Červenec 2016

snění

28. července 2016 v 6:02 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Jsou buď příjemné sny, děsivé sny nebo noční můry.
To ví každý.

Ale pak jsou ty sny, ze kterých se probudíte, a nevíte, co je realita a co už vlastně ne.
Ty sny, ze kterých se nechcete probudit, protože jsou až moc krásné.
Ty sny, kvůli kterých chcete jít znovu spát a doufat, že budou pokračovat.
A přitom vědět, že už se nebudou opakovat...

Je to zvláštní vrátit se v čase o sedm let nazpátek.
Je zvláštní zjistit, že ten člověk, na kterého se ofrňujete, že je to jenom ubohej joutuber a šampónek, a kterého tajně sledujete na instagramu (a on vás taky...), vám tak šíleně chybí.
Je zvláštní probudit se ze snu a naprosto přesně si vybavit, jak tehdy voněl.

Všechny ty city...
Tak intenzivní...
A i přesto, jak to tehdy bylo nádherné, je mi teď líp.
Divný...

Tak jsme si pokecali aspoň ve snu, když v reálu to nebude už nikdy.
A protože tehdy s tebou to byly všechny věštecké sny, které se zdály nám oběma, tak bych ti takhle naivně chtěla poděkovat... pane " Krycí jméno David"...

Víla v roce 2016

12. července 2016 v 8:38 | Víla |  O mně
Už je to nějakou dobu, co jsem tento blog, který měl sloužit k tomu, abych se nevinnému deníčku svěřila se svými tajnými myšlenkami, založila. V roce 2012. O dva roky později jsem si aktualizovala popisek, kdo vlastně jsem. Od té doby utekly další dva roky, takže shledávám za vhodné, abych nyní znovu lehce informace o své osobě poupravila…

---


Jsem skřítek. Víla. Duší. Ne tělem. Éterická, přitom tak přítomná bytost lidská podle UDG nebo podle Kluse bytost z vodních par, živa jenom z Tvého dechu. Vypadám jako čerstvá osmnáctka. Občanský průkaz říká, že je mi čtyřiadvacet. Cítím se střídavě na sedmnáct a na třicet. Šílený rozptyl.

Miluji hudbu. Jakoukoli. Řekněte mi slovo a já vám začnu zpívat píseň, která to slovo obsahuje. Někdy je to peklo, protože ostatní nenechám domluvit a začnu zpívat. Ale když oni si naběhnou vždycky sami… :) Ač mám křehké rysy ve tváři, když mě štve svět, nedám dopustit na metal. Když se cítím melancholicky, poslouchám ploužáky a z očí mi tečou slzy. Jsem schopná poslouchat parodie na rap. Moje životní lásky jsou Vypsaná fixa a Landa.

Jsem normální. Až moc. Hvězdo už mi dávno nikdo neříká. Nevyčnívám z davu, ale miluji chození proti proudu. Pořád se koupu v horských ledových potůčcích a zánět močových cest nebo spálená kůže je jenom vedlejším účinkem tohoto jinak dokonalého zážitku.

Autíčko, kterému jsem důvěrně říkala šrot, už neexistuje. Zbylo z něj pouze "E", které upadlo z jeho názvu, po tom, co ho sejmul náklaďák. A klíčky. Tyto dva artefakty zdobí mou skříň. Společně s pohledy. Protože kdo mě zná, tak ví, že mám ráda ten pocit, když otevřu schránku a najdu v ní dopis s mým jménem.

Na rozdíl od většiny z vás mám stoprocentní jistotu, že jsem dcerou svých rodičů. Už v necelém roce jsem si prošla testy DNA. Tuto malou nehodu splácí otec doteď. A já si nestěžuji. Sice mám povahu na facku, ale jeho geny mi zajišťují ten mladistvý vzhled.

Ráda se miluji a ráda jím. Sladkosti. A nesnáším, když mě někdo do jídla nutí. Zvracím z másla a vajíček. Pomalým tempem se učím jíst ryby.

