Říjen 2014

psi

23. října 2014 v 19:40 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Předem říkám, že zvířata miluji, ale jsem spíš kočičí typ. Takže JO, JSEM ZAUJATÁ!
**

Letošní rok je v naší rodině bohatý na psí kousnutí. Nejprve strýc kousnut psem, který byl následně utracen. Rodina, které však patřil si koupila stejného čokla, opět ho nenechává očkovat a opět lítá po celé vesnici... Pak bratrance kousnul vlastní pes, když se zasekl do plotu a on ho vyndával. Tohle vlastně nebylo tak úplně kousnutí, spíš se ten pes jenom blbě ohnal a zuby ho škrábnul. No ale na chirurgii skončil taky. Potom znova strýc, když šel uklidnit psa, aby neštěkal. Povedlo se. Když kousnul, už byl úplně potichu. :-D Nejhůř však dopadl dědeček, kterého brutálně napadla čivava. Člověk by si řekl hmm takový malinký pes. Vždyť to ani nemohlo bolet.. Ale pro člověka, který bere prášky proti srážení krve a nesmí se pořezat ani při holení nebo si poranit dáseň při čištění zubů, byla i ta "blbá" čivava dost nebezpečná. Navíc když poranila nejen jednu nohu, ale rovnou obě nohy. Celkem pět kousanců. Majitelka byla u toho, ale nic nezmohla. Mrška se prostě zakousla no...

Do toho všeho k nám v létě při grilování přiběhl pes od sousedů, kteří mají chovnou stanici rotvajlerů. Prokousal se plotem. Při řvaní na sousedku, ať si pro něj laskavě přijde, nám sdělila, že jsme bezohlední, protože pejsek se klidně mohl pořezat a je to jenom štěně, tak proč po něm řveme. Plot samozřejmě nespraví, protože jí nevadí, že je tam díra. A ta zakousnutá slepice? Však co, máme jich přece dalších deset.

...Myslela jsem si, že se těchto pejskařských starostí zbavím, když přijedu z vesnice do města...

Pletla jsem se.

Nastěhoval se pod náš byt nějaký člověk s velmi uštěkaným psem. Za normálních okolností by mi to nevadilo. Ovšem porouchala se mi zvuková karta, takže jsem se rozhodla užít si klidu, nerozrušovat se hudbou a seriály a psát seminární práce a domácí úkoly. Mimochodem momentálně mi jich chybí 7 a asi se z toho zblázním.
Jenže... Pejsek se rozhodl, že od chvíle, kdy přijdu ze školy, což bylo dnes již v devět hodin dopoledne, bude štěkat. Momentálně je o deset hodin více... A on ještě štěkat nepřestal.

Nevadí mi, že se mi tady hýbe postel pokaždé, když projede tramvaj. Nevadí mi, že tady pravidelně při čekání na rozjezdy řvou lidi z Mersey. Ale co mi kurevsky vadí je to, že mě bolí hlava a nedokážu se soustředit. S každým dalším "haf" vymýšlím nový a nový plán jak zardousit majitele toho čokla a doufám, že se mu tam ten pes aspoň pořádně pochcal, když ho za tu dobu ani nevyvenčili.

V září jsem nechápala, proč na bytě pod námi visí lísteček o "čoklech zasraných". Nyní už to chápu. Ale spíš bych tam uvedla jako ty "zasrané" majitele a ne psa, kterému je očividně samotnému v paneláku zle.

Takže pro všechny panelákové lidi: Do háje, když už chcete zvíře, kupte si třeba morče! Šneky. Strašilky. Hady. Co já vím. Nebo klidně i toho psa, ale takovýho který neštěká! Ale probůh, buďte trochu ohleduplní k sousedům, obzvlášť, když je to dům plnej studentů, kteří se vážně musí učit a na nějakou bolest hlavy způsobenou vaší neschopností starat se pořádně o psa, nemají čas.

Because I'm happy...

13. října 2014 v 2:09 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
V rámci prokrastinace jsme si tady přečetla dva články, které jsem psala loni. První ze září a následně ten z listopadu. Je to vlastně rok. Rok, kdy jsem pořád ta nejšťastnější holka na světě.

takhle přesně jsem si to nevysnila

11. října 2014 v 3:50 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Jsem ten člověk, který si jde za svým snem. Takže když jsem se v deváté třídě rozhodovala, co bych jednou chtěla dělat, byla pro mne jasná psychologie. Proto jsem šla na gympl s tím, že mě to nejlépe připraví na další studium. Ve druháku jsem se rozhodla, že chci studovat v Brně. A od té chvíle jsem si tak 1 234 567x vyslechla větu: "Můj (moje) známý(á)/syn/dcera/vnuk/vnučka/kamarád(ka)/co-já-vím se tam hlásil loni/předloni/kdo-ví-kdy a nedostal(a) se. A to měl(a) na gymplu jedničky. Takže jakou máš náhradní školu, když máš teď trojky?" Trpělivě jsem na to kývala, odpovídala že náhradní je teda Ostravská Univerzita a myslela si svoje. Z biologie a ZSV jsem dostávala jedničky, potřebovala jsem z toho odmaturovat, bavilo mě to, a nějaká matika, fyzika a poznávačky slepé mapy Asie mi mohly být u zadní části těla. Tak jak jsem se v roce 2007 rozhodla, tak jsem se v roce 2011 na svůj vysněný obor opravdu dostala.

