A co bylo dál...Jenom vítr...
19. prosince 2016 v 2:41 | Víla | Trápení a radosti všedních dnůSnažím se.
Fakt se hodně snažím.
Prožívat tu vánoční náladu, usmívat se a cítit se dobře...
Jakmile však někdo zmíní slovní spojení učit se, nedej bože přímo státnice, tak po něj vyjíždím.
I když nechci...
Co bude dál.
Dokola znějící otázky.
Z vlastní hlavy i z úst všech okolo.
Jak to máš teď se školou...
Potají pořád dokola projíždím byty a inzeráty.
Marně.
Na jakoukoli práci, co by mě bavila, jsem buď moc přeučená nebo mám naopak malou praxi...
A pronájem si s platem, který mě teoreticky čeká, stejně nemůžu dovolit...
Hlavně si nedělat naděje...
A tak jsem vystresovaná a protivná...
Ale snažím se...
Vážně...
Zabalila jsem dneska dvě plné igelitky dárků.
Protože to, že já nemám náladu, neznamená, že to chci přenášet na ostatní...
Ať mají radost alespoň oni...
Poslala jsem vánoční pozdrav Kladeňáčkově mámě...
Z trucu.
Jen abych byla lepší člověk než ona.
A její matce - Kladeňáčkově babičce.
Protože ji mám ráda.
A protože vím, že jí to udělá radost.
A protože vím, že to Kladeňáčkovu matku nasere.
A protože pořád tak nějako doufám, že když se budu chovat ke všem pěkně já, tak se z ní stane lepší člověk...
Vždycky jsem měla život nalajnovaný několik let dopředu.
Pevná půda pod nohama.
Může se mi ještě někdo divit, že jsem jaká jsem, když nevím, co bude za týden?
Za dva?
Nedej bože na konci ledna?
Ty ty státnice dáš na první pokus, já ti věřím...
Ze všech stran.
Jenže já chci slyšet něco jiného.
Chci slyšet: "Budu tě mít rád/a, i kdybys to na první pokus nedala. Vždyť je to jen blbá zkouška. Od slova zkusit.
Moc dlouho vyrovnaná.
Před ostatními.
Hlavně si nestěžovat, všichni ostatní mají svých starostí dost.
Poslouchat, dělat vrbu a radit s problémy, které se u všech opakují pořád dokola a řešení nemají.
Už to zase nedávám...
Potřebovala bych nějaké strašně kýčovité romantické gesto...
Řekněte mu to někdo...
A potřebuji do Benátek na Silvestra...
Přes Slevomat...
Jenže kdo by jel se mnou...
Nikdo. Samozřejmě...
...Jak stará Sibyla, jsi z pohledů věštila, že to s náma půjde z kopce...
Komentáře
Když mi bylo asi patnáct, přála jsem si usnout a probudit se tak v pětadvaceti.
Probudit se ve chvíli, kdy budu mít práci, bydlení, úžasnýho chlapa a třeba haranty.
Prostě se probudit až ve chvíli, kdy všechna ta nejistota a všechno to rozhodování bude za mnou.
Teď jsem ráda, že jsem si tu dobu prožila, že jsem jí neprospala.
Takhle aspoň vím, že si za svoje průsery můžu sama a taky vím, jak si užít radost a štěstí...
Takže, zlatíčko moje, koukej se tím životem prokousávat hezky sousto po soustu.
A že občas najdeš skořápku, tak to chodí, vyplivneš a koušeš dál :-)
Jo a abys věděla, život není chleba s máslem a s vajíčkem, ale Milka s celýma oříškama :-)
Když se Ti nechce kousat, nech jí sladce rozplývat na jazyku...
Věř si trochu. Podnájem najdeš a i tu práci. Nestresuj se předem, to bys taky z těch nervů mohla pohořet.