close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

největší zlo

12. února 2013 v 23:19 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Nesnáším svou kadeřnici. Nesnáším všechny kadeřnice! A může z toho trauma, které mi přivodili rodiče, když jsem byla ještě malá holčička.


Snad všechny dívky mají z dětství aspoň jednu fotku, na které vypadaly jako princezničky. Šaty, hezký úsměv, dlouhé vlasy. Já nemám takovou fotku ani jednu. Na všech mám vlasy krátké jako chlap. Pamatuji si, jak jsem jako malá křičela, když jsem viděla auto od "tety" a když pak vystupovala, s nůžkami v ruce, běžela jsem se schovat. Brečela jsem, řvala jsem, hysterčila jsem. Už ani jako malé mi nešlo do hlavy to jejich: "Ale broučku, když se necháš ostříhat, ty vlasy ti pak porostou rychleji a budeš je mít delší." A v mé hlavičce mi přitom běželo, jak je asi tak můžu mít delší, když stejně zase za měsíc přijede teta a ošmiká mě? A tak jsem tiše trpěla. Kecám, trpěla jsem hlasitě. Řvala jsem.

Pak jsem trochu vyrostla a nějak jsem se s tím, že se stříhat musím, smířila, a začala jsem s maminkou chodit do kadeřnictví. No kadeřnictví. Mám pocit, že tam ty ženské úplně stejně stříhaly muže i ženy všeho věku, protože když odtamtud lidi vylezli, byli jako přes kopírák. Tohle opravdu mému traumatu neulevilo.

Když jsem byla v šesté třídě, přeci jen jsem chtěla vypadat jako slečna, a navíc už u nás v maloměstě nebylo jen jedno kadeřnictví, ale otevřelo se druhé. Jen pro představu, teď je jich tu asi šest, ale kdo chce vypadat hezky, stejně jezdí jinam... Takže jsem to navštívila tam. Doteď jsem z toho vyděšená. Ve svých 12letech jsem odtud vylezla na hlavě s "něčím" co vypadalo jako od třicetileté ženské. A stálo to pouhých osm set. Takže se řeklo NE, jelo se za tetou a vlasy byly opět krátké. Jako vlastně celý život. A tak to pokračovalo asi až do prváku na gymplu.

Tam jsem poznala kadeřnici svých snů. Věděla přesně co chci, nechala mě mít dlouhé vlasy, krásně mi je sestříhávala. A pak jsem se seznámila s Milým, vlasy měla na ramena a dostala jsem varování. Jakmile se ostříhám tak, že to pozná, končí se mnou. Byl to vtip, samozřejmě. Ale já si uvědomila, že se mi to hodí a stříhat se nechci. Takže jsem tam zašla čas od času akorát zkrátit roztřepené konečky a spokojenost byla na obou stranách. Hlavně tedy na té mojí, protože kdo jiný v dnešní době za ostříhání v profi salonu platí dvacku, že jo.

Ale po dnešku to vidím tak, že se opět uchýlím k domácímu stříhání. Měla jsem vlasy po prdel. Konečně dlouhé! Chápete, co to pro mou traumatizovanou duši znamenalo? Konečně pořádné vlásky. A bylo mi jedno, že se mi občas sekly v zipu bundy, že mi na ně v noci Milý těmi jeho sto kily lehal a já pak spala v napřirozených pozicích. Pořád to byly vlasy po prdel. Do dnešní osudné návštěvy, kdy mám vlasy jak před dvěma lety. Těsně pod ramena. Opět se ve mně budí dítě, které chce řvát. Proč. Prooč? Proooooč?! Já chci svoje dlouhé vlasy! Nechci průměrné vlasy! Chci dlouhé! Krásné! Chciiiii svých osmdesát centimetrů a ne s bídou čtyřicet.

A víte co? Tímto se zaříkávám, že už NIKDY nenavštívím ty netvory s nůžkami. NIKDY! Budu se stříhat sama, budu to mít klidně i hnusné, ale budu to mít dlouhé.

