Usíná, pak pohladí stín.
16. září 2014 v 23:01 | Víla | Trápení a radosti všedních dnůKomentáře
Budu na Tebe hnusnej, pač se mi tyhle postpubertální výlevy docela ošklivý. A obzvlášť u někoho, kdo studuje psychologii. Nevím, co řešíš, když pak jednou budete spolu až nadosmrti smrťoucí a po letech soužití budeš i ráda, že si od milého na pár hodin někam odskočíš do jiné společnosti. Ber odloučení jako zkoušku pevnosti vztahu a pokud by ji snad přečkat neměl, tak sis něco jen namlouvala a ve sklutečnosti to stálo za hovno.
Beru to jako deníčkový výlev malé slečny, ale budoucí psycholožka by měla aspoň tušit, že opravdové, trvalé vztahy dokážou vybudovat spíš dospělý lidé.
[2]: Když se ti tu nelíbí, tak sem nechoď. A taky mě nesuď, když mě neznáš. Nevíš jaký jsem ve skutečnosti člověk a kolika lidem už jsem třeba během své praxe pomohla. Nevíš jaký typ psychologa chci být. Soudit z malého kousku textu nejde. Tak to nedělej.
A jo jsem malá slečna, měřím metr šedesát.
[1]: Ano jsem v Brně. Tak nějak střídavě. Nabízet ucho introvertce...no jestli se mnou budeš mít trpělivost na to rozmluvit mě, tak určitě můžeme někam zajít :))
[3]: A kde a čím jsem koho soudil, prosím pěkně? Vidím, že se Tě komentář dotkl, takže přeju už jen samé pochvalné a soucitně chápající.
[4]: kdybych chtela soucitne komentare, nechci od Vendul facku... Jenze chci tu fyzickou.. posledni o co stojim je to, aby mi nekdo rikal, ze jsem na hovno psycholozka
[5]: Víš, asi znám i dobré psychology, kteří umějí dobře poradit jiným, ale sami v sobě jaksi až tolik nevyznají, ve svých partnerských vztazích leckdy tápou. To se ale netýká psychologů, ale lidí obecně. Od toho jsou ti blizcí druzí, aby nám nastavili zdrcadlo, my to sebekriticky zhodnotili a šli si dál za tím svým, čemu věříme.
Vůbec netuším, jak se tomu v psychologii říká, ale skoro vždycky bude platit, že ty druhé lid objektivně dokážeš lépe zhodnotit než sama sebe i jim třeba pomoci. Jako vtipnou historku můžu uvést paní, která kariérně dosti úspěšně kaučovala cizí partnerské vztahy, avšak až po dvaceti letech zjistila, že ji vlastní mažel celou tu dobu údajně obelhával. WTF?
Nebyl to žádný soud, ale můj názor, který navíc vychází z vlastní zkušenosti a sebereflexe: Kdo chce opravdový vztah na celý život, musí nejprve dospět. Lze i dospět vedle někoho - jakože se dva lidé v tom lidském zrání podporují a navzájem rozvýjí, ale moderní doba tomuhle asi moc nepřeje.
[7]: Ale já asi pořád nechápu, co dělám tak nedospělého. Mé matce je 50 a taky brečí když je jí smutno. Dědovi přes 70 a taky pláče, když si vzpomene na babičku... Tak proč já bych se tady nemohla párkrát za měsíc, ovládaná hormony, vybrečet, abych pak zase zářila na všechny strany? Já jsem asi vážně natvrdlá, ale v tomhle tu nedospělost nevidím. Přiznávám, dětinskost je v tom, když píšu, že za ním chci jet i kdybych ty peníze měla vyžebrat před nádražím. Ale to jsou jen myšlenky, neudělala bych to reálně...Takže mi, prosím, řekni, co přesně dělám špatně. Pak si tvé výtky vezmu k srdci. :)
[8]: Neděláš vůbec nic špatně. Ten Tvůj krátký text mi kohosi připomněl, kdo je o několik let starší než Ty a u něj už je to na fakt pováženou. Čili nejde o to, co přesně cítíš, ale jakým způsobem to veřejně(!) ventiluješ. V tomhle jsem asi zbytečně přísný, protože to odpovídá Tvýmu věku i generaci.
Na moje výtky se vykašli. Vezmi třeba v potaz jen tolik, že vyřčené slovo a někdy i myšlenka mají větší moc, než si lidi obvykle myslí. Je to občas skoro magie...
[9]: To, co nazývám dospělostí, nesouvisí tak úplně s věkem, lepe tomu říkat zralost. A onen "soud" jsem učinil z toho, jak text formulován. Zní to prostě v mých uších nezrale a nemělo Tě to od něčeho odrazovat, spíše Tě naopak povzbudit nakupnutím do zadku. Rózumíš?
Čtu. Chápu to správně, že jsi v Brně? Přišla bych Ti spíš nabídnout ucho a rameno.
Vílo, nezoufej, všechno půjde, všechno se vymyslí, všechno bude dobrý.