Červenec 2014

život a KryštofKemp

21. července 2014 v 0:33 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Po dvouměsíčním běhání po doktorech mě konečně poslali na pořádné vyšetření. Mozku. S podezřením na migrény a deprese. Málo serotoninu a podobnejch sraček. Další rehabilitace. Tentokrát k masážím přidali bazén a odebrali elektrické vibrace pouštěné do páteře.

"Cítíte to, že tu pravou stranu máte ztuhlou?"
"Ano, víte...Já mám tady nějakou kost, kterou na druhé straně nemám...."
"Ježišmarjá, ale ta tam být nemá! Ta má být úplně jinde! Bobku, co vy to děláte, že jste tak vykřivená?" řekl doktor profesionálně.

A tak... nedbaje všech rad, že se mám šetřit..jsem šla na KryštofKemp.

Lístky koupené již od prosince s tím, že rodičce k jejím kulatinám nebudu kupovat žádné blbosti, ale vezmu ji na Kluse, Kreyson, Kryštofy a na Hrady. A tak jsem si vlastně řekla, proč ne, aspoň budu mít odvoz, když ona nepije. To jsem v tu dobu netušila, že pivo přestane chutnat i mému jazýčku. A fakt je to otravný poslouchat jestli jsem těhotná. Ne nejsem, prostě mám jen chuť na sladkou kofolu.

Přišli jsme, na ruku jsem dostala náramek, který jsem si inteligentně dotáhla nadoraz, než mi došlo, že nepůjde už odtáhnout, a hned jsem se nechala vyfotit s Richardem Krajčem. Jsem prostě musela, když jsem na nich poprvé byla v roce 2005, když je ještě skoro nikdo neznal. :)

Pak jsem se namazala krémem, abych se náhodou neopálila (a stejně už nejsem Sněhurka :( )rodičku usadila s jejími kamarádkami na deku, dala jí největší hlasitost na mobil a společně s tím příkaz: "Když napíšu, dones mi kofolu, budu v první řadě u podia."

A tak jsem si šla zpívat o tom, že z miliónů kostek lega postavím ti svět, od Nebe, o tom, že jsem povoláním syn a mám rychlý auto, a ženský balím jen na tátovo prachy společně s Markem Ztraceným, který vystoupil jako "překvapení" za bohužel dvěma spratky zmláceného Michala Hrůzu, a svět je jenom hodinový hotel, a to snad ani kapelu říkat nemusím. Ale pro jistotu.. Mňága a žďorp.

"Co je to vlastně ten žďorp?"
"No to jsou prostě takové hebla no."
Moravština je krásná. Kladeňák je se svou slovní zásobou v hajzlu. :D

Celý kemp se nesl v duchu podpory Michala. Každá kapela zahrála jednu jeho písničku a ta pozitivní energie, která od nás, fanoušků, šla, k němu musela dojít. I přesto, že sehnali jako "záskok" Marka Ztraceného, stejně v čase, kdy Kryštofi dělali zvukovku, pustili na plátno záznam z jeho staršího živého koncertu. Někomu to může připadat povrchní, ale jen ten, kdo tam byl, může říct, jak hluboce to zapůsobilo.

Po volání: "Kryštof pičo, Kryštof pičo, hej hej hej!" se konečně ukázala celá kapela. Má radost, že stojím přímo pod Nikolaosem, byla neuvěřitelná. Toho trumpeťáka miluji už od základky. Mám úžasné vzpomínky, když jsme někdy v začátcích empétrojek s kamarádkou sedávaly na louce, každá v uchu jedno sluchátko a zpívaly jsme si. A ona básnila o tom, jak jí jednou bude učit na trumpetu na konzervatoři a já se těšila až mě bude brát na koncerty. A ona se tam vážně dostala... poslední zprávy o ní byly takové, že dělá prostitutku a je na pervitinu.


