Únor 2013

a tak my si tu žijeme

27. února 2013 v 8:00 | Víla |  O mně
Žijeme si krásně. Máme se rádi, díváme se na seriály, čteme si knížky, třískáme věcmi, objímáme se. Než nám do našeho kráslovství vstoupí nevítaný host jménem dcera majitele domu s dětmi. Peklo začíná.

"K čemu mám na svém humanitním oboru angličtinu? Naprosto k ničemu."
"No tak třeba, kdyby za tebou přišel žádat o radu nějaký bohatý angličan."

když je toho moc

22. února 2013 v 11:29 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Mám vztek. Příšerný. Vzteky jsem naposledy bulila někdy na základce. A pak až včera/dneska. Nejsem vůbec vyspaná. Šla jsem spát po fotbale, takže někdy po jedenácté (aspoň něco pozitivního, Plzeň a Chelsea vyhráli) a od tří jsem zase vzhůru. Je mi jasné, že moje starosti jsou primitivní a hloupé a povrchní, ale taková já už jsem. A nevím jestli mám větší vztek na sebe nebo na milého. A nerozesmívají mě už ani kočky na youtube.

the Best

16. února 2013 v 0:22 | Víla |  O mně
Jsme kamarádi, ale znamenáš pro mě daleko víc, než si dokážeš představit. Jsi ten kluk, o kterém jsem si na první pohled řekla: "Achjo, ty seš prostě stejnej. Tichej. S tebou si toho moc neřeknu." Ale možná je to právě tím, že jsme oba introverti, že si dokážeme vylít svou duši pro toho druhého.

největší zlo

12. února 2013 v 23:19 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Nesnáším svou kadeřnici. Nesnáším všechny kadeřnice! A může z toho trauma, které mi přivodili rodiče, když jsem byla ještě malá holčička.

Nestíhám nic

11. února 2013 v 12:58 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
S úspěchem jsem si zajistila, že mě nejspíš ani v tomto semestru nedostanou a ze školy nevyhodí. Kupodivu. Chyběl mi takovýhle kousíček. A stejně si pořád budu stát za svým, že to není a nikdy ani nebyla moje chyba.

naše droga

4. února 2013 v 2:00 | Víla |  Cosik
Jsme závislí. Jak ty, tak já. Ta droga patří mezi ty tvrdé. I když na seznamu zakázaných látek se neobjevuje. Ubližuje nám. Láme nám srdce, ale stejně ji pokaždé užijeme znovu. Život je s ní lehčí a závislý člověk se přece své touhy nechce zbavit. Neumí odolat. Nechce bez ní vydržet. Někdy to zvládneme. Den. Dva. Možná i měsíc abstinence, když se opravdu snažíme. Jenže pak to břímě života dál neuneseme. A jedeme v tom znovu.

Předsevzetí nefungují

2. února 2013 v 21:35 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Vždycky se zařeknu, že na dalším koncertě už se nebudu chovat jako puberťačka, nezamiluju se do zpěváka ani jiného člena kapely a budu pěkný slušný divák, který stojí klidně vzadu a užívá si poslech hudby.

už zase vidím na kaluže

1. února 2013 v 0:01 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Musela jsem se nechat inspirovat tím pěkným názvem, protože už zase vidím na svět. Sice zatím jen dvojrozměrně, než se mi nějak podaří zkoordinovat oči, ale vidím. Mám nové brýle, které mi dokonce sluší, takže si myslím, že konečně uvidím i ve škole. Snad zase nějakých pár let, než se mi ty brýle zprotiví. No, za pět tisíc by taky bylo pěkně na nic, kdyby mi neslušely. Nemůžu se zbavit toho pocitu, že je od pojišťovny tak laskavé, že mi z té ceny zaplatili celých STO korun. Mám je dvojitě ztenčené a stejně se mi zdá, že jsou hrubé. Ale vidím. Beru to jako svůj letošní úspěch. A lidé kolem mě se jen smějí. Do optiky jsem jela s maminkou a cesta zpět probíhala tak, že jsem nevěřícně zírala a ptala se: "To fakt jako vidíš i tamto? Jo? I to? A nemám těch dioptrií moc? Fakt jako lidi vidí i takové nepodstatné věci?" Takže se divím, že věci vypadají úplně jinak, než jsem si myslela. No teď jsem už akorát zvědavá, jak vypadají všichni mí kamarádi, protože je už pár let znám víc po hlase než po vzhledu.