Leden 2014

mesic svitil, jako by se nic nedelo

18. ledna 2014 v 6:13 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Pres den stastna, v noci... jina. Ty moje vylevy tady absolutne nevypovidaji o tom, jaka ve skutecnosti jsem. Kdo by z tohohle blogu rekl, ze mam zachvaty smichu z kazde prkotiny a valnou vetsinu dne mam na tvari usmev? Nikdo. Proc? Protoze sve radosti sveruji radeji realnym pratelum. Pod maskou anonymity do vas vsak muzu cpat veci, ktere me tizi. Proc? Protoze mam povahu takovou, ze ty realne tim zatezovat nechci. Takze az mi tady zase nekdo uzasne a skvele anonymni, pod prezdivkou obsahujici jedno pismeno, napise, ze se nemam litovat, protoze to nikoho nezajima, byla bych rada, aby vedel, ze zbytek dne jsem tady pro ostatni, proto potrebuji aspon tu svou soukromou litovaci minutku na svem blogisku.

Jo a vy co nemate radi przneni cestiny, tak vy to taky radeji nectete. Na mobilu se mi pise zle. Hodne zle....



Je rano. Skoro sest hodin. A ja chci spat. Nejde to. Do postele jsem ulehla ve tri. A od ty doby jsem se jen prevalovala. Obcas bych potrebovala zastavit tok myslenek. Psychicke procesy. A v potrebnych chvilich bych se mela zacit chovat dospele...

Vecer jsem se pohadala s byvalym. Tri roky jsem ho prosila, aby prestal kourit aspon prede mnou. Stejne dlouhou dobu jsem zadonila, aby se mnou sel na diskoteku. Jeho odpoved? Ne! Pokaždé to same ne a pokazde jsem pak vzlyky a slzy dusila do polstare. Rozejdeme se. A olalaaaa najednou si Lukasek muze prestat kourit. A v pohode. No problem. A diskoteky? Denni chleba. Jsem nastvana na sebe. Ze jsem takova krava, ze jsem mu za to nestala a ted to dela. Provokuje mne. A ja nejvic lituji slecnu, ktera s nim potencionalne bude chodit. A on ji pak rekne: Ne! Ja na diskoteky nechodim! ... mne totiz tohle udelal. A ja krava s nim ztratila takovou dobu. Nenavidim ho. Fakt ho desne nenavidim za to, jak mi ublizil.

Pise mi a popisuje, jak si tam nějakou sbalil a sukal ji. A ja nevim co je adekvatni reakce. Tak to proste ignoruji. A uvnitr si rikam, ze je dobrej. Ja s K. jeste sex nemela.

Mne je tak nejak... nevim, jak bych to mela nazvat. Neklidne. Cela se klepu jak bych mela Parkinsona. Nedokazu se poradne soustredit a mam takovy divny pocit, ze se bojim, ze kazdou chvíli omdlim. Vzala jsem si hořčík a malem jsem se s tim praskem zadusila, takovej mam v krknu knedlik, ze mi ani polknout nejde. Psychosomatika. Jakej to byl segment? Ten co rika, ze musim drzet jazyk za zuby. Ze to nemuzu prekousnout....

Mam zadelane zaluzie a stejne mi do oci sviti mesic. Dneska se spat uz asi nebude...

S K.jsme vecer prisli na to, proc se od devatenacti let bojim tmy. Jo to je vlastne taky duvod proc se klepu. Jsem jak male dite a bojim se vlastnich stinu. Usinam u zapnute a nacasovane televize s vypnutym zvukem. V Brne mi diky bohu sviti do okna poulicni lampy. A dneska nam praskla zarovka na chodbe u toalety. A mne je zatezko udelat ty tri kroky v poloseru ze svetla z vedlejsi místnosti. Chodim tam s baterkou a stejne se klepu strachy. Paranoidni debil. Vsude mame zamknute. Hlavni dveře, garaz, a oboji dvere uvnitr bytu-ty v mistnosti od hlavniho vchodu i od garaze. A ja se stejne bojim. A proc jsem se takhle zacala bat az v devatenacti? Protoze kamkoli jsme s Lukasem v noci sli, bafnul na mne. Vylekal mne. Rekl mi, ze za nami nekdo jde. A smal se mi, kdyz jsem mu pevneji stiskla ruku, kdyz v dalce zastekal pes. On mne proste naučil se bat. A ja se to neumim odnaucit. Racionalni zduvodneni, ze se mi ve tme nemuze nic stat selhava. Proto se tady tesne po seste rano klepu strachy a nevolnosti.

Tak nejak nevim jestli mam jit spat nebo to definitivne vzdat a zapnout si notebook. Asi jeste zkusim usnout. Treba se to povede. At se zase muze probudit slecna s usmevem na tvari, ktera druhym prinasi jen radost.

psycho...

12. ledna 2014 v 4:04 | Víla
...pat. Než do dostuduji, stane se ze mne psychopat...

V deváté třídě, když se rozhodovala, kam na střední, padla jasná volba na gymnázium. Proč? Sen jít na psychologii a tohle se jí zdálo jako nejschůdnější varianta. Na zdrávku nechtěla. Bo krev. A tak čtyři roky studovala, aby z každé strany poslouchala věty: "Ty seš blbá, vždyť tam berou každého patnáctého!" "Joo tamta se tam taky hlásila. A nedostala se." "Jako vážně si, Vílo, myslíš, že se tam dostaneš, když tvá máma má jen učňák? Ty nemáš co dělat vůbec ani na tom gymplu." A podobně. Za ty 4 roky si toho užila.

Přišla doba posílání přihlášek a tak si podala tři. Dvě psychologie - jedna vysněná, v Brně. Druhá záložní. A pak úplně jiný, záchytný obor, taktéž v Brně, jen aby měla jistotu, že do toho města půjde. Přišly přijímací zkoušky. A Víla se dostala. Protože se prostě rozhodla, že se dostane. Polovina chytráků zklapla. Druhá polovina začala říkat: "Ty, Vílo, ale je ti jako jasné, že to stejně nedoděláš..." Doteď Víla neví, jestli ji to mělo motivovat, nebo jako co.