Listopad 2014

čtyři roky...

19. listopadu 2014 v 23:29 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Přišla na nádraží a sedla si vedle svého přítele. Napila se horkého nápoje, který ji v té zimě zahřál a rozhlédla se okolo. Stánek se suvenýry a zlevněné bonboniéry. Tabule odjezdů. A jejich vlaky hned pod sebou. Ona má odjet pět minut před ním z druhé strany nádraží. Je jasné, že se budou loučit rychle, aby mohl včas doběhnout na svůj vlak. Pár lidí sedících na okolních sedačkách. A kluk s dvěma velkými kufry. Zamrkala a promnula si oči. Nevěřila.

"Ta samá mikina i po čtyřech letech od maturity. Do prdele, to fakt nemá prachy na to koupit si jinou mikinu než tu žlutou, která tak dobře zahřívala?" říkala si v duchu. Vybavila si přitom vůni té mikiny a dávný rozhovor.

"Všimla jsem si, že máš v tom střídání mikin dobrý styl." usmívala se na něj.
"Vážně? Tak mi pověz jaký."
"Vždycky to jde po sobě. Zelená, červená, žlutá. Nikdy jinak. Vždycky v téhle kombinaci. A vždycky to záleží na tvé náladě."

Od pohledu to byl frajírek. Už neměl ty stylově vyholené čáry ve vlasech na boku. Měl vlasy lehce nagelované. Celý zarostlý. Přitom když ho znala, ještě mu vousy ani nezačaly růst.

Vzpomněla si v tu chvíli na vše. Celé ty tři roky společného... vztahu nevztahu jí proletěly hlavou. Všechny ty hodiny strávené společným cestováním. Všechno to společné chození ze školy a do školy. Ty smsky, co si psali v hodinách, když od sebe seděli jen přes zeď. Všechny ty nepovinné předměty, které si zapisovali, jen aby spolu chvíli byli.

Vybavily se jí všechny ty emoce. Když se tak nenápadně dotýkali, aby si toho ostatní nevšimli. Když se kvůli jejich společnému výletu zamilovala do Brna. Když měl časopis vzhůru nohama a hodinu z něj četl, všem lezl na nervy a ona na něj koukala jak na svatý obrázek. Když jí zpíval. Jak ho měla ráda.

Rozpomněla se na všechno. Na to jak si oba našli někoho jiného. Jako náplast. A že stejně ten jejich vztah nevztah byl poslední rok úplně stejný. Jen o trochu smutnější. Naštvanější.

Uvědomila si, že je to právě on, kdo jí rozkopal to srdce způsobem, že se zařekla, že to bude ona, kdo bude ubližovat těm ostatním, protože takovou bolest už nechce zažít. Byl to právě on kdo z ní udělal tu věčně zoufalou a smutnou. Byl to právě ten, který jí poslední den řekl: "Neboj se, maturitou to nekončí." Stejný člověk, který si ji na druhý den dal do ignore listu a už se nikdy neozval.

Chtěla se zvednout a jít mu plivnout na ty bílé boty. Vrazit mu facku do toho vousatého ksichtu. Kopnout do těch dvou kufrů sbalených na cestu do Prahy. Vmést mu do tváře, jaký je to kretén a jak ho z duše nenávidí.

To všechno jí hlavou prolétlo asi během minuty.

Pak se otočila na svého přítele a uviděla ty krásné hnědo-zlato-zelené oči a musela se na něj usmát, protože jinak to při pohledu na tu jeho nevinnou tvář ani nejde. Všechny ty zlé myšlenky byly rázem pryč. Protože v Kladenských očích není ani kousek zla. Protože ten kus srdce, který ji vyrval blázen ve žluté mikině, nynější učitel českého jazyka, kterého tu češtinu kdysi sama doučovala, jí Kladeňáček vrátil s daleko větším kusem toho svého. Protože s ním ví, že Láska je to, co jí nutí smát se. Dlouze ho políbila a na druhou stranu už se neotočila.

And dreamed of all the different ways...

12. listopadu 2014 v 19:17 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Jednou budu psycholožka. Možná. A nejspíš budu asi špatná psycholožka...

