Září 2015

Prázdniny 2015

21. září 2015 v 22:42 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Jak stylově zahájit začátek předposledního semestru? Teplotou 37,8. A tak si ještě o kousek ty prázdniny prodloužím. V posteli.

Prázdniny byly suprové.
Po deseti letech jsem si je užila se slunečními brýlemi na očích. Žádné dioptrie. Nene. Sice jsem ještě pořád trochu citlivá na světlo, a taky trochu hůř vidím při stmívání, ale stejně bych neměnila a na tu operaci bych šla znova. Je totiž krásný pocit ráno se probudit a okamžitě vidět na hodiny. A když mi na fotkách jdou vidět oči. Ách.

Celý červenec jsme se s Kladeňáčkem učili na jeho zkoušku. Nakonec ji dal v pohodě. Jako jeden z mála (usuzuji z toho, že do druháku jich postoupilo jen strašně málo), takže jsem na něj samozřejmě úplně nejvíc pyšná.

Srpen byl lepší. Už opravdu prázdninový. Nachodili jsme strašně moc kilometrů pěšky. Za každých 10km bez pindání jsem dostala čokoládu.

Ta největší horka jsme prožili na dovolené. Poznávací zájezd za krásami jižní Itálie. Jak já se do té země zamilovala. V ČR mám problémy s tím co jíst, ale italská kuchyně. Bože jak já bych se tam nacpávala! Od rána do noci. A ten jejich pohodový styl života. Usmívají se. Pořád. V obchodech že si navzájem nerozumíme? Nějaká jazyková bariéra? Nevadí, máme ruce, nohy, domluvíme se. Diametrálně odlišné od Paříže, kterou mám v hlavě zarytou jako špinavou díru, kde bezdomovci chčijou před turisty přímo na silnici před Vítězným obloukem, a v Mekáči odmítají mluvit anglicky. Itálii jsem si jednoduše zamilovala. Především i proto, že jsem poprvé v životě viděla moře. Prý jsem divná, že jsem ho neochutnala. Ale probůh, tam bylo tolik turistů, copak jsem prase?! :D Taky jsme v tom největším horku vyšplhali na dosud aktivní sopku Vesuv. Takže až tam polezete vy, mohu vám dát dvě rady... Vyberte si den, kdy není extrémní vedro přes 40°C. Neberte si nové boty. Jako fakt. Neberte... Ještě teď se směju, kolikrát jsem je musela prát, než z nich zase byly modré.

(nejde to poznat, že mají být modré, co? :D )

V Česku jsme pak byli na Petříně, v Pražské Zoo, vstávali jsme na krmení kladenských medvídků, pluli jsme po Vltavě, fotili se s celebritami v muzeu voskových figurín, viděli pravou moravskou soutěž v travoseči, byli se koukat na přehradě, která je ze 2/3 vypuštěná, koupali se na řece, hlídali papouška, byli jsme na svatbě na Vysočině, byli asi na třech filmech v kině, jezdili na šlapacích autech, natírali plot, konečně jsem se seznámila se skoro celou Kladeňáčkovou rodinou... No prostě skvělé to bylo, viděli a zažili jsme toho hodně. A to jsme zdaleka nestihli všechno, co jsme stihnout chtěli.

A taky... Hodně jsem se nasmála, když jsme vystěhovávali v Kladně jeden byt, a narazila jsem tam na jednu část nábytku, na které byla nálepka s místem výroby v mém bydlišti. Věc byla vyrobená zhruba v době, kdy v té firmě pracoval strýc. Taková krásná náhoda.

A teď trochu horší věci, ale i ty se staly.

Když jsme přijeli z Itálie, čekala na nás na nádraží rodička. Její slova zněla přesně takto: "Už nemáš auto. Sešrotoval ti ho kamion." Budiž útěchou, že se to stalo, když stála na křižovatce, a ten kamion ji při odbočování vzal jen zadek, protože neodhadl délku přívěsu, a že se ji tedy nic nestalo, a nedá se to považovat za "pravou" bouračku v nějaké rychlosti. Od pojištovny jsem dostala tolik, za kolik jsem to auto pořídila. Takže si za to můžu koupit takový lepší mobil, kdybych se to snažila prodat sama, tipovala bych, že bych to mohla vyměnit leda tak za mp3. :D

No a nakonec... Celé prázdniny jsem chtěla ukončit tím, že si ostříhám vlasy asi o 10 centimetrů, protože se mi opravdu moc třepily. I těch 10 cm však znamená, že mám vlasy pod prsa, takže pořád naštěstí dlouhé. Když jsem stála polonahá v koupelně a ustřihla si první prameny, venku hrozně, ale fakt hrozně zoufale, zakřičela rodička mé jméno a ať okamžitě volám 112. Byl to takový ten zoufalý křik, kdy vám během sekundy prolétne hlavou všechno počíne tím, že ji píchnul roj sršňů až po to, že ji pes ukousl kus nohy. Vyběhla jsem jen ve spodním prádle ven, boso, s vytočenou 112... a přísáhám, že nikdy víc už je volat nechci... Plameny u sousedů šlehaly vysoko nad střechu. Moje jediná myšlenka byla: "Doprdele, ať jsou krávy na louce. Ať jsou proboha živého na té louce, ať nejsou vevnitř!" Přes hustý dým nešlo pořádně vidět, co hoří. Plameny vyskakovaly vysoko a do toho bouchal plyn, kola traktorů a padající trámy. Než přijeli hasiči, krávy už další sousedé dávno vysvobodili, odjeli se všemi stroji, se kterými se ještě odjet dalo... Nakonec přijelo kolem desíti hasičských sborů ze širokého okolí. Shořel celý seník vedle stodoly. Bohužel to všechno bylo v den, kdy foukal největší vítr. Proto se nepodařilo zachránit střechu nové chaty. Naštěstí však plameny nepřeskočily na dům, který mají dostatečně daleko. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Hasili to asi šest hodin a dalších osm tady stáli hlídku.

Jak se říká, že všechno zlé je pro něco dobré. Tak vážně to tak je. Tahle ošklivá událost mi ukázala, že hodní lidé ještě opravdu jsou. Než jsme se s Kladeňáčkem ráno probudili, a chtěli zjistit, jestli s něčím můžeme pomoci, bylo už tam tolik lidí, že další pomoc nepotřebovali. Na druhý den měli střechu skoro hotovou. Kromě střešních tašek vlastně celou. Do večera už nebylo ani památky po vyhořelých věcech.

Takže i když se mi v Itálii strašně líbil přístup všech, co se usmívali, a kritizovala jsem, že v Česku se všichni pořád jen mračíme, stejně to tady mám ráda. Protože si umíme v těch nejhorších chvílích pomáhat...