Březen 2013

I can’t live in a fairytale of lies.

30. března 2013 v 13:19 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Opravdu nechápu, k čemu máš mobil. Fakt ne. Hlavně, že tě stál deset tisíc a máš na něm internet. Ale opravdu je tak těžké s telefonem zatelefonovat, když se něco děje? Opravdu ti připadá normální domluvit si sraz na 12:20 a ve 13:00 teprve zareagovat na sms, že se trošku zdržíš? A pak další půlhodinu být někde v hajzlu...Trošku. Jasně.

Víš, znovu jsi mě dostal do fáze, kdy ti ani trochu nevěřím. Ani omylem! Lžeš, necháváš mě čekat, příjdeš z práce a jedinou pusu mi dáš na dobrou noc. A divíš se, proč jsem protivná.

A já čekám. Deset minut. Dvacet minut. Pak ti napíšu. A hysterčím. Jestli se ti v práci něco nestalo. A ty jsi mezitím jen zapomněl, že jsi mi něco slíbil a jel jsi kamsi do Kroměříže s kamarádem. Naser si. A hlavně se mě neptej proč brečím. Protože jestli to uděláš, tak ti jednu vrazím.

Jen by mne teda zajímalo, v kolik se uráčíš přijít...

A hlavně se zase v hospodě div, proč kouřím, že... Protože ty mi přece vůbec neubližuješ...Protože ty seš svatej... A ty tvoje zorničky obzvlášť...

když nemocná přemýšlí

28. března 2013 v 10:31 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Jsem nemocná. Nudím se doma. Jediné pozitivum na tom vidím to, že mám v mém trvalém bydlišti smlouvu a jediné, co mi zbývá, je v úterý ji podepsat a nezabít se do té doby. Je to nějaká úrazová pojistka či co. Já se v tom fakt neorientuji. Ale má živitelka, milovaná maminka, uznala za vhodné mě pojistit, když jsem teda tak neschopná.

Poprvé jsem s sebou třískla minulý čtvrtek Brně. Na jediné hromádce sněhu. Podruhé jsem na zem letěla, když jsem vylezla z domu a nevšimla si, že nasněžilo (a fakt mi nedošlo, proč mi milého babička vytáhla ze skříně zimní boty, já si myslela, že jí tam překážely). Nemůžu hýbat s levým loktem a pravým ramenem. Když se chci v noci otočit dělám zvuky jako bych umírala. Do jsem chytila rýmičku. Potřetí jsem spadla, když jsem šla přivítat milého, že se mi vrátil z práce. A ze samé radosti jsem přehlídla postel. Palec pravé nohy. No a počtvrté jsem si nabila hubu, když mi po cestě ze záchodu vletěl pod nohy pes a já, abych se mu vyhnula, jsem zakopla o jediný (!!!) schod v celém domě. A vrazila jsem ústy do skleněných dveří. A říkejte potom všem, že opravdu nejste týraná.

A ruka bolet nepřestává.

24. března 2013 v 16:05 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Spadla jsem. Ve čtvrtek. V Bystrci. Na jediné hromádce sněhu v celém Brně. Opuchlý loket už sice nateklý není, ale modřina stojí za to. Navíc s ním stále nemůžu pohnout do určitých úhlů. Ačkoli, při tom pádu to vypadalo hůř, než jaké to pak doopravdy bylo. Ale stejně to bolí...

jeden okamžik

22. března 2013 v 20:36 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Desítky protichůdných pocitů.
Jeden okamžik.
Desítky nápadů, co zrovna udělat.
Jeden absurdnější než druhý.
V jeden krátký okamžik.
Vztek proti okouzlení.
Leknutí a radost.
Hněv a poblouznění.
Překvapení a očekávání.
Chuť kopnout do přednějšího sedadla a zakřičet: "Do háje!"
Touha zvednout se a jít /// obejmout. Poprvé. Naposled.
Jeden okamžik.
A pořád se tvářit stejně. Jako by jen poslouchala mp3 a nic necítila.

V Brně jezdí stovky šalin každou minutu a ty si vybereš zrovna tu samou, co já. To naštve. Fakt.
Na druhou stranu... Bylo hezké vidět, že pořád žiješ.

Tomu, kdo si to stejně nepřečte

15. března 2013 v 19:21 | Víla |  Cosik
Budu se opakovat už po milionté. Tak se s tím smiřte... Já si to potřebuji v sobě vyřešit a když už si myslím, že hotovo..tak se to zase vrátí na začátek..

Tys to takhle nejspíš nikdy nevnímal. Možná si byl vždycky zaslepený jinými věcmi. A možná si taky všechno viděl stejně jako já, jen jsi dokázal mlčet.

mdž

8. března 2013 v 19:34 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Všechno se snažím zachraňovat. Pamatuji si data narození a svátků všech členů jeho rodiny, neustále mu připomínám, komu má kdy popřát. Březnem to začíná, květnem to končí. Můj diář je popsaný informacemi o jeho životě, které si musí holt pamatovat někdo jinej. A já si nestěžuju. Dělám to s láskou.

Nabízím život ke sdílení

5. března 2013 v 11:25 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Den za dnem utíká a já opět přestávám mít čas na všechno, co bych chtěla. A na všechny, které bych chtěla opět vidět.

Každodenní stereotyp. Dojíždění do školy. Vztekání se, že mi opět tyká prodavačka; na druhé straně usmívání se, že mi průvodčí říká vílo. Smát se na celý svět. Brno s ostrými rysy v nových brýlích. Poznávání nových lidí, neustálé se seznamování. Obor s milionem lidí - z toho znám už asi 900 000.

Flirtovat, pít, oslavovat. Během plesu jsem utratila osm stovek. Opravdu je mi záhadou, jak sem i to povedlo, když jsem se stále nechávala někým zvát. Mám modřinu pod třemi prsty na noze. Cizí slečna měla podpatky, ale očividně v nich chodit neuměla. Donutila jsem tančit Milého. Na oplátku mi zakázal jít na koncert, na který jsem se půl roku těšila. Něco za něco. Jsem káča no. Vyhráli jsme šestnáct kondomů pofidérní kvality. Doma jsme je nafoukli a pinkali jsme si s nimi. Máme na zdi krásnej flek. Vyhráli jsme i kytku. Máme ji od soboty a stále nechcípla. Život je krásnej.

Po půl roce jsem se snažila zaparkovat s autem. Nevyšlo to. Mám malé auto. Parkuji přes dvě parkovací místa. Jsem žena. Mám to na autě napsané. Tak se s tím smiřte. Neumím parkovat, ale umím opravovat počítače. Tak co jako.

Seznamovali jsme s přítelem naše maminky. Ten desetiletý věkový rozdíl je mezi nimi poznat. Vzhledově. Jinak jsou obě stejné. Já je mám ráda stejně. A milý snad taky (ačkoli ta má ho méně sere :D a mě zase naopak). Aby nedošlo k omylu, tak my s přítelem mezi sebou nemáme žádný věkový rozdíl. Jen jedna z našich maminek porodila později než bylo kdysi ve zvyku.

Vedle postele si alergická holka dala klec s křečky. Je to dva dny a spotřebovala jsem teprve jeden balíček kapesníků. Síla vůle je mocná. Tak to prosimtě, vůle má milovaná, nevzdej!