Tak jsem blbla a tančila a skákala a zpívala. Doktor by ze mně měl radost, že ani ty rehabilitace nepotřebuji. Celé to bylo naprosto skvělé. Jediné, co mě trochu vyvedlo z míry, bylo, když jsem před Kryštofy skoro umírala na bolest zad, protože jsem na nohách byla už přes 5 hodin, tak jsem se opřela o podium, a paní vedle mě zahlásila: "No ale jako já tady držím místo dceři!" Která mimochodem nepřišla. Ale den jsem si tím zkazit nenechala.

Domů jsme jeli, když se začínalo stmívat a byl to zážitek. Přímo u cedule varující, že po cestě běhá lesní zvěř nám před autem proběhla srnka. Rodička si myslela, že dobrý, tak jela plynule dál, a já hystericky řvala, ať brzdí, protože jsem viděla, že se ta kráva srnka otáčí a běží na nás zpátky. Tak to teda ubrzdila a srnka ladným skokem skočila přes naši kapotu zpět do lesa. Újmu na zdraví neutrpěla žádnou, auto vyvázlo taky v pořádku, a tímto děkuji autu za námi, že to ubrzdilo a nezbořilo nám zadek.

Ráno jsem se probudila a nebyla schopná se hýbat, jak mě bolela páteř a pravé koleno. A bolí doteď. A jsem doštípaná od mravenců. A nejsem čistě bílá ale trošku hnědá. Ale i tak to byl jeden z nejlepších koncertových zážitků vůbec (nepočítáme-li Fixu, Landu a MoR). :)

vypnutá

1. července 2014 v 21:30 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Červenec. Už jen pár dní a uvidím se s K. Konečně po dvou měsících. Já si prostě neumím najít normálního chlapa blízko, musím hledat až na druhé straně země. A pak se divím, že se můžu ustýskat. (a tady si plácněte smajlíka, já to píšu vesele)

Předchozí dva týdny jsem chodila na rehabilitace kvůli zad. Přestala jsem na ně chodit a bolí znova. Na rameni mám divný hrbol, o kterém si myslím, že je posunutá klíční kost. Doktoři mě vidět nechtějí. Až za pár týdnů. Však "slečno, jste mladá, nejste po úraze, váš případ není akutní". Tak jo. Zjišťuji reference k novému praktickému lékaři, protože k téhle krávě už znova nejdu. "My to tady máme podle počítače, to si jako nemůžete jen tak v jedenáct nakráčet, že se vám udělalo zle. To musíte přijít v šest ráno!" "A když mi začalo být špatně před půl hodinou?" "Tak to máte blbý, nashle."

Takže tak.

Nechce se mi chodit na facebook, nechce se mi na icq, tak chodím jen na skype, kde jsem neviditelná a píšu si s tím mým kladeňáčkem. Asi každý má někdy období, že nechce ostatní ani vidět, ne? Nejsem snad divná. Asi to dělám proto, že když jsem v Brně, všichni mi píšou, kdy konečně přijedu, proč studuju tak daleko, a že jim chybím, že musíme někam určitě zajít. A pak přijedu, všem těm lidem napíšu... A oni? Oni mi odepíšou po týdnu: "Já jsem teď úplně zaneprázdněná, ale mám čas v pondělí ráno, chceš?" Ne nechci. Nechci ti odepisovat, když mi stejně píšeš jen na FB ani za smsku nestojím, a nechci poslouchat stížnosti. Já si chci žít svůj šťastný život a nestresovat se kvůli jiným. Nechci vstávat ráno a jet vlakem. Když mě ti lidi chtějí vidět, proč vlastně oni jednou nepřijedou za mnou? Proč bych pořád měla já?

Nějak na mě dopadla všechna ta únava po zkouškách, kdy mi mozek jel na plné obrátky. Teď se na chvíli mohl zastavit. Jen koukám na fotbal, sázím se kdo bude hrát prodloužení a který fotbalista dá gól, a žiju si tak v nějaké takové euforii, kdy mi nic nechybí a já se můžu flákat. Stejně jako počítač nemůže pořád jet na režim spánku, tak i já potřebuji občas vypnout.

Když já bych se mu nejraději schoulila do náruče. Tak s tou představou alespoň usínám a doufám, že až se probudím, tak bude sobota a já v ní opravdu budu.