jeden okamžik
22. března 2013 v 20:36 | Víla | Trápení a radosti všedních dnůKomentáře
Nevědět, jestli ho dřív zabít nebo umačkat láskou. Jo, věčné dilema. A proto se cítím klidněji, když vím, že je na druhém konci republiky a tohle mi většinu času nehrozí. A zároveň si stejskám, co bych dala za to, ho vidět. Nikdy se asi nerozhodnu, co chci víc *kroutí hlavou*
Tvůj komentář patřil mezi komentáře, které když čtu, tak se červenám a říkám si "Jak jsem to mohla dokázat?". Jsem moc ráda, že se někomu líbí můj styl psaní a o to víc můj pohled na svět. Ti jednorožci byli pro zpestření, bohatě by mi stačil alespoň jeden bod z toho dlouhatánského seznamu.
Jak jsem četla tento krátký článek, napřed jsem netušila co z toho vykouzlíš. Cítím to stejně, bohužel se mi to nestává v šalinách, ale ve škole. Ten pocit, když ho vidím ve škole, mám v bříšku tisíce motýlů, mám chuť se usmívat jak sluníčko, ale já si vyberu tu cestu, kdy sklopím hlavu a bez povšimnutí kolem něj projdu... Pěkně napsané.
jednoduche a predsalen tak silne. vsetko je tak uzasne vystihnute.. no words needed.
"Odi et amo." Catullus
Asi si tím musí projít každý.
no, co bych já dala za to, abych ho mohla potkat. Vidět jeho tvář, nádherné oči, slyšet ten dokonalý hlas... a pak je tu ten strach... je to na nic...
V jedné písničce se zpívá" Uprostřed světa a přesto navždy samotná,s pocitem a povinností milovat a z duší rozervanou na kusy se musíš smát."
Každý,někdy takový pocit zažije,je ovšem na nás jak se s tím vypořádáme.
hezky jsi všechny ty pocity popsala. já se často cítím dost podobně "rozervaně"... a že se takhle ty cítila zrovna v týhle situaci - to naprosto chápu