Červen 2013

s páskou na očích

21. června 2013 v 20:25 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
S každým zavřením očí utíkat za svým Princem. Daleko od reality. Daleko od všeho trápení. Schovat se do jeho náruče a v klidu usnout. V duchu si ho přivolávat a telepatií nutit ho psát mi. S každou další zprávou větší a větší úsměv na tváři. Touha setkat se. Po pár měsících zase. Ale přitom je jasné, že by se to tím teď akorát zkomplikovalo.

"Pořád."

Znova zavřít oči. Rozběhnout se za Princem. Usmát se a štěstím zářit. Nechat se na tváři lechtat jeho kudrnatými vlasy. Být hlazena po zádech. Uklidňována a šťastna. Poslouchat něžná slůvka a bavit se o metalu. Nebo naopak ležet naprosto tiše. Nebo jen klasicky popíjet pivo.

Aspoň těch pár okamžiků se nechat unášet proudem neuskutečnitelných myšlenek. Aspoň chvíli být sobecká a nemyslet na ostatní. Dopřát si vlastní štěstí.


A pak oči zase otevřít...

duše slečny Mai

20. června 2013 v 22:10 | Víla
Pořád klikám mezi dvěma posledními fotkami na facebooku. Na té první je holka s čenými vlasy, černým tričkem oblíbené kapely. Na té druhé je o poznání jiná slečna. Blondýnka s melírem v červených šatech. Ta první fotka je rok stará. Ta druhá je focená pár hodin zpátky.

Dobrou chuť

17. června 2013 v 15:59 | Víla |  Aktuální dění
Nedávno jsem na jednom blogu (http://dolcevita.blog.cz/) našla pěkný citát. "Nejnebezpečnější zbraň, kterou míříme sami proti sobě je příbor. Rozmýšlejme dobře, co stojí za to strčit do úst."

Nejdřív jsem se nad tím vůbec nepozastavila, ale až v dnes mi došlo, že to je vlastně strašná pravda.
**

Odmala jsem byla vychovávana na takových babičkovských vesnických jídlech, takže se divím, že můj metabolismus ze mě neudělal baculku, ale štíhlou holku. Na druhou stranu, vlastně dává to smysl, to byla opravdu výživná jídla, která mi dala všechny vitamíny. Hlavně to byla domácí strava. Ale tučná. Jenže v ní bylo vše - zelenina, ovoce, ryby, maso, vajíčka, mléko. Z obrovské většiny, řekla bych tak z 95 % vše co jsme si vypěstovali či co nám daly zvířata. A bylo to tedy chutné. Bez chemikálií. Akorát králíky mi to znechutilo. Jsem si je vždycky nějak pojmenovala a pak... Zvláštní, že u prasat mi to nevadilo. Hlavně u toho, co se jmenovalo jako já. Jak mi pak chutnalo :D

Ale teď jsem zaběhla úplně jinam.

Dneska jsem se v obchodě zhrozila. Víte, jak jsem začala v devatenácti žít "sama" v Brně a tedy se sama starat o svůj jídelníček, zjistila jsem plno užitečných věcí. Raději jsem vždy šáhla po celozrném rohlíku místo obyčejného, proto že jsem pak nemusela zobat hořčík v tabletce a navíc mi stačil rohlík jeden místo normálních pěti. (Dovolím si upozornit, že se svými 50 kily opravdu sežeru pět rohlíků bez většího problému :D a ne nejsem tlusťoch)

Jenže rohlíky to neskončilo. Ve chvílích nudy jsem se dívala na různé pořady o jídle (ne o vaření! já nevařím! o jídle!) a začala jsem se rozmazlovat. V obchodech jsem se začala dívat na etikety a podobně.

Proto mě udivuje, co všechno, a teď mi promiňte za hrubosti, dokáží lidé strčit do huby. Už jsem si zvykla, že lidé obhajují jejich chutné másla, které serou opravdu do všeho a budou mi tvrdit jak jsou zdravá (nenechte se vysmát, tuk nemůže být zdravej a jestli věříte reklamám.. nenechte se vysmát). Ale pokračuju dál.. Tohle je jen mé smutné bezvýznamné nicotné povzdechutí. Nebo spíš znechucení.

Byla jsem v našem maloměstském supermarketu. Chtěla jsem si koupit šunku do toustu. Protože jsem měla fakt strašnou chuť. Ta mě přešla okamžitě, když jsem si přečetla složení. Obsah masa 55 % a soli 10 %. V salámu vysočina obsah soli 30 %. Já myslela, že mě šlehne. Jako opravdu tohle někdo jí? Asi jo, jinak by se to nevyrábělo. Hnus.

