Červenec 2013

oxytocin

26. července 2013 v 0:44 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Nebudu mít výčitky.
Nedovolím to.
Jsem šťastná.
A je jedno jakým způsobem.
Já nejsem ta, kdo ten vztah pokazil.
Já jsem ta, co ho rok zachraňovala...

Mám právo se usmívat.
Mám právo dokola poslouchat písničky o lásce.
A i kdybych na to právo neměla...
Tak mě to prostě baví.

Vždyť už jsem úplně zapomněla, jaké to je.
Usmívat se do noci.
Dívat se zasněně na měsíc a v myšlenkých odplout až za ním.

Flirtovat.
Poznávat se.
Ta přehnaná opatrnost.
S rozvážností přemýšlet nad každým slovem.
Snažit se nic nepokazit. Vystupovat tak nějak... mile.

Našel si mně na facebooku.
Podle křestního jména.
Jen podle něj.
Muselo mu to dát hodně práce.
Zjistit víc.
Já se zeptala narovinu.
On hledal.
sweetheart...

Prosím, snažně prosím, ať to takhle zůstane.
Ať se dál přiblble tlemím na youtube.
Ať dál můžeme domýšlet, jestli je za těmi písničkami víc.
Jestli mají texty smysl...
A přitom ať oba víme, s jakou rozvážností vybíráme to, co posíláme.

Do prdele, lidi. Já se asi zamilovala....Sakra!

(myslela jsem, že oxytocin je hormon lásky.. po tom co jsem našla na wikipedii už si to nemyslím.. ale ten článek nepřejmenuju :) )

Princové jsou na draka

21. července 2013 v 23:24 | Víla |  Téma týdne
Vždycky se mi to stane.
Prostě si na netu s někým začnu psát.
Jen tak nevinně.
A pak si píšu víc a víc.
Až zjistím, že nechci spát.
Že chci jet do Prahy. Do Olomouce. Do Ostravy. Do Brna. Kamkoli.
Za ním. Za nimi.
Pokaždé jiný.

I když mám svého Milovaného.
Je to to zakázané ovoce, co mě na mých princích láká.
Co mě nutí sedět u toho počítače až hluboko do noci.
Kdy jiní lidé vstávají do práce.
Já ulehám do postele.
A nechávám si o nich zdát.
O mých princích.
Kteří pořádně neví, jak se jmenuji.
U kterých já znám jen tu přezdívku.
Kteří jen tuší, jak vypadám.

Na netu jsem ukecaná.
A tak vždycky zůstane jen u té platonické lásky.
U toho zlomeného srdce, když si uvědomím, že to takhle nefunguje.

A chtěla bych jet tam, kde jsem se cítila tak bezpečně.
S cizím mužem s cizím pokoji.
Zase jenom mlčet a prostě jen být.
Existovat.
Spolu vedle sebe.
Tiše.
Vyspat se.
Každý sám.
Ráno si říct: "Ahoj příště" a "Děkuji."
A pak se po měsíci opět setkat.

Stýská se mi po zakázaných lidech.
Chci zase jet do Ostravy, Prahy, Brna, Olomouce. Kamkoli.
Za ním. Za nimi.

Toužím po pozornosti.
Které se mi nedostává.
A je mi z toho smutno.
Protože tu svou lásku už jsem dávno našla.
Jenže to ovoce... To, které nesmím mít... Tolik mě to láká.

A s každým dalším offline moje srdce pohasne.
A s každým dalším online zase ožije.

Zamilovávám se a nestojím o to.
Pořád. Nebo už zase. Si připadám jako ta puberťačka. Ta hloupá cizí dívka...

Kolikrát v televizi říkali, že když někoho známe přes internet, nemáme si dávat sraz a nikomu o tom neříkat?
Kolikrát jsme na sebe čekali aniž bychom věděli, jak ten druhý vypadá?
Kolikrát jsem se do tebe zamilovala?

Tlustá

17. července 2013 v 23:35 | Víla |  Literární pokusy
UPOZORNĚNÍ: Nečtěte to s žádným očekáváním. Každá další věta je předvídatelná, takže to nestojí za nic. A ten češtin...
Ale já z toho mám stejně tak nějak radost… Asi proto, že jsem něco stvořila. Něco co není tak úplně sobecké.

Tak se posaďte, vezměte si popcorn a radujte se, že Víly chorý mozek ještě úplně neumřel.


vybledlej smích

13. července 2013 v 17:15 | Víla |  Cosik
Uprostřed slunné louky. Opalovat se. Nebe bez jediného mráčku. Slunce hřálo tak akorát. Svět byl krásnej...

milý deníčku aneb schizofrenik ve mně

11. července 2013 v 22:28 | Víla
Jsem smutná. A docela dost. Celý rok jsem říkala, že ne, že je mi všechno jedno, ale jak to přišlo...

Nevadí mi, že tam nejsou kapely, které poslouchám. Ta atmosféra mi chybí. (Ty Vílo, proč si tak kecáš. Lordi.. Hm hm, co bys za ně dala...Za chvíli promeškáváš Accepty.. Nebul.. A ser na to, že o Avantasii všichni říkají, že je to sračka. Tobias je sexy a to ti stačí.. A Seven.. S těmi sis přece povídala osobně nedávno.. a slíbilas jim, že na další koncert dojedeš.. a jak si kecala...)

Užírá mě, že nemám stan a kde složit hlavu. Je to strašně svazující mít přítele. Jinak by se to vyřešilo jednoduše. Prostě bych přespala u... U člověka se kterým jsem se domlouvala, že tam letos pojede jen kvůli mě. A jestli tam opravdu jel utratit ty peníze, tak doufám, že toho aspoň nebude litovat...A jestli tam nejel. Tak co už.