Bydlím na vesnici. Ale někdy mě potkáte i v největším městě Středočeského kraje. A ne, nemyslím tím Prahu. Hrozně rychle chytám všechny možné přízvuky a nářečí. V Jágrově městě se mi smějí, že říkám "těžké" místo "těžký" a doma zase naopak. Mluvím jako prase, ale psát se snažím spisovně. Občas s tím mám problém, ale snaha se cení. Takže pokud u mě najdete chybu, jemně mě na ni můžete upozornit. Na tvrdou kritiku jsem však velmi háklivá. Citlivá. Duše jako Víla no…

Mám dny, kdy lidi zbožňuji. Mám dny, kdy lidi nesnáším. Ráda se nadchnu pro zajímavé věci a pak se nesnáším za to, když se s tím někomu svěřím a on mi to začne vymlouvat. Jsem, jaká jsem. Nezáleží mi na tom, co si o mě myslí ostatní. Záleží na to, co si myslím já o vás. Mám ráda krásné lidi. Fyzicky i duší. Nemám ráda krávy, které mě nutí žárlit. A obzvlášť nesnáším chytré vysoké tlusté blbky, které si k černým šatům vezmou baleríny se vzorem jarních kytek…!!!

Čím déle studuji obor zabývající se lidskou duší, tím víc miluji děti a tím víc bych nějaké okamžitě brala. Ale kdo si počká, ten se dočká. Doufám. Při otázkách, co bude v budoucnu, se hroutím. Nikdy jsem nechtěla mít dítě tak pozdě, jako měla mě má rodička. Tato noční můra se však s každým dnem stává pravděpodobnější. Pokud vůbec, že...

Až budu velká holka, pořídím si mopse. Možná jsem to měla napsat na začátku. Když si přečtete popis této rasy kdekoli na internetu, bude sedět i na mou povahu. Jsem malá, potřebuji své milované na blízku, vyžaduji vlídné prostředí, mám předkus, chrochtám a dělám vtipné ksichty.

Ráda čtu. Za knížky utrácím nerozumné množství peněž a až závislácky všude možně soutěžím, jen abych je vyhrála a měla ve svém vlastnictví. Knihovny moc nemusím. Místo psaní diplomky přečtu každý měsíc 3 a více knih. Potají se po nocích vracím k Bukowskému a vychutnávám si ta všudypřítomná sprostá slova nejlepšího zástupce beat generation.

Mým přáním je, abych začala zase více psát. Všechno hodit na papír a mít klidnou duši. Kéž by.

Jo a už rok nenosím brýle!

Více se o mně možná dovíte z článků.
Snad mě máte rádi.
A jestli se chcete ještě na něco zeptat…

Nejkrásnější místo

9. července 2016 v 0:51 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Celých 24 let žiju z intenzivních pocitů.
Z těch intenzivních chvil štěstí, lásky a naděje.
A takových pocitů se mi dostává sakra málo.
Ale jsou tady. Existují.

Třeba, když ho přemluvím, ať se mnou na jeden den jede do Prahy.
Zjistit, kde to vlastně skákal ten Šemík.
Když se z toho stane bojovka zjistit, kde bydlí Landa.

"Hele ta ho určitě taky hledá, má na zádech batoh s číslem 44."
"No a co. Má batoh. To já jsem tady ta největší fanynka! Žádná jiná holka nechodí s jeho jmenovcem!" ... "A co kdybys tam zazvonil, vytasil občanku a řekl, že děláš rodokmen a chceš zjisit, jestli nejste příbuzní?"

Fotila jsem si jeho auto.
Z uctivé vzdálenosti jsem koukala na ty škrábance od pitomých lidí, kteří neví, že na ženskou a na auto se nesahá.
Hroutila jsem se z představy, že mě od mého druhého nejoblíbenějšího muže dělí jenom pár stěn. (První je Kladeňáček, samozřejmě.)
Možná, že by to se mnou opravdu seklo, kdybych ho v tu chvíli viděla.

Pocit štěstí. Lásky. Bláznovství. Naděje. Opravdu upřímný úsměv a smích.
Zjištění, že by mi možná větší radost udělalo vidět jeho manželku. Protože kdybych byla lesbička…
Nejspíš jsem před těmi polskými turisty vypadala jako blázen, když jsem tam poskakovala jako malá holka, očumovala zvonek, a nahlas přemítala, jaká je pravděpodobnost, že ho zahlédnu na zahradě, že zrovna vykoukne z okna, nebo že se na mě aspoň kouká na kameře.

Zamilovala jsem si Vyšehrad. A ne jen proto, že tam bydlí oni.
Zamilovala jsem si ho, protože je tam nejméně turistů z celého hlavního města. Protože se tam psala historie. Protože tamní bazilika má nádhernou zvonkohru. Protože jsem na hřbitově našla Waldemara Matušku, Radka Brzobohatého a Karla Hynka Máchu. Protože tam jde slyšet pouze projíždějící vlak, jinak je tam božský klid. A přitom je to v centru.

Až jednou vyhraju tu Sportku, tak přesně tady chci žít.