Prosinec 2013

zvláštní vílo zvláštní cíle máš

29. prosince 2013 v 3:59 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Blíží se konec roku a všichni bilancují. Uvažuji, jestli je správné dělat to. Ale asi ano. Napadají mě samé fajn věci. Asi za to může ta seminární práce o pozitivním myšlení při odbourávání stresu, kterou jsem před chvílí odevzdala.


Něco, co mě dlouho trápilo, mě najednou netrápí. Má duše se osvobodila z pout.

Dostala jsem se do vztahu, kde se konečně cítím jako já. Jako opravdová éterická Víla. Slovo, které původně znamenalo bláznivá. A přesně tak si nyní připadám. Po několika letech v alkoholovém opojení ho nyní dobrovolně odmítám. Nemám tu potřebu. Neflirtuji s jinými, protože prostě nechci. Nepotřebuji si vynahrazovat něco, co by mi scházelo. Protože mi najednou nechybí nic. A to jsem si myslela, že jinak žít neumím. Dušička si létá v sedmém nebi a ten pád možná bude tvrdej, ale dokud nepadám, nemám proč se tím strachovat.

Naučila jsem se o sebe konečně pořádně starat. Jako rozmazlený jedináček, který rovnou přešel do bydlení s přespříliš se starajícím přítelem jsem k tomu dostala příležitost až nyní. V jednadvaceti letech. A je to fajn. Vědět, že všechno dokážu sama. Je to přímo skvělé. Jen mě trochu štve finanční závislost na rodičích. Ale se školou každý den, kdy po mně rodiče vyžadují, abych na víkendy jezdila domů, brigádu neseženu. Je to nad mé síly a časové schopnosti. Snad to příští semestr vyjde lépe. Každopádně k tomu starání se patří, že přes nedostatek času jsem si začala pravidelně sama zatřihovat a prostříhávat konečky vlasů. Jde mi to.

Na první pokus jsem zvládla zkoušku z opakovaného předmětu. Na plný počet bodů. Což mi jen potvrdilo, že dokážu vše, co si zamanu. Tvrdohlavost se mnohdy vyplácí. Jen musím přestat být tak blbá, abych svou vlastní vinou opakovala že... (I když to, že to opakovalo 50 % lidí a když nám změnili učitele, najendou na tom předmětu vypadlo jen pár procent, jako u ostatních, to taky o něčem vypovídá... A tím nemyslím, že by zkouška byla jednodušší. Jen to, že tato paní magistra dokázala nezáživnou látku a otázky u zkoušky podat pochopitelněji než pan profesor nafoukaný.)

Zjistila jsem, kteří jsou ti praví přátelé. Ti kteří si i přes nedostatek času a studium na druhé straně republiky dokážou udělat čas a na pár hodin se sejít. Ne ti, kteří bydlí v místě srazu, vědí to měsíce dopředu a v ten den to odřeknou. Protože se potřebujou osprchovat a jsou děsně ale vážně děsně unavení.

A nakonec snad už jen, že ve hře, kterou hraji, jsem z 260 000 registrovaných hráčů aktuálně 60 nejlepší. Aniž bych do toho nacpala tolik peněz co ostatní. Je to hloupost. Ale mne to radost dělá.

...Svět je zas nádhernej, ne zlej...

Dolsin

26. prosince 2013 v 3:56 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Divokej Bill to vystihuje nejlíp.
"Proboha, sestři, dejte mi Dolsin, tělo mý za chvíli vyhlásí stávku, je mi fakt šoufl, si nedělám kozy, sestři, proboha, dejte mi dávku..."

Asi je mi čím dál hůř.



Roztříštěná

20. prosince 2013 v 1:57 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Pocit, jako by každou chvíli měla vybuchnout. Ale ne vzteky. Pláčem. Něčím, co v sobě strašně dlouho ukrývala a co se dralo každou další chvílí na povrch.

To možná dělají ty Vánoce, které jsme poprvé měli strávit spolu…

Nestýská se mi po něm. Nepotřebuji vědět, kde zrovna je, a co zrovna dělá. Představa, že se ožralý líbá s nějakou holkou, ve mne vyvolává akorát tak lhostejnost. Jenže… Pak je tu ten pocit…. Že jsem byla zvyklá. Tak jak o tom psala Sentencia..Prostě mi chybí, že nemám koho škrábat na zádech, když usínám. Že mě ten statný kluk neobjímá, když je mi smutno, jako teď.

Vím, že jsem neudělala chybu, že to k tomu směřovalo už dlouho. Ale stejně mi chybí. To je poprvé, co jdu s takovými pocity ven. A co brečím jako želva. Zase. Chybí mi ten úžasný kamarád.

Objektivě. Teď se mám tisickrát líp. S někým, kdo se zajímá o to, co dělám. Kdo má inteligentní kamarády, takže bych se nemusela bát, že cesta do hospody skončí u automatů. Mám nádherného plyšáčka, kterého jsem si okamžitě zamilovala, protože není jako všichni ti předtím koupený v tescu cestou z práce z nutnosti, že jsem byla zrovna uražená/měla narozeniny/vánoce. Ale je z lásky. Z té upřímné, kterou vidíte v očích druhého, když vám ten dárek s radostí malého dítěte dává. Do očí si dokážete koukat celé hodiny. Až zjistíte, že je tma. A za jediné mrknutí, že znova svítá. A najednou autobus jede za pět minut. A vy si do posledního možného okamžiku vychutnáváte ten pohled.

Už se zase usmívám. Jako sluníčko. A v okamžiku brečím. Protože je tak daleko a já čichám k polštáři, který voní jako on, a přeji si ho tady mít. U sebe v pevním obětí.

Asi bych se jen potřebovala zhroutit kamarádce na rameno, dostat ze sebe všechny ty víc než tři roky. Tohle jsem neudělala. Neumím. S hrdostí a hlavou nahoře se usmívám a předstírám, že já nepokazila vůbec nic. Místo, abych upřímně řekla, jak jsem ho dvakrát ožralá pod obraz podvedla, a zažila tak ten nejlepší sex v životě, jak jsem flirtovala s jinými, jak jsem se v tom vztahu nudila. Svádím to na něj, jak se mi málo věnoval. Jak o mě nejevil dostatečný zájem. A zároveň se hrozně bojím, že s K.to dopadne stejně, až ze mě opadne ta zamilovanost. L.pro mě nikdy nebyl dost dokonalý, K.mi takový teď připadá. Jenže můžu já vědět, co bude až se rozhodnu zase začít pít ve společnosti? Jestli se naučím konečně se ovládat? Jestli už jsem dospěla?

Tolik se všeho bojím…A tolik nevím, jak bych se teď správně měla cítit…
Vždyť já ani pořádně nevím, jestli bych měla jít teď do postele a spát už napořád nebo raději nechodit spát vůbec, abych se nemohla zhroutit do polštáře a brečet ještě víc.

a tak se prostě upnula na kluka, co jí řekl, že ji miluje..

18. prosince 2013 v 23:50 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
...protože doma to nikdy neslyšela...

Je to tak vždycky. Když jsem začala chodit s L., byla jsem šťastná, ona mi stále radost kazila. Pořád mi říkala, jak nám to nevydrží, a že jsem hloupá, když mám kluka z dálky. Hm.

Pak tady L. začal jezdit. Ona si ho zamilovala. Najednou se ho ve všem zastávala.
- Ale Vílo, on přece může kouřit, nezakazuj mu to! Na, L., tady máš popelník.
- L. to to s ní máš ale těžké, co? Pořád je na tebe protivná.
- No ještě, že sem zajedeš, co bychom si bez tebe počali.

A neviděla, že Víla je smutná. Že ji (nejen) tohle trápí.

A teď je to stejné. Neví, že jsme se spolu rozešli. Nehodlám jí to říkat. Ať si na to přijde sama, jak mi ten její miláček ublížil a psychicky týral.

Jenže? Jsem momentálně šťastná. A všechno je to na novo. Všechno jak po mně štěká, ubližuje, je na mě zlá. Já prostě nevím, co jsem kdy udělala špatně, že je na mě taková.

Když vám vlastní matka řekne: "Ty jsi tak blbá, proč to jako děláááš?!" I když sami víte, že čichat k plyšákovi, abyste prostě cítili vůni toho, kdo vám ho daroval, není zrovna normální...Ale já nechci bejt normální. Nechci. Tak proč bych se měla chovat tak, jak chcou ostatní? Chci být svá. A ostatní? Ať mě ignorují. Nechválí. Ale ať mi nenadávají...

***
PS: "Nandej mi do hlavy tvý brouky" může dost dobře znamenat také: "Předej mi vši."

to, co se dalo už delší dobu čekat

1. prosince 2013 v 17:55 | Víla
21. 7. 2010 to všechno začalo. Léto, chata, malá postel, sex. Víla si myslela, že je to takové příjemné zpestření prázdnin a toho kluka už nikdy v životě neuvidí. Jaké překvapení bylo, že celý zbytek práznin strávila u něj doma. A tak spolu začali chodit. Rozhodně to nebyl ideální vztah. Ale snášeli se. V posteli jim to klapalo. Bylo to super.

Jenže pak se stalo, že ten vztah začal umírat. Asi přesně po třech letech. Místo, aby spolu Víla s Milým bydleli, odstěhovali se. Ale stále to táhli dál. Stále nějak doufali, že to nějak zvládnou.

Nepovedlo se. A tak se Víla odhodlávala. Přemýšlela a probírala to ze všech stran. Až přišla středa 27. 11. 2013, odhodlání dosáhlo nejvyššího stupně a Víla celý ten zkomírající vztah ukončila. A plakala a plakala. Protože čekala, že se o sobě dozví, že je kráva, jenže místo toho se dozvěděla, že k Vánocům měla dostat byt v Adamově. Ale pak si řekla, že je rozchod lepší teď než až kdyby měla v bydlení spoléhat opět na někoho jiného. Plakala, když se dívala na jeho nově založený facebook, kde si dal fotku z toho krásného červencového dne - a ji odřízl. Nečekala takové naschvály. Měla v srdci zvláštní prázdno, když objímala jeho plyšáka. Na druhou stranu se jí strašně ulevilo. Že to zvládla. Že to proběhlo v klidu a bez negativních emocí. Po čtyřiceti měsících všechno zahodila, ale nelitovala toho.

A tak nějak proto nemám čas sem psát. Venduleee, na ten řetězák stále myslím, já ho sem fakt dám! Slibuju! :D
Ale ještě předtím vám tady nejspíš napíšu pohádku o tom, jak je Víla nepoučitelná kravka a místo truchlení začala po dvou dnech chodit s jiným :D