Říjen 2016

Učíst se k smrti

4. října 2016 v 0:51 | Víla
Miluji knížky.
Už když jsem byla malá Vílička, milovala jsem ten pocit, kdy jsem pobíhala s Cipískem v Řáholci a s Honzíkem jezdila vlakem za dědečkem. Jedináček bydlící na samotě u lesa se za dlouhých zimních večerů vlastně ani jinak zabavit nemůže.
Čím jsem starší, tím víc to zbožňuji. I když se může úplně všechno hroutit, knížky nikdy nezklamou.
Můžu nestíhat všechny termíny na diplomku a praxe, ale při Dlouhém pochodu je mi jasné, že to není to nejhorší, co se může stát.
Při vzteku je nejlepší léčbou Destrukční deník.
Existuje na ty mé stavy snad něco dokonalejšího než A uzřela oslice anděla? Srovnatelné jsou jedině básně Charlese Bukowskiho.
Může mi Kladeňáček říct, že stojím úplně za hovno, ale stačí nasednout do auta Charlese Manxe a nechat se svézt do Vánoční říše, kde žádné dítě není smutné.
A co detektivky. Cítit jako vrah všechen ten vztek na oběť a jako vyšetřovatel hýřit zvědavostí a pátrat. Puzzle, které do sebe zapadají...
A když ani tohle všechno nepomůže, stále je tady Kurt. A ta uklidňující představa, že existuje twenty-seven club a vy se s ním tak moc toužíte setkat... Protože všichni lžou. Dokonce i on, když zpíval No I don't have a gun...
Ještě tři roky to nějak vydržet...