close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Takový ten pocit...

4. června 2014 v 4:29 | Víla |  Téma týdne
Asi se sluší a patří prohodit pár slov na vysvětlenou.
Absolvovala jsem praxi. Těch pocitů tam bylo opravdu hodně. Vjemů, které zákonitě musí ven stejně, jako šly dovnitř. Teď o zkouškovém, když nemůžu po nocích spát, tím tuplem. Trochu mě mrzí, že neumím psát tak, jak bych si přála a nevytřískám z toho slibného potenciálu víc, ale snažím se, co můžu. Nakonec ještě dodám, že realita je předvídatelná, takže nečekejte kdoví co překvapivého. A teď už se pěkně usaďte a račte si přečíst krátký příběh na téma týdne Takový ten pocit (,který částečně někdy máte všichni)...




Další nudný školní den. Konečně už jedu domů. Maturita přede mnou a připadá mi děsně zbytečné tam ten poslední půl rok chodit. Stejně nic zajímavého neděláme a ti učitelé jsou na mě zasedlí, takže maturitu určitě nedám. Dělají všechno pro to, aby mě potopili. Hledají sebemenší záminku, aby mě z té školy vylili. Jsou to hajzli. Tohle všechno mi běží hlavou teď ve vlaku cestou domů. Ten chlápek naproti na mě divně kouká. Hlavně nenápadně. Dělá, že píše na mobilu. Ale já vím, že to jen předstírá. Je to strašně nepříjemný pocit. Tohle přece pozná každý, když se na něj někdo nenápadně dívá. Určitě ho poslali Oni, to je zřejmé...

Už chci vystoupit. Pořád se dívá. A zbývá už jen jedna zastávka. Pár posledních minut utrpení. Potřebuji na vzduch. Nesnesu dál ten jeho pohled. Beru do ruky batoh a rychle otvírám dveře z kupé. Otáčím se a křičím na něj: "Nech mě sakra být!!!!" Přebíhám vlakem do posledního vagónu, abych od něj daleko zmizela a mohla pak rychle vystoupit.

Vlak se konečně přiblížil k mému nádraží. Vyskakuji z něj ještě předtím, než zastaví úplně. Je mi jasné, že za mnou ten chlap půjde. Poslali ho. Rychlým krokem mizím do podchodu. Schody z něj beru po dvou. Otáčím se. První lidé z vlaku jdou teprve daleko za mnou. Jejich kroky v mé hlavě však zní tak hlasitě, že mi mozek za chvíli asi praskne. Rychlou chůzi měním na běh. Pane Bože, ať už jsem doma! To letadlo nade mnou, to určitě poslal ten chlap! Dal Jim zprávu a teď mě hledají. Jak ráda bych se podívala přes rameno, ale nemůžu. Já nemůžu…

Z posledních sil dobíhám domů. Zpocená zavřu dveře a složím se na zem. Zády se o dveře opírám. Přichází máma. "Mami," říkám na pokraji zoufalství se slzami v očích, "oni, oni mě zase pronásledují. Proč to dělají? Proč? Vždyť já nic zlého nedělám!" Vzlykám už na plno. Máma mě uklidňuje, nutí mě jít do koupelny a umýt se. Abychom mohly jet na policii. Konečně. Konečně mě po těch měsících pochopila. Alespoň někdo je na mé straně. Je to částečný pocit úlevy, který mě donutí na pár chvil se vzchopit a udělat ze sebe důvěryhodnou devatenáctiletou slečnu.

Je teplo, ale beru si mikinu a na hlavu dávám kulicha. Nechci, aby mě v tom autě kdokoli mohl poznat. Co když před vchod dali kamery? Co když to letadlo pořád krouží kolem? Co když uvidí, že je jedu napráskat? V autě sedám dozadu a nekoukám se z okna. Prostě jen hledím do sedadla před sebou a přemýšlím, proč si vybrali zrovna mne. Čas utíká ani nevím jak a máma mluví do telefonu, aby si pro mne přišli, že už jsme přijeli. Děkuji jí, jak je ohleduplná, že mi nechává přivést policejní doprovod. Abych se už ani chvíli nemusela bát. Aby mě chránili.

Jenže místo pánů v uniformách přichází páni v pláštích. Tohle… To snad není možné! "Zrádkyně!!!" říkám jí. Jediné, co však ona říká, je, že to dělá pro mé dobro. Pche. To určitě. Já jí tak věřila. Všechno jsem jí říkala, celé ty měsíce, a ona se mi odplatí takhle? "Co jsi za matku, že necháš svou dceru zavřít na psychiatrii?! NENÁVÍDÍM tě!" křičím, že to Oni musí slyšet, ale teď je mi to úplně jedno, "Nenávidím, chápeš to?! Jsi ten nejhorší člověk na světě!" volám za ní do auta ještě před tím, než mě zatáhnout za nerozbitné dveře a píchnou mi injekci na uklidnění…
 


Komentáře

1 Zaarsa Zaarsa | Web | 4. června 2014 v 7:16 | Reagovat

To vážne? Teba poslali na psychiatriu?!

2 Víla Víla | Web | 4. června 2014 v 10:40 | Reagovat

[1]: "Absolvovala jsem praxi." Když to zdůrazním podruhé, bude to lepší?

3 christiiinka christiiinka | Web | 4. června 2014 v 11:53 | Reagovat

diagnóza: paranoidní schizofrenie :)

4 Hubert Hubert | E-mail | Web | 4. června 2014 v 15:09 | Reagovat

Och, to bylo počtění. Docela jsem si smlsnul. I když z toho dost mrazí, když si vezmu, že tohle fakt někdo prožívá.

Jak se vůbec taková situace řeší? Nadopují člověka práškama nebo se to zkouší jinak? Já bych poradil zázračnou látku jménem LSD. Mám dost načtěný knihy profesora Grofa, což je světově uznávaný psychiatr, který s podobnou léčbou má obrovské zkušenosti. A pozoruhodné výsledky.

Já si totiž jinak vždycky představím psychiatrickou léčebnu z filmu "Drž hubu", kde z člověka udělali zeleninu a měl klid :D

5 Víla Víla | Web | 4. června 2014 v 17:52 | Reagovat

[4]: Řeší se to jak u koho. Ale většinou pomocí prášků a šoků do hlavičky. :D Všechno tady ovlivňuje EU, takže léčba LSD sice může být účinná, ovšem nemyslím si, že by ji tady oficiálně povolili, když zakázali i blbá síťovaná lůžka, že je to týrání. A hlavně, dobrá polovina těch schizofreniků má závislost na jiných drogách...

Jinak teda představovat si to jako z filmu Drž hubu je asi dost zkreslený. :)) Ti lidi vypadají vcelku jako všichni obyčejní lidé, co jich po Brně denně potkáš desítky a nenapadlo by tě, že jsou nemocní. Jediný, co mi připomínalo, že jsem na psychiatrii a ne v nemocnici byl strašný smrad a všude zamknuté dveře.

"Zeleninu" dělají jen z agresivních na přijmu. A to byl taky zážitek. Nejdříve varování, že tam pracují jen silní chlapi, bo i když jsou ti pacienti pod prášky, tak jsou vzteklí a rozbijí i masivní dveře. No a pak mě mezi ně pustili. Samotnou. Abych tam našla jednoho doktora. Jak jsem šla tou chodbou, cítila jsem se jak v nějakém apokalyptickém filmu mezi zombikama :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama