Duben 2013

život je jen náhoda

24. dubna 2013 v 20:44 | Víla |  Cosik
Ten název by se víc hodil k nechtěnému otěhotnění... Ale i tak ;-)
Po dlouhé době jsem posbírala zbytky fantazie. A nebo to je třeba všechno pravda. Kdo to ví, odpoví?
Ps: Pošetilé....

deziluze

23. dubna 2013 v 11:15 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Internet a různé stereotypní kecy jsou naprosto odlišné od toho, co se na vysoké opravdu děje. Nebo mám prostě divné kamarády.

Za dva týdny je v Brně majáles. Rektor nám dal volno. Teda prý, mně nic o tom, že by volno mělo být nepřišlo. A ti mi milí přemilí spolužáci, místo, aby byli vděční, že můžou jít tam a nemusí trčet ve škole, tak akorát nadávají. Jako já tuhle logiku opravdu nepochopím. Stejně ten den není žádné cvičení ale jen nepovinné přednášky. Fakt je pro ně tak těžké našprtat se projednou něco z knížky? Nechápu, nechápu, nechápu. Fakt si připadám jako jediný "rebel", který se raduje z toho, že do školy nebude muset. Sice nejdu ani na onen majáles, ale to je přece jedno.

Já si fakt připadám zoufalá z toho, když se podívam na ně a na mě. Oni sedí v knihovnách, studovnách, šprtají se. A stejně nemají Áčka, tak nevím, o co jim jde. Já se učím akorát ve vlaku, když dojíždím a tím to hasne. A mám stejné známky jako oni, ale o dost větší výčitky, protože nad tím nesedím pořád.

Jedna slečna za ty dva roky, mým skromným odhadem, zhubla tak 10 kilo. Je o kus vyšší než já, takže hádám takových metr osmdesát a může mít tak maximálně 50 kilo. Ale to fakt maximálně. Ona je ten případ, kdy do knihovny jde už ráno, vyleze jen na přednášky a pak až zavárají. A další den se to opakuje. Nestíhá ani jíst. Nemá žádný soukromý život. A vypadá jako anorektička. Dobře, ona sice ještě neudělala žádnou zkoušku hůř než za A, ale za jakou cenu...

Nechápu to. Já raději budu mít svého Milého, větší část dne si s ním budu povídat, další část dne si budu zpívat a užívat si života a až nakonec mi zbude čas na učení. Raději obětuji těch pár stovek od otce na koupení potřebných knížek a skript, než abych trčela v knihovně. A raději o víkendu zajdu na pivo než bych se měla zahrabat do knížek. I když teda asi bych měla to pití omezit, protože se zase dostávám do stavu, kdy toho vydržím víc než mí mužští kamarádi. A to není hezké. To vůbec není hezké.

Jsem v té škole jako vyvrhel. Mám roztrhané rifle a tričko s kapelou zvolenou podle nálady. Ti ostatní chodí každý den, jako by měla být zkouška. Včera vedle mě z jedné strany seděl kluk v obleku a z druhé strany holka v saku a na podpatkách. Opravdu jsem měla nepopsatelnou radost, když přišel kamarád v plážových kraťasech. Ostatní jsou strašně dospělí a nudní. Šedí. Všichni se tváří stejně. Všichni si myslí stejné věci. Všichni poslouchají stejnou hudbu. Jsem z nich zděšená. Úplně jako v tom obrázku, který teď ani zaboha nemůžu najít. Děti, které jsou do školy všichni barevné, každé jiné. Projdou budovou a jsou všichni v obleku jeden k nerozeznání od druhého.

Včera jsem si vzpomněla na jednu větu, kterou nám na začátku našeho studia řekl jeden fajn profesor. A při pohledu na sebe jsem musela smutně uznat, že měl pravdu. Řekl: "Jestli chcete přijít o fantazii a iluze, jste tady správně. Pokaždé, co jsme tady měli lidi, kteří rádi psali, malovali, hráli, pokaždé o tu schopnost přišli." Po čtyřech semestrech vidím, že nelhal, jak jsem si naivně myslela...

nezodpovědní

19. dubna 2013 v 7:50 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Půl osmé ráno. Jsem už dvě hodiny vzhůru. Neskutečné.

pár vět

16. dubna 2013 v 15:50 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Pocit v duši, když vysvitne slunce. Po tak dlouhé zimě. Pocit, kdy si ta malá holka sedne za volant a pod zadek si dá polštářek, aby viděla do zpětného zrcátka. Prcek.

Otočit klíčkem. Pustit ruční brzdu. Zhluboka se nadechnout. Vyjet za město. A sešlápnout plyn až na podlahu.

možná by to i vyšlo

15. dubna 2013 v 9:15 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
..Kdybych neměla do každého druhého předmětu úkoly na internetu. Takže týden bez netu nevyjde i kdybych chtěla sebevíc.

