Prosinec 2016

A co bylo dál...Jenom vítr...

19. prosince 2016 v 2:41 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Snažím se.
Fakt se hodně snažím.
Prožívat tu vánoční náladu, usmívat se a cítit se dobře...
Jakmile však někdo zmíní slovní spojení učit se, nedej bože přímo státnice, tak po něj vyjíždím.
I když nechci...

Co bude dál.
Dokola znějící otázky.
Z vlastní hlavy i z úst všech okolo.
Jak to máš teď se školou...
Potají pořád dokola projíždím byty a inzeráty.
Marně.
Na jakoukoli práci, co by mě bavila, jsem buď moc přeučená nebo mám naopak malou praxi...
A pronájem si s platem, který mě teoreticky čeká, stejně nemůžu dovolit...
Hlavně si nedělat naděje...


A tak jsem vystresovaná a protivná...
Ale snažím se...
Vážně...

Zabalila jsem dneska dvě plné igelitky dárků.
Protože to, že já nemám náladu, neznamená, že to chci přenášet na ostatní...
Ať mají radost alespoň oni...

Poslala jsem vánoční pozdrav Kladeňáčkově mámě...
Z trucu.
Jen abych byla lepší člověk než ona.
A její matce - Kladeňáčkově babičce.
Protože ji mám ráda.
A protože vím, že jí to udělá radost.
A protože vím, že to Kladeňáčkovu matku nasere.
A protože pořád tak nějako doufám, že když se budu chovat ke všem pěkně já, tak se z ní stane lepší člověk...

Vždycky jsem měla život nalajnovaný několik let dopředu.
Pevná půda pod nohama.
Může se mi ještě někdo divit, že jsem jaká jsem, když nevím, co bude za týden?
Za dva?
Nedej bože na konci ledna?

Ty ty státnice dáš na první pokus, já ti věřím...
Ze všech stran.
Jenže já chci slyšet něco jiného.
Chci slyšet: "Budu tě mít rád/a, i kdybys to na první pokus nedala. Vždyť je to jen blbá zkouška. Od slova zkusit.

Moc dlouho vyrovnaná.
Před ostatními.
Hlavně si nestěžovat, všichni ostatní mají svých starostí dost.
Poslouchat, dělat vrbu a radit s problémy, které se u všech opakují pořád dokola a řešení nemají.
Už to zase nedávám...

Potřebovala bych nějaké strašně kýčovité romantické gesto...
Řekněte mu to někdo...

A potřebuji do Benátek na Silvestra...
Přes Slevomat...
Jenže kdo by jel se mnou...
Nikdo. Samozřejmě...

...Jak stará Sibyla, jsi z pohledů věštila, že to s náma půjde z kopce...

Jak si neobjednávat dárky

11. prosince 2016 v 17:22 | Víla |  Ve vzteku
Minulou neděli jsem objednala pro Kladeňáčka a mamku dárky z jednoho nejmenovaného e-shopu. Našla jsem si ho přes heuréku, protože tam měli nejlevnější ty konkrétní věci, které jsem chtěla, a hodnocení obsahovalo samé hvězdičky. A ani podle komentářů jsem nezjistila žádná negativa. Takže jsem ho hned kartou zaplatila a čekala, co bude dál.

Hned v pondělí mi poslali fakturu, podací číslo a všechny další důležité doklady s tím, že balík předali společnosti In Time (v překladu Včas) a zábava začala.

V úterý se nedělo nic.
Ve středu psali e-mail, že balík doručí. Večer volali, že sorry, ale pokazilo se jim auto, balík bude doručený zítra.
Ve čtvrtek psali, že přijedou. Místo toho do sledování zásilek hodili, že pokus o doručení byl neúspěšný. Což je nesmysl, když jsme doma čtyři a při pečení cukroví koukáme z okna na příjezdovou cestu...
V pátek v 11 hodin pán volal, ať jde někdo ke dveřím, že už jede... Po pěti hodinách jsem mu volala zpátky na stejné číslo a bylo mi řečeno, že pro mne žádný balík nemá, ať zavolám někomu jinému a neotravuju ho. Ze stejného čísla o několik minut později stejný muž volal, že dneska už nepřijede, že nestíhá.
V sobotu volali, že jim někdo dal výpověď a jiný si vzal dovolenou, ať balík nečekáme.
V neděli ráno přišel e-mail, že balík dojde dnes mezi 16 a 19. Bude půl šesté, je tma jak v pytli a balík nikde. Skoro se až bojím na to číslo, které mi dali, zavolat, abych se zase nedozvěděla, jaká jsem blbka, že čekám balík v neděli večer.

Nejvíce ironické na tom je, že si ten balík objednávám z firmy, která sídlí 30 kilometrů daleko.
Kdybych věděla, jak je In Time nespolehlivá firma plná arogantních volů, zajela bych si tam radši sama vlakem.
Měla bych už dávno dárky i klid...

Takže pokud se do hodiny a půl balíku nedočkám, půjdu zítra na policii podávat trestní oznámení.
A to jsem si ještě před pár dny říkala, že horší než česká pošta, která mi ztratila na míru dělaný šperk, nemůže být už nic... Může. Pošta ho po týdnu aspoň našla...

v hlavě mi běží jako na plátně zmatenej seriál

2. prosince 2016 v 2:31 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
S diplomovou prací v ruce přemýšlím, co všechno se za těch posledních šest let událo.
Jenže po jejím napsání nemám už ani nejmenší chuť psát cokoli, u čeho bych zněla jakkoli inteligentně... Proto už asi nemám ani kapacitu na to, abych psala bez pravopisných chyb...Za opravy předem děkuji...