Mrzí mě to, že nezažiju to, co loni. To každodení zapíjení rumu a slivovice pivem. To ranní čištění zubů pomocí zelené a dětské kojenecké vody. To vystřízlivění v ledových sprchách. Seznamování se s cizími lidmi jen proto, abych jim snědla jídlo. Socka, která neměla na vlastní...A pití piva zadarmo. Je výhodné mít s bývalými dobré vztahy. A mít je na dobrém místě.

Zlobení a flirtování. "Ty po kom vlastně jedeš? Po mně nebo po něm?"
MŮJ Justin. Dvacítka sbalila čtrnáctiletého. A plynuly z toho samé výhody.
Chození v cizí Nightwishovské mikině. Hádání se, kdo je větší děvka. Nespaní. Celé čtyři dny a noci. "Ty na něčem jedeš?" "Ne." "Hm, tak to jsi dobrá!"

Princ a pusinky. "Aspoň pro fotku!" "Tak jenom na líčko." "Tak jo." - přitáhl si ji, a vlepil ji pusu na pusu než se stačila podivit.

Všechno mi to chybí. A já tam chci. Už jen pro ten náramek. Darujte mi ho někdo kdo jste tam jeli. Prosím. :D A darujte mi ho i s těmi zážitky.

Nebo mi prostě jen někde ve Vizovicích postavte stan. Své známé už si tam nejdu. Jen na ně bohužel nemám číslo... Což mě teď mrzí ze všeho úplně nejvíc. Jediný na koho mám číslo a vím jistojistě, že tam je, je princ... a před tím jsem si nedávno udělala dost dobrý trapas a nevím, jestli mu svou existenci chci připomínat. Ale na druhou stranu... Ještě pořád není pozdě jet tam. Když ráno vyrazím.... Cesta trvá hodinu a půl... Ne ne ne. Nebudu utrácet. Nemám peněz nazbyt. Ne...

Kdo jste na MoR a necháte mě u sebe přespat? :(

Štve mě celý svět... A stejně, blonďatá tam nemůžu....

Chci tam :((


EDIT:
Když jsem teda sehnala přes pět lidí číslo na člověka, který tam jezdí každý rok, a je to sice muž, ale zodpovědný a dospělý... Řekl mi, že v jeho rodinném stanu pro mne není dost místa. Takhle přejde jakákoli chuť někam jezdit... A to jsem si myslela, že mě má docela rád...

konečně zase volno

1. července 2013 v 15:57 | Víla |  Cosik
V jedné ruce panák, v druhé pivo. Začaly prázdniny. Zkoušky hotové za A. Vylepšený průměr. Z 1% nejhorších už jen 5% nejhorších. Nedostatek spánku. A nepřekonatelná touha oslavit ten nevyhazov. Čtyři semestry za ní. Jako po másle.

"Vadilo by ti moc, kdyby přijel Q?"
"Nevadilo. Byla bych nadšená, protože jsem ho neviděla už tak sto let."
"To je dobře. Zrovna totiž zaparkoval."

Bylo jí jedno, že už se jí motá jazyk a on se jí bude smát. Před ní byly skoro tři měsíce flákání se po stážích a praxích. Čekaly na ní. A ona se na to těšila. Spadl z ní veškerý stres. A pivo do ní jen teklo. Vzpomínala na minulé prázdniny, kdy střízlivá byla dohromady asi jen týden. Teď už musí být zodpovědnější, říkala si.

"Q? Víš že jsem si o tobě prvního půl roku myslela, že se opravdu jmenuješ tak, jak ti říkají?"
"A jaks pak přišla na to, že se jmenuju jinak?"
"Přidal sis mě na facebook."

Z vtipu se jí představil opravdovým jménem. Nalil jí panáka. Vypila ho. Nalil druhého, pak třetího, pak čtvrtého...A když došla jedna flaška otevřel druhou. Pak přestala počítat, kolik toho vypila.

Pod stolem se propletly prsty. Nechápala jak. Jen se jí na okamžik opět zapnul mozek a uvědomila si to. On to asi věděl celou dobu. Určitě. Narozdíl od ní byl totiž celou dobu střízlivý. Ona většinu doby sice tušila kde je, ale to bylo tak všechno. Její hlavu zaměstnávalo nejvíc to, jak se dostat na záchod, aby sebou nešvihla na zem.

Nechtěl využívat její opilosti. Byla to přece jen holka jeho dobrého kamaráda. I přesto věděl, že se jí líbí víc, než její přítel. Věděl, že se všem holkám líbí víc, než jejich přítel. Mohl si dovolit být děvkař jaký chtěl. Ale k tomu mu chyběla důležitá vlastnost. Bezcitnost. Rychle se zamiloval. Proto ještě žádnou nikdy nevyužil. A nevinně se dotýkat její ruky přece nebylo nic zavrženíhodného.

Možná kdyby to byl namachrovaný frajírek z posilovny, tak by holkám lámal srdce s radostí. Užil by si, odešel a už se nikdy nevrátil. Jenže holky přitahovalo to, že si ty svaly vydřel těžce. Zabiják. Zabiják, voják. Zabiják svou matku vlast chrání...

A i přes takové povolání to byl ten nejhodnější kluk. Ten, který ji nad ránem sebral a zavezl až domů. Přes dvacet kilometrů daleko. Jen proto, aby její přítel nemusel žárlit. Jen proto, že se mu cítil zavázaný povinností ohlídat ji.