Květen 2013

odpočatá

27. května 2013 v 12:31 | Víla
Uprostřed zkouškového utéct před lidmi mimo civilizaci. Jen s pár spolužačkama a jedním spolužákem. Nevím, nakolik byl ten nápad dobrý. Odpočala jsem si, jako snad nikdy. Prožila jsem úžasný víkend, jako jsem nezažila už dlouho. A teď nejsem schopna sednou nad ty pitomé skripta a učit se na zítřejší zkoušku. Přitom bych měla, protože můj studijní průměr se začíná pomalu přibližovat průměru mého Milého před pár lety na učňáku(, když musel opakovat ročník...).

Byl to víkend, kdy jsem se překonala snad ve všech ohledech. Kdy jsem si o sobě uvědomila plno úžasných a na druhou stranu i plno děsivých věcí. Víkend, kdy ta nejvíc stydlivá holka na světě (, bez hudebního sluchu,) veřejně zpívala bez hudebního doprovodu. Což je, aspoň pro mne, opravdu těžší.

Zjistila jsem, že když jsem unavená, směju se všemu. Chovám se jako malá. A to mě fakt bavilo. Jenže taky jsem příliš jedovatá a ironická. Problém pak je, když se na pokoji sejdou čtyři stejně ironické holky a jedna od druhé ten sarkasmus nechápe. Ale když jsme si to ujasnily, byl to fakt víkend plný záchvatů smíchu.

Když jsme odjížděli, bavili jsme se o tom, co si z toho víkendu odnášíme. Neřekla jsem nahlas nic podstatného. Jsou věci, které si raději v klidu chci promyslet. Vyspat se na to. Protože to byl taky víkend plný piv a naspala jsem celkem čtyři hodiny. Proto jsem se pak všemu smála...

Ale když jsem nad tím teď uvažovala, na pár věcí jsem opravdu přišla.

Odjela jsem s tím, že bych nezvládla žít na vesnici, kde bydlí sto lidí. Kde je obchod otevřený dvě hodiny denně do devíti rána. Už jen proto, že si na jídlo většinou vzpomenu kolem osmé večer a pak rychle běžím do večerky. Nesnesla bych bydlet na vesnici, kdy mě v šest ráno vzbudí pět minut bijící kostelní zvon. Mám ráda ticho po ránu.
Ten pocit, kdy jsem pak přijela do Brna, všude pod nohami se mi pletli cizí lidé a já si uvědomila, jak miluju, že je nesnáším, byl ážasný... (řekla holka, která 18 let na takové vesnici žila...)

Odjela jsem s obrázkem, který mi nakreslili ostatní podle toho, jak mě vnímají. S tím, že i přes veškerou mou protivnost, kterou si uvědomuji, mám na obličeji srdce.

Zjistila jsem, že od jednoho jediného člověka snesu, když mi řekne jménem. Když ho vysloví nahlas tak, jak je v občance. Protože od něj to zní jinak než od ostatních. Umí to vyslovit hezky. Za což ho obdivuji, protože to nikdy nezvládli ani mí rodiče ani přítel. Naštěstí oni mi tak neříkají.

Uvědomila jsem si, jak se brutálně miluju a že mé sebevědomí dosahuje obrovských výšek. :D mý ego, rozhodně není slego, jsem asertivní suverén, jsem number one, number one...

Víkend, který mi dal najevo, že s klukama si rozumím opravdu líp. Že jim víc věřím. Že jsou hezčí a lepší a jejich smysl pro humor mi vyhovuje o dost víc než ten ženský. Že nemám ráda, když mě objímají, nebo se jakkoli jinak dotýkají ženy, ale když mi chlap dá ruku, tak s veškerou samozřejmostí propletu své prsty mezi ty jeho. A tak se cítím nejvíc bezpečně.

Bylo mi krásně. Odpočinutě i když nevyspale. Ale teď už jsem zpátky v realitě, kde se musím učit, a žít opět ten stereotyp. Abych mohla příští týden v tuhle chvíli mít už prázdniny. Chci ať už je to za mnou. Jenže nevím, jestli je to tak silná motivace, abych ty poslední tři zkoušky dala. Nechápete někdo, proč já si to všechno nacpu do tří týdnů a pak nadávám, že nestíhám? A to, že lidi z VUT jsou schopni dát zkoušky během tří dnů mě nezajímá, můj obor je jiný. Šprtací...

na (p)okraji sveta

26. května 2013 v 1:01 | Víla
Nekdy staci jen par sekund a muzete posrat uplne vsechno... ten spacak je okouzlenej. Cernou magii. Mam ho vybalenej podruhy. Poprvy to dopadlo MoRove. Podruhy jsem se zamilovala. Do gaye. Kterej vypada jak muj ex.
Nekdy staci ta sekunda na zalaskovani. Blba vterina. Kdyz se na sebe dva podivaji, usmejou se a dotknou se. Kdy se drzi za ruce a jeden to vnima jinak nez druhej.
Je mi smutne. A divne. A stejne to tu smazu...
Ale kdyz celej den nemuzete z jednoho cloveka spustit oci tak je asi neco spatne... ja jsem spatne...cela..
A je mi ze me spatne. Protoze nevim jak se vratit domu. Kdyz me vzrusuje pouhy dotek. S satkem kolem oci. Veskera duvera dana cizimu..
To je tak jak se sejde 15 holek a jeden kluk. A jen Víla je takova, ze si jako prvni vybere kluka.
Snad je to jen tou vypjatou situaci mimo civilizaci. Na okraji sveta. Snad je to jen tim. Jinak jsem dost v pytli....
Nevim co chci, ale je mi jasny, ze prave delam obrovskou chybu....

