Duben 2016

Milionář aneb Víla v televizi

28. dubna 2016 v 7:11 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů

Byl konec února, když Kladeňáček na Skypu vyrukoval s větou: "Mám pro tebe návrh..." V očekávání nejhoršího jsem otevřela odkaz, který mi poslal. A začala jsem se úlevou smát. Byla to "jenom" přihláška do soutěže Chcete být milionářem. Nenapadlo by mě, že by mě tam přijali, ale řekla jsem si, že aspoň může být sranda. Podmínkou bylo, že to sama nevyplním. Buď mě přihlásí on, ať mám na koho svádět tu ostudu, nebo nikam nejdu. A tak Kladeňáček poctivě vyplňoval, hledal mou nejhezčí fotku a dával dohromady věty s důvody, proč se do soutěže hlásím. Všechno se mnou samozřejmě konzultoval, protože kdyby tam napsal nějakou ptákovinu, tak bych se na něj zlobila. Ale naštěstí mě opravdu zná.

Já jsem mezitím přemýšlela nad nápovědou na telefonu, ale zase tak těžké nebylo. V první sekundě mě napadla Baruschka a jsem jí vděčná, že mě s tím neposlala do háje, ale ještě jí to udělalo radost. Horší bylo vymýšlet ty další dva lidi. Ne že bych neznala dost vysokoškoláků, ale potřebovala jsem pokrýt ty znalosti, které já nemám a připadaly mi užitečné.

Čas ubíhal, asistentka se měla ozvat do deseti dnů a tak jsem výjimečně měla neustále zapnuté zvuky a netrpělivě každé ráno čekala zazvonění telefonu. Odpoledne už jsem to vzdávala a večer v to nedoufala vůbec. A tak zafungoval moment překvapení a u večeře mi ten mobil s neznámým číslem na displeji opravdu jednou zazvonil. No jenže byl večer, čekala jsem, že si třeba nějaká kamarádka změnila číslo a něco potřebuje. Z mobilu se však ozvalo: "Dobrý den, tady produkce pořadu Chcete být milionářem, mluvím se slečnou Vílou?"

Překvapená Víla tedy vyšokovaně odpovídala na otázky na tělo a pak i několik vědomostních otázek. Úplně v háji jsem pokládala telefon s tím, že někomu, kdo ani nevyplodí jméno svého nejoblíbenějšího herce a na otázku ohledně nejneoblíbenějšího jídla řekne že maso je fakt hnusný, ale jí ho, protože je to společensky očekávané, opravdu zpátky už nezavolají.

Vážně bylo překvapení, když jsem na praxi zrovna měla pauzu a volalo mi skryté číslo. Poznámka pro příště - neuškodí se trochu radovat, že jsem postoupila do rozstřelu. Má reakce bylo jediné slovo neutrálním hlasem. Dobře. Tak jsem si poctivě psala kam kdy máme jet, dotelefonovala jsem a první co jsem udělala bylo to, že jsem Kladeňáčkovi volala. Ale ne, že bych mu sdělila radostnou zprávu. Já mu šla celá smutná zavolat to, že máme problém, protože v den natáčení měl mít zápočet...

Zápočet se vyřešil, na praxi jsem se omluvila, nakoupili jsme oblečení podle návodu, že pastelová barva nic nezkazí, proměnili pár eur, a vyrazili jsme.

V autobuse jsme si chytili místo hnedka za řidičem a zábava mohla začít. A taky že jo. Museli jsme vyplnit jméno, zaměstnání a jaký vztah máme k naší nápovědě na telefon. Takže jsem se z Prahy do Rozvadova snažila zkontaktovat spoluhráče z onlajnovky, aby mi řekl, jak se do háje jmenuje to jeho povolání. Doteď nejsem schopná si zapamatovat, cože to vlastně dělá. Ale myslím, že stejně všem stačí říct, že nějaký druh ajťáka. A asi je v tom fakt dobrej. Taky jsem pak přišla na to, že jsem byla asi jediná, který jako nápovědu neměl nikoho z rodiny nebo ze školy... Jediná, kdo to před všema tajil.

A tak jsme jeli a jeli, na benzínkách všichni kouřili a kupovali si piva a nejmladší Víla si kupovala ochucené mléko a čokoládu. Další zábavou bylo hádat, kdo je soutěžící a kdo doprovod. Trefila jsem se tak v polovině případů. Smekám panu soutěžícímu, který po cestě vypil 14 piv a stále dokázal mluvit tak, aby mu šlo bez problému rozumět...

Další den jsme pro mne nehorázně ráno museli vstávat, abychom mohli přejet do studia. Až tam mi pořádně začalo docházet, kde to vlastně jsem, a že teda fakt budu na Nově. Nejvíc ze všeho se mi líbilo to, jak se o mě starali jak o princeznu. A to vážně. Všem šlo o to, aby soutěžící byli co nejvíce v pohodě. Takže když tam kolem mě lítali, aby mě nalíčili a učesali cítila jsem se v sedmém nebi.

