Prosinec 2014

Iracionální Víla a prokrastinace

14. prosince 2014 v 3:33 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Vždycky jsem se chovala bláznivě. Iracionálně.

Jsem holka, která měří metr šedesát, a váží přesně tolik, kolik by vážit měla. Jedináček. Ta, která si nikdy neloupala pomeranč, protože i při této činnosti vypadá tak zranitelně, že to vždycky raději někdo udělá za ni. Ta, která má právo bát se tmy, protože i když už může legálně 4 roky pít, stejně musí na akcích pro lidi od patnácti ukazovat občanku. Někdy si myslím, že už to ti securiťáci dělají naschvál.

Je spousta věcí, které nezvládám. Třeba obyčejný život. Nezvládám týden, abych si nerozbila koleno, neupadla, neomdlela na koncertě, na který se rok těším (když je někdo kretén, není mu pomoci...), a podobně. Za každým šťastným dnem, který prožiju, se poté skrývá den, kdy si za každý úsměv vyberu slzy. I s úroky. Za to, že si z koncertu pamatuju úvodní písničku a to jak jsem tam sebou 2x švihla, za to, že mi zase teče krev z kolena, za to, že mě bolí něco kdoví co. A do toho dělám dobrovolně věci, o kterých jsem si jistá, že mě činí nešťastnou. Dělám je při plném vědomí, kdy vím, že při nich budu hrozně trpět. Ale dělám je. Protože jsem prostě pitomá, dalo by se říci.

Bojím se výšek. Šíleně. A jaký byl můj největší sen? Koukat se na Paříž z Eiffelovky. Klepala jsem se cestou výtahem. Proklínala jsem se, když jsem cítila vítr, a to, jak se se mnou věž hýbe. Nenáviděla jsem se za to, jak jsem se bála. Nohy se mi podlamovaly i po tom, co už jsem byla na pevné zemi. Ale i přes to, to byl nejlepší zážitek v mém životě. Protože jsem si splnila ten jakkoli pitomý sen. Protože jsem svůj strach překonala a všechno jsem v pořádku přežila. Protože vidět to obrovské město z obrovské výšky bylo pro holku z vesnice, která nejdál byla kousek za Prahou, něco nepřekonatelného. Na poutích mě vždycky zaujmou nejvyšší kolotoče, na které pak chci. Stejně tak chci na dnech NATO do vrtulníku i za ten krátký čas, který strávím křečovitým držením se něčeho pevného, což by mi v případě pádu stejně vůbec nepovedlo, ale to mi v tu chvíli nevadí.

Stejně tak to mám i se zkouškama. Vím, že zkusit udělat 5 ústních zkoušek a jeden písemný test během prvních čtrnácti dnů v lednu je vražedné, ale stejně si ty termíny takhle naplánuji. S vidinou dalšího měsíce prázdnin. Už teď to zase nezvládám, protože nevím, co dřív. Neumím si to efektivně naplánovat. Asi během těch dvou týdnů zešílím. Ale spoléhám na to, že pak budu šťastná, protože zatímco ostatní se budou ještě trápit, já už si snad budu užívat volna. Nevím, proč někdy nemůžu uvažovat jako ostatní a rozvrhnout si to učení lépe. Přes celé zkouškové bez nervů.


*následuje vztekání*
Místo toho, abych se teď učila na úterní zápočtový test, tak píšu tento nesmyslný článek. Mám rudé oči od nevyspání, klepu se zimou, ale mozek mi nedovolí spát, protože mám výčitky svědomí z toho, jak málo se učím. A učit se nedonutím, protože stále nemám opravené seminární práce, které jsou podmínkou, k připuštění k testu. Nevím, proč mi v říjnu dávají seminárky, které ještě ani v prosinci nejsou opravené. Proč se na to ti doktorandi nevykašlou a nedělají něco užitečnějšího ve svých nudných životech. I profesorka, která je vede, říkala, že to nechápe, proč nás těmi úkoly tak zahlcují, ale výsledky nám nedají. Ale nezakáže jim to, samozřejmě. Však psycholožce bude v praxi velmi podstatné mít znalosti ze psaní rešerší, tupého sepisování teorií, kterých je plný internet, a vymýšlení nesmyslných projektů, které nikdy nikdo nezrealizuje, případně kreslení plakátů proti šikaně. Určitě těm agresorům změní pohled na svět papír A3, který bude říkat: "Ty, ty, ty! Nedělej to! Není to hezké!" A taky pak mé psychice velmi pomůže ze seminárky dostat velmi nízký počet bodů s odůvodněním, že má seminární práce splňovala rozsah pouze o prsa korejské závodnice. Vtipné to možná je, avšak na akademické půdě bych, do prdele, očekávala vyjadřování na úrovni, tohle mi může říkat u piva. To, že mě oslovovala křestím jménem se mi také nelíbilo. Jsem Slečna Vílová! Tak ať mi tak laskavě říká. Husy jsem s ní nepásla. (Když jsem to řekla rodičce, zeptala se mě, jestli jsem vůbec někdy živou husu viděla...Myslím, že z dálky někdy určitě jo :-D) A nakonec, když sama napsala, že jsem rozsah splnila, tak jsem nepochopila, proč jako bod dolů. Jednou napíšou 2 normostrany, což je 3600 znaků, tak i kdybych napsala 3601 znak, tak jsem rozsah dodržela. Když mám mít delší práci, tak ať laskavě napíše, že práce nemá mít dvě normostrany, ale tři.
*konec vztekání*

Aspoň že už budou Vánoce, svátky klidu, míru a lásky, a přijde Ježíšek. Tak snad vidí, jak jsem celý rok hodná. :-)