Duben 2014

nadějně

25. dubna 2014 v 21:14 | Víla |  Literární pokusy
Slunce zapadalo. Všude na nebi byly krásné červánky. Vzpomněla si na babiččina slova o tom, že rudé nebe značí vítr. Ale stejně se jí to nebe líbilo. Modrá je moc obyčejná. Rudé nebe je výjimečné. Jako… Jako ona.

To Brno je mi nějak malé

19. dubna 2014 v 0:30 | Víla
Už je toho na mě moc.
Od listopadu uteklo pět měsíců.
A on se pořád chová jako největší kokot.
Kolikrát jsem předtím brečela, aby šel se mnou bydlet do Brna.
Kolikrát on na to řekl: Brno Brno buzerantů plno a já tam s nějakýma teplouškama nebudu.
A teď je v Brně cca jednou týdně.
Bude se tam stěhovat.
Chodí do klubů a na diskotéky.
Chodí na akce, kde ví, že mne potká.
Já na ně chodit přestala.
Bojím se ho. Že by mi ublížil.
Protože je vysoký a tlustý.
Pardon, svalnatý.
A chodí na treninky nějakého bojového umění, kterého si nepamatuju název...
Psychicky labilní lidé by tohle dělat neměli...

Kolikrát jsem ho prosila, ať se mnou jde na majáles.
Nikdy nešel.
Letos tam jde.
Debil.

Mi je to Brno malé.
Vážně se bojím.
Proč už mě nenechá být?
Proč se přes to po pěti měsících od rozchodu a po roce, co jsme se od sebe odstěhovali, pořád nepřenesl?
Proč se chová jako ten největší debílek?
Proč když ho bloknu na jednom místě najde si další možnost kde mne najít?
Proč mě nemůže nechat prostě a jednoduše normálně dál žít???