Ty vole! Neznám lepší pocit než ten, když všem spadla čelist, že ta se čtyřkou na výzo se dostala na takový prestižní obor! Hlavně po tom, co ty největší šprtky jedničkářky daly TSP na percentil 9. Tohle mě velmi škodolibě vyvádí z depresí a pochyb o sobě samé dodnes. :))

Nemyslím si o sobě, že jsem kvůli špatným známkám hloupá. Jen mne obtěžuje učit se věci, které mi nejsou k ničemu potřeba. Uznávám, že tohle je veliká charakterová vada, která mi samotné vadí, ale mám to takhle v hlavě nastavené a vždycky si raději přečtu tlustší učebnici, která mě baví, než trpět u nudných párstránkových skript. Stejně když jednou budu potřebovat něco najít, budu vědět, kam se kouknout...

Ale teď píšu o něčem jiném, než jsem chtěla...

Dostala jsem se na ten úžasný obor. Prestižní... Určitě...

Za pár dní končí psychologii na FF MU akreditace. Prý že současní studenti dostudují. Tohle je jediné info, které k tomu kdy kdo oficiálně vydal. A já jsem naštvaná a značně zklamaná. Chci vědět něco víc. Chci vědět, jestli mě pak vůbec někde zaměstnají, když vystuduju na škole bez akreditace...

Jeden den v tomto týdnu jsem nemohla přijít na seminář. V osnově jsem si našla, že si ho jednou za semestr můžeme přehodit na jiný týden. Tak jsem tedy paní magistře napsala. Čekala jsem hodinu, čekala jsem dvě hodiny, čekám na odpověď doteď. A vím, že mi už neodepíše. Takže tam příští týden pujdu a uvidím, jestli mi dovolí zúčastnit se, či ne.

Nesnáším nespolehlivé lidi. Mám ráda, když jde všechno podle plánů. Jsem neurotická, všechno si píšu do diáře a potřebuji mít ve svém životě přehled a pořádek. Proto mě nebetyčně sere, když na místě A píšou že máme úkol odevzdat za dva týdny, v e-mailu B nám přijde že máme na úkol dva dny a v odevzdávárně C je datum úplně jinačí. Aby se v tom prase vyznalo, kdy to teda mohu odevzdat.

S tímto souvisí i další úkol. Máme ho dělat ve třech. Nejsem zrovna typ člověka, který by rád spolupracoval s jinými. Raději si dělám věci sama za sebe. A tohle je přesně ten případ kdy hrozně trpím. Odevzdat ho máme do neděle. Před týdnem tam něco napsala kamarádka, já jsem k tomu něco připsala a rozvedla to... A třetí člověk se k nám teda jakože přidal, ale nedopsal k tomu ani půl slova, neudělal absolutně nic, úkol je hotový jen na půl a nikdo s ním dál nehne. Bezvadný. Fakt. Nejdebilnější předmět s největšími požadavky. Ale takhle to bývá asi všude.

Diplomovou práci jsme si vybírali tím stylem, že nám jeden den bez předchozího upozornění napsali mejl, že se za 5 hodin přihlašuje k tématům, tak ať na to nezapomeneme. Aha. Super. K výběru bylo jedno debilnější téma než druhé, většina vypsaná ještě z minulých let, takže se k nim nešlo přihlásit... Takže prostě super systém. Jsem zvědavá, o čem vlastně nakonec budu psát...

Tohle všechno mě opravdu šíleně štve. Protože jsou skoro čtyři hodiny ráno a já se tady seru se seminárkama, které mi v životě budou úplně k ničemu.

Krásné na tom oboru však je, když musím testovat desetileté dítě a to mi řekne, že si mě oblíbilo, protože jsem strašně hodná a ne jako ty zlé paní učitelky ve škole. :))
A tady bych si mohla začít stěžovat na české školství protože ...

já: "Řekni mi co si myslíš o ..."
on: Odpoví a dodá: "Byla to správná odpověď?
já: "Ale Kubíku, na tohle nemůžeš mít špatnou odpověď, je to tvůj názor, ten je vždycky správný."
on: "Opravdu? Ve škole je vždycky něco buď správně nebo špatně."

Jasně. Všechno mé své pro a proti. Ale kdybych se rozhodovala teď... Tak jdu studovat kytky na ČZU. :-)