Když jsem si přibrala ještě jedno studium, říkala jsem si, že to bude přece úplně v klidu, nároky tam skoro žádné nejsou a proč bych to jako nezvládala. Teď jsem prožila tři týdny, kdy jsem ve škole byla od pondělí do soboty a měla jsem na mále, aby mi nehráblo. V sobotu jsem se sbalila a utekla do prvního busu, který mi jel domů. (A před busem jsem potkala Geňu :D) Od neděle jsem se skoro nehla z postele. Dneska jsem třeba spala do jedné odpoledne. Pokud je Kladeňáček na netu, mám vypnutý mobil. Na všech možných komunikačních vymoženostech jsem offline. Koukám celé dny na Comeback a směju se. A dělám si naprosto regulérní prázdniny a do školy jedu až příští úterý. Mrdat na to, když můžu chybět.

Čas od času zapnu facebook a zjišťuji, kolik lidí mi psalo své starosti. Kolik lidí chce mou pomoc. A kolika lidem já teď fakt pomáhat nechci. Mám z toho výčitky,ale připadám si jako cukrářka, které by všichni volali, jak se griluje maso. Jako kdyby někdo místo záchranky volal na městskou policii, ať je do té nemocnice odvezou. Můžu celé čtyři roky říkat, že já NECHCI být psychoterapeutka, že NECHCI pomáhat dospělým s depresema, že mě NEZAJÍMAJÍ, protože jim stejně nejde pomoct. A stejně mi všichni budou psát, že mají depresi a že si na nich mám zkoušet terapii. A já nevím, jestli jsem z toho víc zoufalá nebo naštvaná. Jako bych pracovala v knihkupectví a chodili si ke mně pro rady ohledně make-upu.

Vlastně ještě nevím úplně přesně, jakou psycho bych být chtěla. Láká mě toho dost. V pedagogicko-psychologické poradně dávat dětem diagnózy dys-. U hasičů pomáhat s krizovou intervencí při povodních. Dělat školní psycholožku a přebrat tak práci té krávě výchovné poradkyni, co jsem měla na základce.("Víte, my jsme asi potkaly úchyla. Byl nahý a běžel za náma.." "Nevymýšlejte si.") A nakonec by mě asi hodně bavilo pracovat přímo v psychiatrické léčebně u psychotiků. Poslouchat, jaké má který schizofrenik bludy, dělat s nimi testy. Jo tohle je asi to, co by mě naplňovalo nejvíc. A taky to, za co je nejméně peněz. Případně na dětském oddělení. Dělat z anorektiček normální holky...

Nebaví mě poslouchat ty depresivní starosti ostatních, právě z toho důvodu, že jsou jako já. Že mě tím dostávaj do depresí taky a vysávají mi energii. A mám chuť všem takovým říct, aby si taky založili blog a dobrý ne? Aby si ty myšlenky utřídili takhle. Aby se pokusili porozumět jim. Aby jedli čokolády na kila, jako já. Aby tančili. Aby si taky pustili ten Comeback, i kdyby ho ani nevnímali. Jenže když se člověk ani nepokusí o to, aby mu bylo lépe a pořád se v tom utápí, tak nějaká nedostudovaná psycholožka je na to krátká a pomoci nemůže.

Tak aspoň ta zoufalá psycholožka vypíná mobil, zapíná dávno zapomenuté ICQ, aby si mohla povídat s tím nejbližším, kouká na Comeback a fotky svého Kladeňáčka, na kterého se zítra tolik těší. A užívá si regulérní dovolenou. :-)



MIMOCHODEM

Nemáte někdo radu co s modřinama? Spadla jsem a modřina velikosti půltabulky čokolády (měřím tím, co je mi nejblíž... a pravítko je v druhém pokoji :D) na lýtku vážně není sexy. A heparoid ani mastička z konopí nepomáhá.

hraniční

1. listopadu 2014 v 23:08 | Víla
Už tři dny je mi zle. Myslím, že jsem zhubla tak pět kilo. Kéž by. Ať teda netrpím pro nic za nic.