Leden 2016

Nevděčník

12. ledna 2016 v 21:32 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Je mi smutně z toho, jak se někteří lidé dokáží chovat. Navíc když jsou jedna rodina…

Jsem Víla z vesnice z velkého rodinného domu, proto jsem zvyklá každý den trávit s dědečkem. On je ten důvod, proč jsem se z Brna přestěhovala zpátky domů. Není na tom zdravotně zrovna nejlépe a já se upřímně řečeno bojím, že by se mohlo někdy něco stát a my ho našli… Ani nechci domyslet.

Když v televizi ukazují lidi v domovech důchodců, o které se rodina nestará a ani nejezdí na návštěvy, nedokážu si představit, že bych takhle někdy dědu odhodila pryč. Sice rodičce občas vyhrožuji, že když si nezajde včas k doktorovi s tím a tím, hodím ji do domova důchodců a nenavštívím ji, protože jsem jí říkala, aby se o sebe starala! Ale i když je to psychické týrání, k doktorovi si nakonec dojde a aspoň je zdravá. A vždycky mi pak řekne, že mě měla poslechnout dřív.

Děda byl se mnou celé dětství, bral mě na fotbal, na procházky, jezdil se mnou na školní výlety jako nepedagogický doprovod. A tak ho doteď mé spolužačky oslovují taktéž "dědo". A každý ho má rád. Proto mám to vnímání zkreslené jinak, než to mají ostatní. Nedokážu si představit, že bych ho třeba měsíc neviděla.

No, ale takhle to nemá jeho druhá vnučka. A co je na tom nejsmutnější. Nemá to takhle ani jeho vlastní syn. Který bydlí 1 km daleko.