Pocit v duši, když vysvitne slunce. Po tak dlouhé zimě. Pocit, kdy si ta malá holka sedne za volant a pod zadek si dá polštářek, aby viděla do zpětného zrcátka. Prcek.
Otočit klíčkem. Pustit ruční brzdu. Zhluboka se nadechnout. Vyjet za město. A sešlápnout plyn až na podlahu.
Cesta, kterou lemuje plno pomíníčků. Cesta, kde není ani jedna díra. Cesta, kde je snad milion zatáček. Nechvalně proslulá silnice. Padesátka.
Příhodně si pustit písničky od Landy. Jen ať to sype. Holky a mašiny. Tacho. Šance. Písničky, které člověka donutí řítit se nesnesitelnou rychlostí i v těch nejnebezpečnějších zatáčkách.
Pocit, kdy člověk ví, že kdyby z protisměru vyletěl motorkář, tak se rozsekají oba dva. Bez jediné šance na přežití. Pocit, kdy člověku vůbec nevadí, co bude dál. Protože je teď a tady. Protože jediné, co existuje, je hlasitá hudba a táhnoucí se silnice. Co má se stát, stane se.
Ujíždět daleko od starostí. Jedině tohle jí dokáže zaručit pocit bezprostřední svobody, i když jen na pár okamžiků. Ví, že tenhle způsob dokazování si dospělosti je dětinský. Ale nevadí jí to. Ten pocit je totiž jedno z mála, co na této zemi bezmezně miluje. Vědět, že si může dělat, co chce. Vědět, že tam není nikdo, kdo by jí říkal, aby zpomalila. Nikdo takový. Jen ona, hudba a adrenalin.
já teda taky ráda jezdím docela rychle, ale začátek se bojím. Můj instruktor v autoškole vždycky říkal: "Až u vás jednou nebudu sedět, tak budete jezdit rychle. Rychle, ale bezpečně." A má pravdu. Vím, jaké jsou moje schopnosti a znám blbost ostatních, takže jezdím tak, abych si to sice užívala, ale abych zároveň věděla, že další křížek nebude můj...