Tak jsem se vyvztekala, pustila ze řetězu mé povrchní já, a musím vám říct tajemství. Sluší mi to :)
 


Komentáře

1 Jan Stanislav Jan Stanislav | Web | 12. února 2013 v 23:31

neuveritelna anabaze s kadernicemi :)

2 hogreta hogreta | E-mail | Web | 12. února 2013 v 23:31

Naprosto tě chápu. Vždycky jsem chtěla mít dlouhé vlasy, všichni mi vždycky říkali, že je mám na to moc řídké. Nakonec se mi povedlo je mít k prsům. Ale protože je mám opravdu hodně jemné, neměla jsem žádný objem a tak jsem navštívila kadeřnici. Vysvětlila jsem ji, že tomu chci jen dodat tvar, nechci zkracovat. Že maximálně tak tři čtyři centimetry, protože tancuju orient a mrskání hlavou s bujnou hřívou k tomu prostě patří. Navíc na některé tance potřebuju udělat cop - kdybych měla kratší vlasy, musela bych si pořídit na vystupování paruku. A víš co? I po těchto argumentech mi to šmikla o patnáct centimetrů a ještě se nezapomněla pochválit. A já mám teď nejen vlasy, ale především nervy - v kýblu. O další problém víc. A to jsem té paní jasně vysvětlila, že opravdu POTŘEBUJU, aby zůstaly dlouhé. Přidávám se tedy k tobě a žádnou kadeřnici už nenavštívím, to se raději ostříhám sama.

3 taradorizp taradorizp | E-mail | Web | 12. února 2013 v 23:36

Další tvůj článek, ve kterém se úplně vidím. :D Nikdy jsem neměla nějak extra dlouhý vlasy (kor potom, co jsem se ve 4 letech sama ostříhala a musela jít na ježka). Když jsem ve 3. třídě šla na operaci, máma se rozhodla, že mě nechá ostříhat. Chodila jsem na kluka. Nesnášela jsem to. Po asi 2 letech jsem si dupla...

S kadeřnicemi nemám moc dobré zkušenosti, i když ta naše je celkem fajn. (Stejně ale po většině návštěv u ní jsem propadla neskutečné depresi :D) Když jsem u ní naposledy byla, ubrala délku přesně tak, jak jsem si přála. Teď se stříhám už rok sama, podle jednoho videa - je to rychlé, vypadá to dobře a nemusím nikam jezdit. :D

Zrovna včera jsem koukala, že mi to zas pěkně vyrostlo... Ale do pasu vlasy stejně asi nikdy mít nebudu... :-(

4 Říjnová Říjnová | Web | 13. února 2013 v 0:28

My jsme šly se segrou ve školce obě na kluka, nikdo se nás taky neptal :D myslim, že jsme měly všechny stejný účes :D
Ale teď si vlasy víceméně pěstuju (až na ty konečky) a už skoro tři roky mě stříhají kamarádky. To řeknu zastřihnout konečky a jsou to fakt konečky. A deset cenťáků :D

5 pavel pavel | Web | 13. února 2013 v 1:15

Tak to jsme dva a jsem rád že jsem našem podobně postiženého člověka. Mně k holiči nikdo nedostane. Dosud mne stíhala ex a teď si vyžebrám od své milé, aby mne stříhala, ale ona, nevím proč, že nechce, že má strach. Nechceš mně někdy sama ostříhat? :D

6 Zuzana Zuzana | Web | 13. února 2013 v 1:19

Já opravdu nesnáším kadeřnice - vždycky mi nadají. Mám z nich trauma, chodím k nim tak jednou do roka když už fakt musím.Občas mám pocit že mých max. deset centimetrů je jiných jak těch jejich... Zubaře v porovnání s kadeřnicemi miluji. :D

7 Sentencia Sentencia | Web | 13. února 2013 v 9:09

Mluvíš mi z duše. Navštěvovala jsem jako malá podobnou kadeřnici, která stříhala všechny stejně, pak mě stříhala mamka (to jsem měla účes stejný jako taťka, s ofinou podle pravítka). Kadeřnici jsem si proto pak vybírala pomalu podrobněji než doktora a dělám to tak doteď. Měla jsem dvě oblíbené, ale ta jedna teď otěhotněla, takže jsem musela najít právě tu druhou a jsem naštěstí spokojená. Sice se občas vztekám, ale to celkově na moje vlasy a ne na kadeřnici :) jinak ale tvůj vztek a znechucení chápu. Kadeřnice jsou zlo :)

