Srpen 2014

Jihlava plná vzteku i radosti

31. srpna 2014 v 15:48 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Tak jsem konečně viděla živého Jágra. Jako úplně opravdového a úplně z blízky. Su unešená. Je festovně vysoký a hezčí než na fotkách.

*

Byla jsem včera v Jihlavě na Zlatém utkání hráčů Nagana a zlatého hattricku. Kladeňáček si vstupenku vysloužil k výročí a přece ho tam nepošlu samotného, když mám hokej ráda jen o trošinku méně než on. Takže jsme se z Brna v devět ráno vydali busem. V jedenáct jsme zaujali pozici u brány, abychom čekali jak na boží smilování, až odbije dvanáctá a my se nahrneme dovnitř. Ve frontě na vstup jsme čekali "až" třetí v pořadí. Celou dobu za plotem stály slečny v červeném, které nás ujišťovaly, že ve dvanáct bránu otevřou. Jenže při mém štěstí... Pět minut před dvanáctou přišel borec, který řekl: "Sorry, nefunguje turniket, musíte jít k jiné bráně." Takže naše čekání přišlo na zmar a stěhovali jsme se na jinou stranu stadionu. Tam už nás samozřejmě čekala půlhodinová fronta.

O půl jedné, vyzbrojení magnetkami a skleněným pukem, jsme začali stát novou frontu. A to na autogramiádu, která měla začít úderem 14 hodiny. A skončit za hodinu a půl. I když jsme byli v první třetině celé té kilometrové řady, brány k podpisům hokejistů se zavřely přímo před námi. Fakt. Úplně doslova - přímo (!!!) před námi... No alespoň jsem tak na videu Jardy, který z podia natáčel, jak tam přišli a jak zpíval Michal David. Jasně, přesně na toho jsem chtěla být v první řadě...

V 15:40 jsme tedy poslušně šli do dalšího davu. Tentokrát do toho, který čekal na otevření bran stadionu. Nechápu proč ho nenechali otevřený celý den ale tak budiž no... Odpočítávali jsme každou sekundu, kdy budeme muset vydržet v tom šíleném pařáku mezi potícími se lidmi, když do toho přišli moderátoři a řekli, že se brány polorozpadlého smradlavého stadionu otevřou v 16:30. Jupííí... Kdyby se podle původního plánu neměl otevírat o patnáct minut dříve. Tak začal dav ukazovat svou nespokojenost. Nakonec teda ve čtvrt přišel pořadatel, 3x otevřel a zavřel dveře. A odešel pryč... Po dalších pěti minutách je otevřeli doopravdy. Bohužel - ostatní vchody už v tu dobu dávno otevřeny byly, takže se místa rychle zaplnily. A to jak na sezení, tak na stání. Lidé byli nervózní, všichni se strkali, a já si připadala jako když nám v Březince říkali, jak nacisti tlačili židy do sprch... No nasraná už jsem tou dobou byla pořádně. O to zvlášť, když na místech, kde by se dalo vidět už nebyla jediná skulinka, kterou by 160cm velká holka viděla... A když jsem viděla na protější tribuně, jak jsou místa pro VIP nezaplněna a dalo by se tam v klidu sedět, krev se ve mně vařila.

Nakonec jsme zůstali stát za brankou. Přišel pořadatel a začal dělat hustýho a poučovat lidi, že se nesmí opírat o mantinel. Naštěstí i pro mé pohodlí mu pán přede mnou důrazně vysvětlil, že jak má asi jeho vnučka vidět, když se sakra ani opřít nemůže...Takže jsme nakonec všichni zůstali tam, kde jsme původně stáli a securiťáka ignorovali...

Do toho čekání jsem pořád přemýšela, co se stane, když nestihneme poslední bus v devět, protože poslední vlak odjíždí v sedm, a v Jihlavě fakt ponocovat nechci. Tohle taky mohli nějak zorganizovat...

Pak už naštěstí začal hokej a nálada se změnila. Všichni ti hokejisti, kteří se upřímně usmívali, dělali blbinky, předváděli se... 14 gólů... Prostě paráda. Nevím jak víc bych to měla okomentovat, protože to byla jedna velká euforie. :))

Jágr, Patera, Procházka, Hašek... Plešatej Vlasák... Ale i Záruba a Dejdar. Všichni ti lidi byli tak opravdoví. Tak blízko mně. A i když si z roku 1998 pamatuji jen záběr ze zpráv, kde ukazovali vylidněné ulice před tím velkým finálem, a můj dětský hlásek, který říkal: "Co se stalo dědečku, že tam nikde nikdo není?" a to, jak mi děda vysvětloval, že se bude hrát jeden důležitý hokejový zápas, tak to pro mě byl včera obrovský zážitek, za který jsem strašně moc ráda.

*

O tom, jak jsem byla ve Francii, o tom, že si o mě někteří lidé na základě dvou fotek myslí, že pracuji jako televizní reportérka v Rakousku, a jak jsou celé tyhle prázdniny fajn, o tom zase někdy jindy.

alergie

3. srpna 2014 v 1:44 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Projevil se u mě zvláštní druh alergie, který si neumím rozumně vysvětlit. Chápu ho jen nerozumě a připadám si jako blbec. Má alergie se projevuje kýcháním a rýmou, když... Jsem bez Kladeňáčka. Je jedno, jestli jsem od něj vzdálená 400 kilometrů, nebo jen odejde do obchodu před domem. Projevy jsou tak jako tak naprosto stejné. Kýchám, smrkám, pčíkám, a trpím. Fakt můžu být na něčí přítomnosti závislá tak, že bez něj onemocním? Nebo jeho přítomnost znamená neutralizaci jiných alergenů, které se tak projeví pouze bez něj? Ať je to jakkoli, prostě jsem magor a tečka.

Z prázdnin ve středočeském kraji jsem se vrátila stejně, jako se vrátil domů Jágr. Takže jsem ho zase nepotkala. Bych se na to mohla...

Právě mi začala nad hlavou dupat nějaká krysa. Nebo kuna. Nebo jen obyčejná myš. Nebo mám třeba jen nějaké halucinace z těch hororů, na které se pořád koukám, a tady nic na půdě není.

Láska je úžasná, když vaří. "Smrdí to a vypadá to divně, ale vlastně je to asi dobrý."
Stříkat a píchat jsou u vaření nejčastěji používaná slova. A taky svině. Stříkáš ty svině, pálí to jak svině, kde je ta svině?
Univerzální.

Každý den jsme něco dělali.
- Hladila jsem si živého lva. Jsem asi divná. Když vidím psa, bojím se. A je mi jedno, že: "On nekouše." A bojím se i těch malých hajzlíků. Ale když vidím lva, tak se za ním rozběhnu, jaký je krásný, aniž bych se třeba předem ujistila, že mě nepokouše. Vždycky jsem byla spíš na kočky no :))