Užila jsem si nejspíš všeho toho, na co má vysokoškolačka právo.
A pravděpodobně jsem nějakým způsobem dospěla. Nebo spíš zestárla. Jinak nechápu, proč by se mě každý týden minimálně jeden člověk ptal, kdy budu mít svatbu a miminko. A pak konstatoval, že už stárnu. A neuvědomoval si přitom, jak moc mi tím ubližuje...

Vzpomínky.
Majáles.
"Jsem se díval na mapu, není to zas tak daleko."
---
"Vole!!! Kdybych měla ještě nějakou sílu, tak tě zabiju!!!" Zmohla se na jedinou větu o několik kilometrů dál. Ve dvě hodiny v noci. V Kohoutovicích. Když stáli před zavřenou brankou. A neměli číslo na nájemkyni. Ale nakonec to byla docela prdel skákat přes dvoumetrový plot. Protože to jsou ty chvíle, kdy víte, že žijete.

Už rozhodně nejsem ta, která se na MoRu vyspala s prvním, kterého potkala... Jen proto, že na první pohled byl k nesnesení. Jaderný fyzik. Ty vole. Kdo by proboha chtěl mít pletky s inženýrem jaderné fyziky? Rozhodně ne holka, která z toho předmětu propadala už v sedmé třídě. A koho by vůbec napadlo, že takoví lidé chodí na rockové festivaly?
Tak jako tak nejlepší bylo, když na něj po tom, co jsem vyšla ze stanu, volali: "Pedofile!"

Stejně jako jsem zjistila, že není ideální prosouložit festival a týden potom se stěhovat k příteli, neosvědčil se mi ani následující postup. Jet na rande, noc předtím se opít, sbalit cizího týpka, opět s ním ulítnout, a nakonec se jím na to rande ještě nechat odprovodit. Promiň, Péťo... Tohle sis fakt nezasloužil...

Když si to teď v té hlavě srovnávám... Oba byli kudrnatí, brýlatí a s knírem. Proboha...

Místo přednášek chodit pít pivo. Snažit se v půl deváté ráno ožrat a zjistit, že mají všechny brněnské nonstopy technickou přestávku. A nakonec skončit v nějaké náckovské knajpě plné hákáčů. S doprovodem - Vietnamco-Romem. Který je stejně největší Čech z těch všech, co to tady kdy četli. A taky největší rasista.

S cigaretou v hubě, s flaškou vodky v sobě, sedět za automatem a zkoušet své štěstí... A zjistit, že to je děsná nuda...

Užít si desítky či možná dokonce stovky koncertů. A při tom jednom přijít o podprsenku... Ale to už bylo legálně s Kladeňáčkem :-)

Ze dne na den se stát abstinentkou. Doteď nevím, jestli jsem se před davem lidí pozvracela z toho alkoholu nebo s gyrosu, ale doteď tajně podezřívám spíš tu druhou možnost. A tak od té doby nejím už ani jiné než kuřecí maso. Doma připravené. Trapně se cítím dodnes. A pro jistotu už raději ani nepiju, co kdyby to náhodou fakt nebylo z toho gyrosu...

Dozvěděla jsem se, že po mně málem pátrali policajti. Aneb když po fiXe přespáváte u jednoho nejmenovaného člověka a tak nějak se o tom zapomente všem zmínit. Naštěstí po dospělé holce tak rychle odmítli pátrat... Ale děkuji, Huberte, že jsi mi tehdy tak galantně přenechal svou postel... :D

Zbavila jsem se za těch šest let brýlí, zažila si jaké to je být okradená a bez koruny v cizím městě, byla jsem v Milionáři... A rozbila jsem dva notebooky. Ten první nedopatřením. Ten druhý vzteky...

Tichá víla... Břehy mele...

Společně s diplomkou odevzdávám škole i kus sebe. Krok za krokem se přibližuji svému snu. O kterém všichni tvrdili, že na něj nemám.

Možná jsem hloupá, ale ničeho z toho, co jsem prováděla, nelituji. Všechno mě to dovedlo k tomu, kdo jsem teď. Z uťáplé holčičky se přes ožralou couru stala žena. Každý si jdeme vlastní cestou a myslím si, že nejdůležitější je to, že jsem nikdy nefetovala a svým chováním nikomu neublížila. No o těch chlapech by se dalo polemizovat, ale když se zamyslím, že z jednoho jsem udělala křesťana, který je tři roky ženatý a má dvě děti a všichni čtyři jsou šťastní... Z toho co mi přísahal, že v životě nebude řídit a nepřestane kouřit, je strojvůdce, nekouří, žije zdravě a je členem jednoho známého sportovního týmu... Z Apple knírače je muž, který si našel ženu svého života... Jen o fyzikovi google nechce prozradit ani slovo... Fyzikové byli vždycky divní...

Jak bych mohla zjistit, kdo jsem, kdybych si tohle všechno nevyzkoušela? Připadá mi lepší užívat si život takhle za mlada, než aby mi hráblo, až budu starší. Sice to nezaručuje, že mi jednou nepřeskočí, ale šance to určitě snižuje.


---
A ten titulek je z písničky od UDG... A je tu proto, že mě poslední slova v nových Gilmorkách vytočily k nepříčetnosti!!! Všechny čtyři díly jsem zvládla za jeden den. Probrečela je jak želva... Půl minuty před koncem si říkala, jak to končí krásně... A posledních 11 sekund všechno, ale úplně všechno zkazilo... Ale Logan je fakt sexy. A může se mi líbit. Protože Kladeňáček i Logan mají stejné oči :))