Ovoce podsvícené ze všech možných úhlů, ale když si ho člověk odnese o pár metrů dál tak vidí, že ty jahody nejsou tak krásně červené, jako se zdály na první pohled a podobně. Já ovoce zbožňuji a v obchodech si dávám velký pozor, abych nekoupila něco plesnivého, ale něco chutného a šťavnatého. Řekla bych, že už mám celkem i odhad, že to opravdu chutné bude. Proto mě naštvala milého babička, která mi včera nacpala nektarinky za padesát korun, které jsem pak potají vyhodila do kontejneru, protože byly hnusné a plesnivé. I malá plíseň je plíseň. A já si sobecky nebudu ničit střeva a žaludek jen proto, abych nějaké babce udělala radost. Ona totiž ještě s oblibou všechno ovoce nechává projít minimálně ledničkou. Asi aby ztratilo chuť nebo co já vím. Tohle se jí určitě daří. A já vím, že to nemyslí zle, ale když stokrát řeknu, že od ní nic jíst nebudu a po sto prvé mi něco dá, tak už mě to opravdu štve. Kdo to má pořád vyhazovat, když ani zvířatům to dát nemůžu...

Pro starší lidi, kteří nakupují bez brýlí jsou ty hyper/super-markety bezvadná věc. Nakoupí si všechno, je to levný, je to super. Ale že je to jídlo bez chuti, se solí, vůbec ne přírodní, se začátky plísně, to jim už nevadí. Oni to sežerou. (ano sežerou, jí se jídlo, a to co prodávají v marketech jídlo není!)

Ale mne to vadí. Po domácím tvarohu bych se utloukla. Z toho kupovaného je mi zle. O vajíčkách nemluvě. Minule už jsem se bála, že jsem z nich chytla salmonelu jak mi bylo špatně. Maso není maso. A ve všem, ale opravdu ve všem jsou soli. A čím menší město, tím menší výběr, takže těm lidem vlastně nezbývá než to v tom obchodě vzít, aby hlady neumřeli.

Ach jo. Jsem vybíravá a v té mé vybíravosti je dost těžké najít jídlo, kterým bych si neodrovnala vnitřnosti a zároveň mi chutnalo. Proto jsem se dneska z toho marketu vydala do bioobchodu, kde jsem si za velké prachy nakoupila sóju, tofu a kuskus. Doufám, že aspoň tam je nějaká šance, že to opravdu obsahuje to, co od toho slibují. Takže jestli na to máte osvědčené recepty sem s nimi.

A příště asi napíšu článěk o tom, jak mě baví hádat se na FB přiznání s debilními šampónky, kteří spolkli veškerou chytrost :D

první noc..

10. června 2013 v 21:23 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Rok se s rokem sešel a Brno mě vtáhlo zpět do svých útrob. Nějak jsem to bez něj nemohla vydržet. Mám melancholickou náladu.

Sedím na posteli a dívám se z okna na Kraví horu. Pod okny mi projíždí trojka. Vedle vchodu mám hospodu. Z druhé strany večerku. S jejím majitelem už jsem se stihla skamarádit. Stejně tak s klukem, kterému tento byt patří. Který má dveře jen naproti těch mých.

Co víc chtít. Do knihovny to mám pár kroků. Do školy o pár kroků víc. Ale taky se to dá přežít. Pěšky.

Polohlasně si prozpěvuji První noc v novém bytě…Co se mi asi bude zdát? Jak dlouho tady vydržím? Bez milého. Sama. Bez dohledu. V bytě pro sedm lidí.

Já už z Brna nechci pryč. I když mě tolikrát zklamalo. Tolikrát naštvalo. Brno za to nemohlo. To ti lidé tady. Ale to je všude stejné. Já už se ho nechci vzdát. Přirostlo mi k srdci jako žádné jiné město.


Jsem typ člověka stvořený pro bydlení ve městě. Uklidňuje mě cinkání šalin. Hlasy, pod okny. Pouliční lampy. Dům na domu.

A já se přece nemám proč omlouvat, přizpůsobovala jsem se až moc dlouho. A teď si konečně můžu chodit pít kdy chci a s kým chci. Protože když mě nemá kdo hlídat, tak mě ani neuhlídá.

Doufejte se mnou, že toto bude konečně to místo, kde se budu cítit doma.

