Leden 2017

Keď všetko sa krúti a život sa rúti...

18. ledna 2017 v 2:29 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Byl to náročný týden.
Nejdřív teta. Pak akutní operace dědy, který nesmí pod narkózu. Na to zpráva, že bratranec, reprezentant dorostenců v požárním sportu, musí přestat úplně sportovat, kvůli srdeční vadě.

A do toho všeho Víla musela obhajovat diplomku. Ideální podmínky to nebyly, ale zvládla jsem to. A myslím si, že jsem to zvládla velice dobře, protože navrhované C jsem vytáhla na krásné písmenko B. Aniž bych se o to jakkoli účelně snažila. Nikdy mi o známky nešlo. Záleží mi jenom na tom, abych nějak prolezla. A vlastně to vždycky šlo na konci roku poznat... Tím lepší z toho mám pocit, že jsem bez problémů (no dobře, se vztekáním, rozbitím notebooku, skoro rozchodem) zvládla napsat bezmála 150 stránkovou diplomku tak, že mě pochválili, že jsem velice pečlivá. To vždycky zahřeje na duši.

Dědova operace taky dopadla dobře. Ono už to volání sanitky dopadlo velice dobře, protože když volá holka, jejíž hlas zní v telefonu tak na třináct a řekne: "Já jsem doma sama s dědou, kterému je hrozně špatně." Tak je jasné, že sanitka přijede do pěti minut... Anesteziolog poté zvládl vymyslet variantu, jak operovat, aniž by se musel děda uspat a podstupovat zbytečné riziko. Je to přesně týden a dneska jsme si ho už přivezly zpátky domů. Ale jedna věc mi připadá naprosto absurdní... V našem kraji je chřipková epidemie. Proto jsou v nemocnici zakázány návštěvy. Aby náhodou někdo něco nechytnul. No tak bohužel. Děda sice už nemá kýlu a může chodit, za to má horečku a nemůže dýchat. Když jsme si ho vyzvedávaly, byl ten důvod jeho nachlazení jasný. Veškerý personál byl totiž nemocný na první pohled. Já chápu, že si nemůžou všichni vzít nemocenskou, ale když vidíte ošetřovatelku, která pčíkne na celou chodbu a ani si nezakryje pusu... Tak si prostě říkám, že ty návštěvy nám mohli klidně povolit.

Teď mi chybí už jenom pár dnů do státnicových zkoušek. Musím se naučit celkem 92 okruhů ze tří předmětů. Mám ve všem systém, takže mi to vychází na šest otázek denně. Neustále piju energeťáky, které jindy neochutnám, jak je rok dlouhý. Do toho se cpu čokoládou. Baštím jednu za druhou. Tak se asi můžu začít modlit, abych se vůbec vešla do šatů za ty dva týdny. Jenže správná životospráva je momentálně to poslední, na co myslím. Z toho jak si pořád píšu výpisky už neumím gramatiku. Nafackovala bych si, když po sobě cokoli čtu. Aspoň že Kladeňáček mě teď drží, abych úplně nezešílela...

Čas je relativní. Dva týdny na učení je děsně málo. Ale za dva týdny mi spadne kámen ze srdce. Buď to dám a bude to super, nebo to nedám a budu mít zase půl roku klid. Už jenom vydržet ty dva týdny... A pak jupi jej na pracák :-D

Nebe, peklo, ráj

9. ledna 2017 v 19:23 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Se mi smazal poslední článek. Sám od sebe... Ale pohoda...

Poslední roky už jsem tě moc nevídala.
Nebyla jsi pokrevní teta. Byla jsi manželka rodiččiného bratra. Ale měla jsem tě raději než jeho.
Není teď pravá chvíle na to, vyčítat, co všechno jsi udělala špatně. A že toho bylo.
Teď je ta pravá chvíle na to, vzpomenout si na to, co v tobě bylo dobré.
Protože nikdo si nezaslouží zemřít, když jeho dítě nemá ani osmnáct.
Protože nikdo si nezaslouží zemřít tak mladý... Po čtyřicítce...
Protože mi ta zpráva vyrazila dech a asi mi chvíli bude trvat, než ho zase popadnu.

Když jsem byla malý prcek, bydleli jste u nás. Ty a strýc.
Upřímně, já si vůbec nevybavuji, že by se On o mě kdy staral, pokaždé na mě byl hnusný a to mu zůstalo doteď.
Ale tys byla jiná.
Možná to bylo tím, že jsi nemohla mít vlastní děti a než ti pomohli lékaři a narodila se ti Nyní Sedmnáctiletá, byla jsem já to jediné dítě, které se na tebe denodenně smálo ve tvém malém pokoji.
Byla jsi mladší než moje rodička.
Rozpustilá. To slovo mi naskočí v hlavě jako první, když se snažím vybavit si tě.
Naučila jsi mě hrát mnoho her.
Přesně si pamatuji, jak jsme hrály Nebe, peklo, ráj a u toho jsme si zpívaly stejnojmennou písničku Věry Martinů.
Kolik mi bylo? Čtyři? Pět? Víc určitě ne.
Když se zamyslím, přesně si vybavuji tvůj smích.
Úsměv s mezerou mezi zuby... A ty čertovské oči.
Nasmály jsme se u nějaké hry, o které ani nevím, jak se jmenovala. Jenom vím, že se na jednu várku papírů napsaly první části vět a na druhou várku zbytek. Pak se náhodně losovaly a vznikaly nesmysly.
Vědělas, že tím mě zaručeně pobavíš.

Byla jsi ta teta, které šly hádanky.
A zlomky.
Celou matematiku na prvním stupni jsi mi vysvětlovala právě ty.
A já z ní nikdy neměla horší známku než jedničku.
Tak dobrá jsi v tom vysvětlování byla.
Měla jsi trpělivost na ty mé slzy zoufalství. A chápala jsi, že se máš smát, když jako třeťačka říkám, že až se budu chtít cpát koláčem, sním ho celej, abych nemusela počítat žádné nesmyslné třetiny a poloviny.

Uměla jsi kreslit. Vyrábět všechny možné věci vlastníma rukama.
Dokud s tebou strýc žil, dostávala jsem k Vánocům knížky. Poté, co jste se rozešli, začala jsem každý rok dostávat pravidelně hrnek a čaj. Už tedy vím, že za těmi knihami jsi stála ty.
A i když už si to nikdy nepřečteš, chtěla bych ti za to poděkovat aspoň takto.

Nebe, peklo, ráj, nebe, peklo, ráj, já chci jenom zpívat si a hrát.
Nevím, jestli skončíš v nebi.
Svatá jsi nebyla.
Ale vím, že je to hrozně brzy...
A celé odpoledne někde v koutku duše čekám, až někdo zavolá, že se spletli, a že jsi to nebyla ty...
Nebe, peklo, ráj?
Měj se tam pěkně.
Teto.