Červen 2014

Poradíte? aneb Víla chce výletovat

25. června 2014 v 19:11 | Víla
Za pár dní začínají oficiální prázdniny pro všechny ty školou povinné, kteří nejsou na vysoké. Mezi ně spadá i K. Tak nějak jsme se rozhodli, že nepojedeme nikam k moři, ale prázdniny strávíme hezky v Beskydech. A týden v Čechách. Ten týden tam jsme zaplácali plány tak rychle, že nám možná ani nezbude na všechno čas, ovšem další skoro dva měsíce v Beskydech ve mně trochu vzbuzují paniku, když vidím, jak je tady pořád zamračeno. A navíc, přiznejme si, je to sice moje domovina, ale že bych to tady nějak znala se říci nedá.

Zatím mám v plánu pouze vyšlapat na okolní hory (Lysá, Pustevny, Radhošť, Ondřejník, ...), zajet si do Zoo v Ostravě a Zlíně, na Štramberskou Trúbu a na Hukvaldy.

A to je dost málo.

Omezení týkající se dopravy žádné nemáme. Vlakem či autobusem se dá dostat snad kamkoli a pokud ne, tak bych vytáhla auto, s tím problém nemám. Časové omezení je jen takové, že spát hodlám pokaždé ve své posteli, peníze na hotely nemám a pod širákem spát nebudu. Ale ta naše Morava je celkem malá, takže kromě úplného jihu se na tu otočku za den dá zvládnout asi cokoli.

Proto jsem se rozhodla, že se zkusím zeptat Vás. Třeba to tady někdo čtete, znáte to prostředí a víte co poradit, takže byste mě mohli nějak nakopnout. Klidně i do zpráv autorovi, kdyby se vám tady nechtělo veřejně podepisovat. :)
Takovou Ostravu neznám skoro vůbec, přitom ji mám opravu blízko, takže za nějaké tipy v ní, bych byla opravdu ráda. Ale i ostatní malá městečka, různá muzea, hrady, zámky, zvířátka. Fantazii se meze nekladou.

Opravdu vám všem za každý nápad budu vděčná.

slunce vysvitlo

14. června 2014 v 15:40 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Radujme se, veselme se. Po úporných posledních dnech byla včera k vidění v Brně dívka s úsměvem od ucha k uchu, které své o dvacet centimetrů vyšší kamarádce v kuse opakovala: "Ty vole, já jsem dobrá. My jsme skvělé! Ty vole."

UKONČILA JSEM TŘEŤÁK!!! :)

Možná mě teď sice trošku mrzí, že jsem na pětiletém studiu a tedy si po tom tříletém týrání vyvrcholeném těžkými soubornými zkouškami nemůžu říkat Bc. ale komu na titulu záleží. Jsem za polovinou svého studia a za ty dva roky snad ještě nějak vydržím, abych si mohla říkat paní magistro.

Písemná zkouška probíhala tak, že jsem zase skoro omdlela, nic jsem nehádala, protože se za špatné odpovědi odečítaly body, takže jsem u dvou předmětů jela pouze na jistotu. I když jsem v jednom předmětu byla nepřekonatelně dobrá a podle statistiky jsem se se svým výsledkem umístila na prvním místě, bohužel mi to ty dva další pokazily, tak jsem si odešla s odřenýma ušima a písmenkem E.

Ústní zkouška následující den byla celkem fajn. Krom toho čekání. Je opravdu ubíjející vidět, jak zevnitř chodí lidé, kteří se usmívají a říkají, jak je to lehké. A pak vychází od druhé komise zpocení a uslzení, že je to úplně v háji. Naštěstí jsem byla u té hodnější, takže než mi vlastně došlo, že mě zkouší, povídala jsem si s nimi uvolněně jak s kamarády. Ono se totiž ani nedá moc vážně tvářit na sexy třicátníka, který si na FB přečetl, že se nám líbí a tedy se stále tak nějak tajemně usmíval. Jsme holky puberťačky a ne třeťačky na vysoké. Horší než čekání na zkoušení bylo pak ještě čekání na výsledky, kdy jsem měla pocit, že jsem to "Nevím" říkala častěji než správnou odpověď, takže jsem se pomalu smiřovala s tím, že dny volna ještě nezačnou. Moc mi pomohlo to, když přišla kamarádka, přísedící u jiné komise, a řekla, že to, že jim to trvá dlouho, neznamená, že by mi to nedali, ale že kecají o tom, že už mají děsnej hlad. Po pár minutách, které mi připadaly nekonečné, si mě konečně zavolali zpátky.

"Takže slečno, dohodli jsme se, že vám dáme...no já jsem hrozný, teď jsem to totiž zapomněl."
Probodla jsem ho vyděšeným pohledem a on se jen smál. Kouknul se do papírů a sdělil mi D.

U celkové známky se přihlíží k té horší, takže jsem si odešla s Éčkem. Ale komu by tohle vadilo. Když jsem viděla, kolik lidí vůbec na první pokus jednu z těchto zkoušek, někteří dokonce ani jednu, nedali, tak jsem ráda, že patřím k těm, co to zvládli na první pokus. Byť s odřenýma ušima.

Po třech letech je bilance taková, že ze 120 zapsaných lidí v prváku nás z našeho ročníku došla polovina. A já jsem hrozně ráda, že si stále dokazuji, že i přes ty obrovské nervy, které mě ta škola stojí, na to mám. Že i holka z rodiny výučních listů může dělat vysokou školu. Za podpory matky s minimálním platem. (Akorát jsem asi teda doma čekala něco jako: "Gratulujeme! Jsme na tebe hrdí!" .. a ne: "Ještě jsi nic nedokázala, tak se neraduj." ale naučila jsem se, že na rodině nezáleží..)