Byla jsem v jednom z prvních dílů, takže jsem netušila, kdo je moderátor. A netušil to nikdo ze soutěžících. Jenom jsem od začátku říkala, že bych si fakt přála vidět Vašuta. Přišlo samotné natáčení. Sen se mi splnil. Protahovat to, že jsem moc pomalá na to, abych se dostala přes rozstřel asi nemá cenu rozpitvávat. (Ale jako 2 sekundy?! Vážně?! :D ) I přesto jsem si ten den náramně užila. Jenom mě na konci natáčení bolela prdel z těch extrémně nepohodlných židliček a málem jsem oslepla, protože po operaci mám pořád sníženou schopnost reagovat na světlo/stín a ty reflektory tam byly opravdu zabijácké, takže jsem na konci měla oči krásně rudé.

Odjeli jsme s Kladeňáčkem domů se slibem, že nikomu ani muk. Věděli to jen naše matky. Protože ať je vám kolik je, tak matce nemůžete zatajit, že jedete 700 kiláků daleko. Avšak ani ony nevěděly, jestli jsem se do horkého křesla probojovala nebo ne. Stejně se nebylo čím chlubit...

Pár týdnů jsme čekali, než se "můj" díl odvysílá. A v tu chvíli jsem si uvědomila, jak suprové rozhodnutí bylo nikomu se o tom nezmiňovat. Kdyby to všichni věděli, tak mi pak nechodí tak suprové smsky. Suverénně vyhrává znění: "Ty vole!!!!!!!"
Nikdo mi nic nemohl mít za zlé. Nikomu jsem nelhala, že jsem tam nebyla. Naopak, kdyby se mě narovinu zeptali, jestli se do milionáře hlásím, tak bych popravdě odpověděla. No je snad moje vina, že se mě lidi na takové věci běžně neptají? :D A taky bylo hezké, že mi dva učitelé napsali, že mi drželi pěsti. Aspoň jsem konečně nebyla v roli toho outsidera, co na gymplu nezvládal technické předměty, ale byla jsem za tu, co něco dokázala. Protože kdo z vás se může chlubit tím, že se jako největší stydlín z široka daleka překonal a šel do televize? :))


Dopis pro tebe

10. dubna 2016 v 20:30 | Víla |  Ve vzteku
Už od dob, kdy jsem byla malinká, jsem tě moc nechápala. Všichni jsme bydleli v jednom domě, ale nepamatuji si, že bys někdy jen tak přišel a bavil ses s ostatními jenom tak. Pokaždé jen když byl nějaký problém.


Za to si dobře pamatuji, že to jsi ty, kdo mi pokazil Velikonoce. Ne jedny konkrétní. Všechny. Nikdy jsi nerespektoval, že jsem alergička. Pokaždé jsi přišel s jalovcem místo pomlázky a tím kusem stromu jsi mě mlátil tak, že jsem měla modřiny z alergie další měsíc. Tři dny jsme pak museli sušit matrace, protože jsi mě vodou polil vždycky už v posteli v šest ráno a dalších několik dnů jsme větrali tu nejlevnější kolínskou, kterou jsi s takovou radostí po mě lil. Po malém dítěti! Opravdu ti za to děkuji, posledních několik let trávím Velikonočních nedělí tím, že starostlivě zamykám celý dům, všechny pokoje, a barikáduji se ve svém pokoji, aby nešlo dveře ani vyrazit. Díky Bohu za to, že čtu hodně tlustých knížek, kterými se ty dveře, stůl, židle a klika dají dokonale podložit. A díky Bohu za to, že dokážu 12 hodin nejít na záchod…


Taky si skvěle pamatuji to, jak jsi mi pokazil některé Vánoce. Víš, děti v pubertě jsou citlivé. A já nebyla jiná. Opravdu jsem chtěla aspoň ten jeden den v roce mít dokonalý. Aspoň jeden. A víš jaké to je pro holku, kterou ve škole šikanují učitelé jen proto, že je moc "tichá", a když mimochodem ta učitelka je TVÁ kamarádka, a ty pak přijdeš o tom jediném dni, který chci dokonalý, když už se chystáme večeřet, a řekneš, že se svou dcerou budete nakonec na Štědrý den u nás? Najíte se, pochlubíš se tím, kolik drahých dárků jí můžeš koupit, a zas jedete pryč? A já dostanu jen sprcháč. A tím započne tradice. Já sprchový gel, rodička hrnek, který je týden před Vánoci ve slevě v Albertu. Už 10 let pravidelně. Jo, baví mě chodit ten týden před Vánoci po obchodě a hádat, který hrnek to bude letos. Ten nejlevnější. Trefím se vždy s naprostou jistotou.