***

Jeden by myslel, že je všechno fajn. Žádné hádky, konečně jaro, zkouškové daleko, plno dárků a rozmazlování. A tak jde člověk spát s dobrým pocitem, jak dlouho vydržel doma bez internetu a že může v klidu jít další den do školy a tak dál už jen dalších 5 týdnů. Už jen 13krát.

A pak se ráno probudí, pořád s tím nadšeným pocitem, že venku svítí slunce a všechno je fajn. Zvedne se z postele, aby došel do koupelny. Udělá dva kroky. A spadne.

extrémní týden

11. dubna 2013 v 11:33 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Mám ráda experimenty a zábavné věci. Tohle jsou jedny z věcí, které mě na té škole pořád drží. Protože na druhé straně tam máme taky statistiku a angličtinu, které mě z té školy chtějí vyhnat. A já se tam držím zuby nehty. Spíš už jen těmi nehty...

Po třech semestech učení se historie nazpaměť jsme konečně došli k tomu, že děláme něco, co mě celkem i baví. Naposledy jsme na jednom semináři měli skupinky, ve kterých jsme museli předvádět neverbální komunikaci. Jedna skupinka měla gesta, druhá mimiku, třetí zase něco a ta naše měla postoje. Tak jsem si zjistila, že mi nejlíp jde tvářit se arogantně. Takže už chápu, proč si spousta lidí myslí, že taková jsem. Jediný postoj, který mi opravdu nešel, byla vstřícnost. :D Asi to dost vypovídá o mém charakteru.

Další úkol, který jsme dostali, samozřejmě dobrovolný, je na týden se vzdát mobilu a internetu. Takže jsem se rozhodla, že to vyzkouším. Snad mě to donutí nějak se učit, protože je to se mnou v poslední době hrozné. Nic se mi nechce a jsem ze všeho akorát vystresovaná, protože nic nestíhám. Respektive nestíhám toho tolik, co bych chtěla. Za měsíc mi začíná zkouškové. A já mám nervy už teď, protože mě čeká jedna horší zkouška než druhá. Mám nakoupené a popůjčované učebnice. Podle jednoho osobnostního experimentu, kterého jsem se zúčastnila, jsem prý výkonově-motivovaný prokrastinátor. Prý toho chci stihnout hodně, a tím se akorát vztekám. Přesně to na mě sedí. Ale že by mi k tomuto hodnocení dali i návod, jak se toho zbavit, to ne.

Proto se s vámi na týden loučím. Jdu žít bez internetu. Sice nezvládnu mé plány na učení a skončím u knížky, která se vůbec školy netýká, ale zkusit to můžu.

Co vy? Myslíte si, že byste přežili týden bez facebooku, blogu, skypu, icq, zpráv ve světě, seriálů (máme žít i bez televize, ale tak tu já nevlastním, takže to mě neomezuje) a mobilu? A co si tak myslíte, že byste ten týden dělali? :)

neříkej mi tak

9. dubna 2013 v 13:48 | Víla |  O mně
Nejsem zvyklá, když mě někdo oslovuje mým jménem. Mně se to jméno ani nelíbí. Mohla jsem sice skončit s nějakou Helgou nebo Gizelou (takhle máme s přítelem v plánu pojmenovat dceru, kdyby nám selhala antikoncepce :D), ale stejně... Podle wikipedie v roce 2002 mělo stejné jméno dalších 27000 žen. A já neznám ani jednu, která by se jmenovala stejně...

A vlastně do nedávna jsem neznala ani nikoho, kdo by mi jménem říkal. Přítel mi říká přezdívkou, doma mi říkají Miško (mé jméno má do Michaely hodně daleko), cizí lidi mi říkají vílo/beruško/princezno, kamarádi a kamarádky mi říkají debile/ty vole, a ostatní si najdou nějakou odvozeninu z mého jména, ale nikdy ho nepoužijí tak, jak je v občance.

Vlastně jediný, kdo mi kdy říkal jménem byl můj třídní na střední. I na facebooku a v e-mailové adrese mám to jméno tak, jak jsem zvyklá nejčastěji slyšet. A serou mě lidi, kteří to neumí respektovat. =D

Vstávat a cvičit

5. dubna 2013 v 13:51 | Víla
Když jsem loni bydlela v Brně, byla jsem úžasně štíhlá. Mohly za to hlavně ty mé hladovky, protože v menze jsem po pár pozřených pokrmech odmítla jíst a zásadně nevařím. A i kdybych vařila, tak se mnou loni bydlely takové dvě pindy, které hrnce a sporák zásadně neumývaly, takže se mi z toho žaludek zvedal jen když jsem kuchyní procházela. Ta představa, že bych tam měla jíst, mě děsí do teď. Cpala jsem se teda osm měsíců jen tmavým pečivem a jídlo si vozila od přítelovy maminky. Vyhovovalo mi to. Vypadala jsem prostě hezky.