Únor 2017

Detektivky

23. února 2017 v 10:59 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Když za mnou Kladeňáček jezdí, při jednom z přestupů má čas na návštěvu antikvariátu. A tak mi vždycky píše, která levná kniha ho zaujala, a já pak vždycky rychle hledám hodnocení na databázi knih. Abych to uvedla na pravou míru, on nečte. Čtu já. Ale vzhledem k tomu, že mu každou knihu podrobně převyprávím (on je stejně nikdy nepřečte, takže žádné spoilery nedělám), už dobře ví, jaký je můj knižní vkus. Takže se většinou přesně trefí.

Ale dnes mě přiměl k tomu napsat myšlenku, která mě trápí už delší dobu.

Proč na různých databázích u hodnocení detektivek mají lidé potřebu vyzradit zápletku?! A hned v druhé větě... Už jsem rezignovala na to číst dlouhá hodnocení, právě proto, že na konci většinou figuruje, ať už v menší nebo větší míře, vyzrazení děje. Ale fakt v prvních dvou větách???

"Skvělá kniha. Od začátku jsem čekal, že vrah je A, fakt mě překvapilo, že to byl B."
"Líbilo se mi, že spisovatel vraha ztvárnil jako nenápadného _doplň povolání dle libosti, které se v knize vyskytne pouze jednou_."
"Nebavilo mě to. Bylo mi už od začátku jasné, že ho zabil XY. A fakt že jo."

A mohla bych pokračovat dále.

Je mi jedno, jestli to ten člověk napíše schválně, nebo je tak hloupý, že mu nedojde, že tím zkazí celý zážitek druhému člověku, či jestli se chce pouze podělit o čerstvě nabytý zážitek z knížky.

Mám pro takové lidi pouze jediný vzkaz.

ZA TOHLE SE BUDETE SMAŽIT V PEKLE! :D


Toto téma mě však dovedlo ještě k jedné otázce. Podle čeho si vybíráte knížky vy? Ačkoli to bude znít bláznivě, přiznám se, že pro mne je nejdůležitější přečíst si nejdříve úplně poslední větu. A rozhoduji se podle ní.

Chůva na plné obrátky

9. února 2017 v 9:02 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Těšila jsem se, fakt hodně, jaké to bude krásné, až si po státnicích udělám krátké prázdniny a budu nějakou dobu dospávat. A co z toho? Nic! Rodinná rada se rozhodla, že už jsem dospěla do věku, kdy na mě můžou hodit břemeno zodpovědnosti. Abych se prý naučila něco, co v budoucnu jistě využiji. A tak dělám chůvu.

Ráda si do noci čtu. Však jsem těch knih na Vánoce dostala asi devět. Chodím proto spát k ránu. V osm už mi však netrpělivě zvoní budík či rovnou mobil, aby bylo z(a)jištěno, že jsem vzhůru a chystám se ke krmení.

Na to, jak je malý, tak je hrozně nenasytný. Chce krmit každé dvě hodiny. Někdy dokonce i dříve… Což o to, kdyby jen často… Kdyby alespoň spořádal cokoli. On je však i hrozně vybíravý! Nechá se krmit stále dokola pouze dvěma věcmi. Ale když nestihnu dojít za ním včas, musím mu dát i předkrm. Jinak se se mnou vůbec nebaví. A pokaždé s ním musím jednat v rukavičkách. Jinak by mohl být oheň na střeše…

Někdy, když jsem netrpělivá, tak se trochu bojím, aby mě sousedi nenahlásili, že ho týrám. Naštěstí nám dal před čtrnácti dny pan odborník razítko, že se o něj všichni staráme vzorně. Na nás si úřady nepřijdou! Navíc mu pravidelně měřím teplotu, tak jaképak vlastně týrání. Spíš nadměrná péče.

Co mi však nejde do hlavy je to, jak jsem vždycky špinavá, po tom, co ho nakrmím. No fakt. Musím si na to brát speciální oblečení. Ale stejně se mi pak smějí, že jsem jako prase. Možná bych pochopila ruce, ale že z toho mám špinavé i nohy, to mi hlava nebere. Věřím však, že trénink dělá mistra a já se to časem naučím. Určitě se to naučím! Starám se o něj totiž teprve týden, ale už začínám poznávat, co všechno umí a co po mně potřebuje.

Stejně se pak odpoledne těším, až se rodička vrátí z práce a převezme to břemeno na sebe…

No jo no, zima na vesnici není nic pro slečinky. Obzvlášť když se po vás vyžaduje, abyste ve dne v noci co dvě hodiny přikládali do pece…


Magistra

7. února 2017 v 10:12 | Víla |  O mně
Došla jsem na konec své jedné cesty. Ta pouť trvala osmnáct a půl let. Je to dlouhá doba, která však stála za to. Minulé pondělí se ze mě stala paní magistra. A celý týden jsem doháněla spánkový deficit, takže jsem neměla čas ještě ani pořádně slavit a ani se s tím tady pochlubit.

Jsem na sebe hrdá. V tomto okamžiku jsem přeskočila vzdělání všech v mé rodině o několik stupňů. Všichni široko daleko mají výuční list. A tak si myslím, že mám právo na to být na sebe pyšná.

Ve školce jsem byla ta, kterou "kam postavíš, tam najdeš". Na základce jsem byla "ta ošklivá holka, jejíž matka dělá děsně podřadné povolání, jezdí starou škodovkou sto dvacítkou, a nikdy neviděla svého otce". Na gymplu jsem byla "ta, co kazí třídě průměr, a je tedy velice naivní, že se hlásí na školu, kam berou každého sedmnáctého". Až na vysoké jsem byla ta, která si našla sobě rovné kamarádky. Ale úplně celou dobu jsem byla ta tvrdohlavá holka, která když si něco umanula, šla si za tím i přes všechny překážky.

A tak jsem se krůček po krůčku přibližovala až ke státnicím. Tak si říkám, že bych sem mohla ten průběh rozepsat, abych vyděsila všechny ty, kteří budou státnicovat kdykoli v budoucnu. :D