Září 2014

Moje hlava, to je mý prokletí

22. září 2014 v 22:10 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Já nevím, proč jsem taková jaká jsem. Naprosto přesně totiž vím, co dělám špatně. Já vím i dokonce co dělat, aby to tak špatné nebylo. Bohužel jsem asi úplně tupá a nedělám to, co bych dělat měla. Občas si říkám, jestli se u mě fakt neobjevuje nějaká schizofrenie. Na druhou stranu, kdyby se tak dělo, tak si to s největší pravděpodobností neuvědomuji.

Celkově je ta má psychika poslední dobou zase jako na kolotoči. Celé prázdniny se snažím doktory přesvědčit o tom, že nepotřebuji antidepresiva. Prázdniny skončí a já se tluču do hlavy, proč jsem si je nevzala. Ovšem... Já totiž chci být ta silná. Chci být ta, která to přes slzavé potoky zvládne sama. Bez dopomoci. Ta, která si bude na blogu hrát na tu malinkou hloupoučkou, ale při osobním setkání bude zase vypadat silná a už konečně i sebevědomá.

Přiznávám se, že poslední dobou vypadám tak, že ve společnosti lidi jsem vysmátá a šťastná a pak přijdu domů, koukám do prázdna a později zjistím, že mám oči celé rudé od pláče. Nějak si to v tu chvíli ani neuvědomuji, že brečím. Jen mě začne sžírat to, že jsem tak strašně sama. Že mě momentálně nikdo nemůže obejmout. A že jet na otočku do Kladna nemůžu, protože se musím chovat dospěle a ne jak pubertální dítě, které utratí čtyři stovky jen za hodinové setkání...

Nesnesu samotu. Proto je pro mě tak neúnosné být sama na bytě, kde bývá běžně sedm lidí. Možná je chyba ve mně. Možná v mé výchově. A možná přímo v mých genech. Ale u nás jsem nikdy neviděla, že by rodina držela pohromadě. Že by někdo dal přednost rodině před vlastním potěšením. A přesně proto teď nechápu, proč za mnou Kladeňáček nemůže přijet. Protože rodina a sport. Snažím se pochopit, že jsou i natolik funkční rodiny, kde když někdo něco slíbí, tak to dodrží. Ale stejně už mám zase na krajíčku. Protože jsem rozmazlený sobec. Protože chci, aby bylo po mém. A ono není... Nikdy...

A mně se tak hrozně stýská. Možná opravdu nejsem stvořená pro vztah na dálku. Ale raději budu žít takhle než bez něj.

Zanedlouho mi začne stáž v psychiatrické léčebně. Po jejím dokončení dostanu papír na to, že jsem opravdu zdravotnický pracovník. Už jen toto je motivace proč se nehroutit. Chci být ta, co tam pracuje. Ne ta, která tam patří. A proto se snažím být nad věcí. Být ta dospělá, která se chová tak, jak se očekává. Možná se mi to ještě úplně nedaří...Ale vážně se o to alespoň pokouším.

A usmívám se. Opravdu.


Usíná, pak pohladí stín.

16. září 2014 v 23:01 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Dva měsíce neskutečného štěstí, které si užívala plnými doušky.
Deset týdnů, za které se jí splnily snad všechny sny.
A konečně viděla Jágra.
Čím víc se blížil začátek školy, tím víc si uvědomovala, jak to bude v hajzlu.
Úsměv se převlékl za slzy.
Zase brečela ve vlaku před lidmi.
Zase brečí v bytě.

Když do něj přišla přivítal ji nový spolubydlící s textem písně: "Peklo je přímo před tebou, tak vítej synu zpátky!"

A ona vítá. A ví, že to bude opravdu peklo.

205 kilometrů.
Každý ten kilometr bodá do srdce obrovským nožem.
Za každý den bez něj jedna slza. A je jich najednou celé moře.

"Lásko copak se děje?"

A já nevím jak odpovědět.

Nezvládám svůj život.
Už zase...

Venduleee, Huberte, jestli to čtete... přijďte mě odstřelit..nebo aspoň pořádně profackovat.. vy to máte asi nejblíž...