1997 - vzpomínky

5. června 2013 v 22:05 | Víla |  Téma týdne
Do oken bušil už několikátý den déšť a ona se dívala na pohádky. Bylo jí pět. Neměla tedy žádné starosti. Jen ji trochu strašil ten déšť bušící do oken. A taky to, že střešní stěna v jejím malém pokojíčku pomalu prosakovala vodou.

Celý den pozorovala nejen rodiče, ale prarodiče a tetu se strýcem, jak v jejich velkém rodinném domě chodí nervózně od okna k oknu. Pořád jí říkali, že nesmí ven. Nikdo nechodil ven. Jen dědeček. Strachovala se o něj. Potok před domem vypadal nebezpečně. Jindy klidná voda se změnila ve škaredé bahno, které se začalo rozlívat po cestě. A to samé udělal jiný potok za zahradou. Dívala se z okna, jak její děda s motykou v ruce dělá provizorní kanálky, aby voda mohla odtíkat jinde. Aby nebyla na cestě.

Odpoledne jenom slyšela, když mamince říkali: "Vyjeď s autem na hlavní cestu. Zaparkuj tam. Večer už se nikam nedostaneme." Chtěla jít ven s ní. Bála se rozbouřeného živlu. Ale nesměla. Aspoň ji sledovala z okna. Jak se starou škodovkou snaží dostat do "bezpečí". Jak od kol stříkala voda. Ale ne trochu, jako když ona skočí do kaluže. Ale jako by skočila do celé řeky. Byla malá, ale chápala, že něco je špatně.

Blížil se večer. Ale setmění nešlo vnímat. Tma byla z toho deště už několikátý den.

"Mamiiii? Proč se balíš? Ty někam jedeš?" Vyděsila se. Nechtěla, aby maminka teď někam jela. Teď, když bylo venku hnusně. Nechápala, proč si balí tak obrovskou tašku. Vždyť na všechny výlety stačil malý batůžek.
"Neboj se Miško. Nejedu nikam. To jenom pro jistotu víš? Kvůli toho deště." Poslala jí dívat se zpátky na Toma a Jerryho.

Výjimečně spala v obývacím pokoji. Vždycky tam spala ráda, protože to znamenalo něco mimořádného. Bylo to hezké. Proto usnula hned. Ani jí nebylo divné, že teta se strýcem odjeli pryč. Déšť stékal po dřevěných oknech, ale jinak byla klidná noc.

Do chvíle, než se rozezvonil telefon. Strýc. Rozespale viděla, jak maminka kývá na prarodiče.
"Miško vstávej, jedeme na výlet."
"Teď? Mamí, vždyť je noc a venku prší."
"Právě proto."

Na pyžamo jí přehodili bundu, tepláčky a na nohy gumáky. Do ruky si stačila vzít jenom nejoblíbenější postavičku krokodýla z Kinder vajíčka a do tašky mamince přihodila polštářek, bez kterého nikdy nikam na noc nechodila.

"Miško. Musíme rychle jo? Ať nezmokneme. Musíme přeběhnout k autu. Pevně se mě musíš držet!" Udělala, co slyšela. Pevně se chytla. Ale když uběhli deset metrů, měla celé gumáčky zamáčené.
"Mamí. Voda..."

Museli ji vzít do náručí. Až v daleko pozdějším věku si uvědomila, že to muselo být těžké, tahat všechny ty důležité věci v tašce a dvacetikilového prcka k tomu. Ale v tu chvíli vnímala jen to, že byly tři hodiny v noci, všude bylo plno vody a vesnicí zněly sirény, které znamenaly, že všichni musí rychle pryč, protože přehradě hrozí, že se protrhne. A to by znamenalo ještě víc vody. Držela se pevně. Konečně doběhli k autu. Sedla si. A až pak si uvědomila, že jí krokodýl vypadl z ruky, když probíhali vodou. Bylo pozedě. Krokodýla unášel proud. Auto se zběsile řítilo do tmy. A ona plakala. Protože věděla, že něco je špatně...

Panenku bodni, ji to nebolí

4. června 2013 v 23:31 | Víla
Náročný den.
Nejprve jsem chtěla napsat... A já vlastně ani nevím. Původně jsem asi nechtěla psát nic. Potom jsem chtěla napsat příběh. Pak jsem se chtěla učit. Potom jsem chtěla zmínit, že mi profesor řekl, že jsem hrozně hloupá...

A teď je večer a já mám plnou hlavu pocitů a nevím. Netuším, co dál.