Takže teď hodlám pár dní pořádně spát, číst, učit se na kytaru, oslavovat, cvičit a rovnat si na rehabilitacích až do začátku prázdnin záda, protože jsem si je tím učením odrovnala tak, že ani paní doktorka nepochopila, jak jsem to zvládla. A pak už mě budou čekat necelé tři měsíce strávené se svým milovaným přítelem, který se mnou všechno tohle trápení vystál a ještě u toho zvládal své vlastní učení.

Já jsem zase tak šťastná :)

cynicky

8. června 2014 v 2:58 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Kdysi mi na jedné sociální síti přistála zpráva od cizího kluka, jestli bych ho za pár peněz nemohla kopnout do koulí. Jeho nabídku jsem nevyužila. Jen jsem si ťukala na čelo. Teď když mám před tou hloupou soubornou zkouškou (7 předmětů ze tří let nacpáno do jedné ústní a jedné písemné zkoušky během dvou dnů), naprosto ho chápu. Kdybych měla koule, nechám se do nich kopnout taky.

***

Chovám se jako kráva. (Bůůůůůů. Stáhla jsem si hru "Run, Cow, Run" takže jsem do tohoto zvířátka naprosto vžitá.) Jsem protivná a štvu celý svět okolo. Nejvíce sebe. Zkoušky začínají ve čtvrtek. Já už jsem to všechno přečetla tak stokrát, ale stejně když se mě K namátkově zeptá, nevím nic. Prostě mi to do té hlavy ne a ne vlézt. Jsem v tak zoufalé fázi, že už nemám daleko k tomu vyzkoušet radu, kterou mě škádlila babička, když jsem chodila na první stupeň. "Dej si učení pod polštář, v noci ti to tam samo naskáče." Kéž by.

Na rozdíl od vynervovaných spolužaček aspoň spím. A to tak dobře, že po vypitém energy drinku za čtyřicet korun jsem spala čtrnáct hodin. V kuse. Probudila mě až rodička s obavou, jestli jsem třeba neumřela.

Už pár dní jsem nevylezla z domu, protože jakmile se o to pokusím, nějaký z desíti chatařů okolo zapne sekačku a já do dvou minut nateču, kýchám a vypadám jako mentálně retardovaná. Takže sedím zavřená doma, žaluzie zatáhnuté, okna zavřené a připadám si jako v hrobce. Může se mi pak vůbec někdo divit, že jsem na K protivná, když jde s kamarády na trampolíny a na tréninky? Nemůže. Kdybych mohla vylézt ven, chovám se normálně a ne iracionálně. Já bych se se sebou normálně hned rozešla. Okamžitě. Na hodinu. Bez udání důvodů.

Kam se kouknu, tam je po domě rozházené moje učení. Máme velký dům. V mém pokoji je to snad jasné. V mém druhém pokoji, kde mám jen postel, je to méně jasné, ale i v té posteli mám knížky. V obejváku jsou roztahané papíry. V kuchyni jakbysmet. Jediná místnost, kde nic není, je maximálně tak rodičky pokoj. Návštěvy nepřijímáme, Víla se učí.

Do čtvrtku mi hrábne. Respektive do pátku. Prostě a jednoduše se zblázním. A ano, pak už to budu vážně já, koho do toho blázince zavřou. Brečím, vztekám se, házím věcmi a za okamžik mám záchvat smíchu z totální hlouposti. K mi kupuje dárky, pomáhá mi, a já se mu odvděčuji tím, že po něm řvu. A já nevím, proč to do háje dělám, ale prostě to dělám. Kdyby se ke mně kdokoli choval tak, jako já se teď chovám k němu, tak si ho všude zablokuju a kašlu na něj. A on je tak zlatý a trpělivý, že mi to připadá až neskutečné. Opravdu čekám, že až se uvidíme, tak místo slibovaného plyšáka dostanu přes pusu. Fakt bych si to zasloužila. A možná bych o to teď i stála. Dostat facku a začít se soustředit na učení. Místo psaní takovéhoto nesmyslného článku.


Pozitivně sladké je to, že jsme se dnes pohádali jen ohledně jedné věci, a to o tom, kdo ke komu chová hlubší cit. Nemá na mě, ať si kdo chce myslí, co chce. Odmítnou žádost o ruku od stabilního partnera, kvůli kluka, kterého jsem předtím viděla jednou, to prostě značí, že ho miluju víc. A taky to, že jsem asi trochu nevyzrálá, ale to už je vedlejší. :D

Takový ten pocit...

4. června 2014 v 4:29 | Víla |  Téma týdne
Asi se sluší a patří prohodit pár slov na vysvětlenou.
Absolvovala jsem praxi. Těch pocitů tam bylo opravdu hodně. Vjemů, které zákonitě musí ven stejně, jako šly dovnitř. Teď o zkouškovém, když nemůžu po nocích spát, tím tuplem. Trochu mě mrzí, že neumím psát tak, jak bych si přála a nevytřískám z toho slibného potenciálu víc, ale snažím se, co můžu. Nakonec ještě dodám, že realita je předvídatelná, takže nečekejte kdoví co překvapivého. A teď už se pěkně usaďte a račte si přečíst krátký příběh na téma týdne Takový ten pocit (,který částečně někdy máte všichni)...