Víš, je to dost ošklivé, když ti na mé narozeniny dám kus dortu, ty mi nepopřeješ, řekneš, že jsi zapomněl a že prý přijedete všichni večer… A další dva měsíce se neobjevíte.


Taky nezapomínám, jak ses mi jako malému dítěti vysmíval. Jak jsi mě ponižoval. Poučoval. Jak jsi po rodičce křičel, když mi dala napít coly jednou za rok na narozeniny. Jak jsi říkal, že chodím oblečená hrozně, ale sorry, to v tom roce 2003 byla móda nízké kalhoty a holé pupíky. Jak mi bylo 16 a tys mi čuměl do ICQ s kým si píšu a poučoval mě, že si nesmím psát se staršími kluky. Jak jsem odešla studovat do Brna a místo toho, abys mě pochválil, tak jsi řekl, když sis myslel, že tě neslyším, že konečně ta brněnská píča nebude doma nic rozkazovat. Přitom je to MOJE doma ne tvoje.


Ale ty očividně zapomínáš. Jak jsi mě poučoval a teď kvůli oblékání je tvá dcera každý druhý měsíc v nemocnici se zánětem ledvin. Zapomínáš, že jsi nám ji tady odložil, když začala chodit do první třídy a to my se do ní až do deseti let starali. A ty sis chodil do práce a nám dal každý měsíc pitomou tisícovku na jídlo, které u nás snědla.

Tohle by se dalo všechno pochopit. Ale dvě věci ti neodpustím nikdy v životě.


Když byla babička v nemocnici s rakovinou, tak my za ní jezdili každý každičký den. Bylo mi asi 13. Už jsem byla dost velká holka na to, abych chápala, co se děje. Každý den jsem ji i přesto povídala, jak se mi daří ve škole, jak je doma… Prostě všechno, jen aby nemusela myslet na tu bolest. Ty jsi tam každý den rozhodně nejezdil. A když jo, řekls mé rodičce, že dítě jako já by ji nemělo vidět v takovém stavu. Takže pokaždé, co ses uráčil tam přijet s námi, musela jsem čekat na chodbě. Místo dalšího dne, kdy jsem mohla být s členem rodiny, kterého jsem milovala a který miloval mne. Naprosto sobecky jsi mě obral o čas strávený s ní!!!!

Babička zemřela. A o dědu jsme se začali starat my. Děda je můj. Člověk, který se mnou jezdit na školní výlety jako nepedagogický dozor a všichni ho milovali. Ať jsme jeli kamkoli v republice, vždycky tam potkal a doteď potká někoho známého. A já ti nikdy neodpustím, že si takového člověka nevážíš. Člověka, který ač jen s obyčejným učňákem toho dokázal víc, než dokáže většina lidí s milionem titulů okolo. Neodpustím ti to, že tak sobecký, že upřednostňuješ tu svou Hvězdu, kterou znáš asi dva roky, a místo toho, abys sem za dědou přišel a pomohl mu, tak raději pomáháš ji. Neopustím ti to, že kdykoli potřebuje děda tvou pomoc, nejsi tady pro něj. Když teď o víkendu děda nutně potřeboval pomoci, byl jsi u ní. 10 km daleko. Nemohl ses ukázat tady. Do telefonu jsi řekl, že nemáš čas. A tak pokoj stěhoval můj 400 km vzdálený padesátikilový Kladeňáček. Pak se ukážeš, když je všechno hotové a okomentuješ to slovy, že to tak těžká práce nebyla. A neodpustím ti to, že jen co tě vidím tak se můj tep zvedá na 150 a já chytám záchvat... A neodpustím ti to, že jsem na tebe musela řvát před dědou.

Ale především... Neodpustím ti to, že jsem poslouchala dědu u toho, když mi říkal: "Nikdy jsem nečekal, že se o mě bude starat nevlastní syn, který mi celý život dělal jen ostudu a já mu musel dávat na zadek. Nečekal jsem, že můj vlastní syn mě takto zklame. Já jsem si ho tak rozmazloval a on se mi odvděčil takto."



Přeji ti to, že jsi největší rasista, kterého znám a tvá prvorozená dcera si vzala člověka z Asie. Mimochodem tělesně postižená dcera, kterou jsi odložil k prarodičům její matky místo aby ses o ní staral. Je ti dobrá až teď, když ti porodila vnuka. Tmavého vnuka. Doufám, že jednou, až se tvá milovaná druhá dcera odstěhuje daleko od tebe, uvědomíš si, že ses ke svému otci měl chovat daleko lépe… Protože doufat, že ti to dojde v blízké době, by bylo velmi naivní. A taková už nejsem.