojpostel, tak jak máme teď, ale trojpostel. Už se mi tady ti plyšáci nevlezou. Knížku o Nirvaně mi doma hned zabavili, protože si ji můžu přečíst až po zkouškách za odměnu, ale Kinga a Walking dead mi nechali. Stejně tak puzzle. Tisícové jsem dostavěla během svátků a ty tři trojtisícové mě ještě čekají. Mě prostě baví dělat věci, při kterých musím používat mozek jinak než normálně.
*
Zkouškové musí odnést své oběti. Řekla jsem si, že na pc nebudu tak často. A když jo, tak pouze na školní proxy, kde budu hledat zdroje ke dvěma seminárkám. K nim jsem si vybrala termíny na konci prosince, ale stejně nestíhám. Příští týden mě čekají dvě zkoušky, na které se musím učit akutněji. A o týden později ta opravná zkouška, kterou jsem nedala v předtermínu. Půjde to. Všechno zvládnu. Chybí mi 6 kreditů k zápisu do dalšího semestru. To je ta příští zkouška. To je ještě větší motivace. Takže se mějte. Držte mi palce. A těším se, až nebudu tak vystresovaná a budu sem moct psát i jiné, zajímavější věci. :)