Je to zlý

16. května 2013 v 17:46 | Víla |  Cosik
Kdybych zítra ráno neměla zkoušku, rozpracovala bych to víc. Ale teď to nejde. Vlastně bych neměla psát ani tohle...Ale aspoň tak krátce tedy. Kdybyste měli chuť prokrastinovat stejně jako já...

záchytný bod

12. května 2013 v 19:36 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Špatný nápad oblíbit si novou kapelu ve zkouškovém období.
Špatný nápad vysílat ve zkouškovém období hokej. Mistrovství.
Pak to dopadá tak, že Víla tančí po domě a s českou vlajkou omotanou kolem nahého těla místo oblečení a zpívá si "mrdá mi v hlavě" (Mucha. Doporučuji. Pokud máte rádi ujeté texty.)

Majáles byl fajn.
Víc než fajn.
Doufala jsem, že tam potkám někoho ze školy.
Aby mi vyvrátily (ony slečny) názor, že jsou to šprtky.
Nepotkala jsem nikoho.
Vůbec nikoho!
Jen souseda.
Mimobrněnského.

Umírala jsem.
Před Fixou jsem ztratila mikinu.
Mohla jsem si vybrat, co je důležitější.
Mikina to nebyla.
Stejně jsem ji našla.
Hodní lidé, šli na stejnou kapelu.

Nesnáším vysoké lidi, kteří si stoupnou před Vílu a nic. Stojí. Prostě jen tak. Nehýbou se. Nepogují. Stojí. A když do nich drncnu, tak jsou uražení.
Když chci stát, stoupnu si dozadu. Ne doprostřed.

Týpek, co byl za mnou, přišel o zuby.
Jeho problém.
Neměl to pivo házet.
Chvíli mi ho bylo líto, když mu ten borec vedle mě dal pěstí.

Jestli jsem si předtím myslela, že umírám, potom to bylo ještě horší.
Sedla jsem na zem a na hodinu mi přestaly nohy fungovat.
I kdybych se chtěla zvednou, nešlo to.
Čekaly mě dva kilometry pěšky do bytu za klukem, kterého jsem nikdy předtím neviděla.
Skoro tradice.
Jenže o tomhle jsem ani nikdy předtím v životě ani neslyšela.
Vlastně vůbec nevím, proč jsem spala v bytě zrovna u něj.
Když na tom majálese ani nebyl.

Tajné ranní skákání přes plot.
Naposledy v deseti letech jsem byla fyzicky zdatná natolik, abych uměla skákat přes zamčené brány.
To mám za to, že jsem chtěla cvičit.
Kolena mi začala fungovat včera.

Zpátky do reality.
Puding zapíjím pivem.
Zvláštní chutě.
Dělám všechno, jen se neučím.
Brečím, hysterčím a prokrastinuji.
Nejsem schopna napsat seminárku do předmětu s padnoucím názvem: "Prokrastinace".

Zítra musím domluvit praxi v děcáku.
Potom brigádu.
Prázdniny budou v háji.
Škola, škola, učení.

A po pudingu si dáme sezamovou tyčinku.
Měla bych končit.
Přestat žrát a jít se učit.

Klusovská nálada. A tak pořád dokola:
"Jsem bytost z vodních par, živa jenom z tvého dechu,
já vím, že nejsi rád a že je ti to k vzteku,
chci ti všechno říct
a pak se někam schovat,
třeba pochopíš…"

Třeba.

Kdo má v duši strach, je svůj zbabělý vrah

9. května 2013 v 14:40 | Víla |  O mně
Bývala jsem snílek. Uměla jsem to. A teď? Žiju víc v realitě než ve snech. Spíš už jen v realitě. Nemám za kým utíkat do snů. Nemám se tam před kým skrývat. Stala se ze mne slečna, která do krajin fantazie umí odletět pouze v těch chvílích, kdy znuděná ve vlaku poslouchá hudbu. Kdy si překládá v duchu anglické texty do českých a představuje si, jak by k nim natočila klip. Jindy už snít neumím. Nejde to.

první máj

1. května 2013 v 19:41 | Víla |  Cosik
Byl pozdní večer, první máj. Večerní máj, byl lásky čas... Kdo to nezná. Nebyl sice večer, ale první máj slavili na onom místě všichni. Svátek lásky, práce a čarodějnic.