8 danielinama danielinama | Web | 13. února 2013 v 19:41

Kadeřnice taky nemám ráda. Mně možná pomohlo to, že mě prý jednou ještě v předškolním věku kadeřnice ostříhala úplně na kluka, což asi vyděsilo i mou mamku (prý jsem měla vzhled panenky) a pak už byla přece jen opatrná. Nicméně jsem se vždy musela nechat ostříhat na prázdniny, no to se mi tedy nelíbilo a tak jsem byla na krátko (ale ne na kluka) naposledy v 15. Pak mne dokonce 2x přemluvily kadeřnice, že mi zastřihnou jen konečky a ne víc, jak jsem chtěla, docela jsem se divila, protože mám hodně jemné vlasy. Takže i některé kadeřnice nerady stříhají :-)

9 víla víla | Web | 14. února 2013 v 20:29

[1]: To každopádně :)

[2]: Strašné, když to popíšeš a stejně to dopadne jinak. Pak aby se člověk opravdu bál chodit tam

[3]: Je to takové to video, kde si ta holka sčeše vlasy dopředu do culíku? Fakt to funguje a nevypadá blbě? Taky to začnu praktikovat teda :D

[4]: Vždycky jsem si myslela, že jsem v tom sama. Jsem škodolibě ráda, že to není pravda :D A s těmi kamarádkami se bojím, že by to dopadlo ještě hůř :D Pohybuji se v pofidérní společnosti

[5]: Tak když i muž se nerad stříhá, to je co říct. Já bych se taky bála ostatní stříhat, když to zničím sobě, tak mi to tak nevadí, jako když bych věděla, že někdo jiný kvůli mě vypadá děsně

[6]: Proč nadají? Mně akorát ze začátku teda taky vyčítali, že si barvím vlasy, ale tahle (do úterka hodná) mi jako jediná řekla, že mi ta barva sluší víc než opravdové vlasy, tak proč bych to neměla dělat, že jo.. :)

[7]: Ofinu jsem nikdy neměla, až teď jak jsem velká, a to si stříhám více méně sama, takže třeba fotka na občance je krásná, mám vlasy nádherně zubaté jako když se v pěti letech ostříhala moje sestřenice :D

[8]: Kadeřnice nemají s dětmi slitování.  Já mám taky jemné vlasy, proto je mám raději delší.. Když je mám krátké, jsou ulízané a vypadám jako bych na hlavě měla tři vlasy děda vševěda.

10 Adelaine Adelaine | Web | 14. února 2013 v 22:26

Nenávidím kadeřnice. Kdo by je nenáviděl. Za svůj život jsem nepotkala dobrou kadeřnici. Chodila jsem k mladým, starým, nikdo nic. Nenávidím je. Člověk jim řekne co chce tak primitivním způsobem, že by to pochopil i můj pes a ony to udělají jinak. Jedna mi místo zrzavé dala na hlavu temnou malinovou, další mi při mytí vaří hlavu a chce mi vyrvat vlasy, fakt že kadeřnice mají 1mm za 10 je znám u všech, a jedna mi nebyla ani schopná udělat rovnou ofinu.
Nenávidím je, ale stále k nim chodím, abych si měla na co stěžovat a mohla svůj hrozný vzhled shazovat na ně. Ale teď jsem tam dlouho nebyla, protože si nechávám vlasy růst a barvila jsem se sama. A ani se tam snad brzy nechystám.

11 pavel pavel | Web | 15. února 2013 v 14:41

[9]: Ale to já se jí zapřísahal, že mi vadit nebude, protože se v nejhorším nebudu líbit jí. :D
Ale už vím, proč do kadeřnictví rád nechodím. Mne tam odpuzuje ten pach z těch přípravků.

12 Jiux Jiux | 10. září 2014 v 18:51

Přesně, už nikdy.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama