Srpen 2017

... Ty snad tušíš oč tu běží...

Včera v 23:48 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Tyranka.
Duševní masochistka.
Prostě pořád stejně blbá.
Na pět let si tu drogu zakázat.
Založit si nový blog, smazat z facebooku a zakázat.
Nesmět myslet, snít, bavit se o tom.
A pak...
Jediná zmínka a droga je zpátky.
Jojo efekt.
Anonymní prohlížeče na YouTube.
Slyšet ten hlas...
Založit si instagram.
Bez reálných přátel.
Sledovat ho.
Web, na kterém neexistují lajky.
Aplikace, která rozdává rovnou srdíčka.
Sem tam mu tam nějaké plácnout.
Na fotkách, kde nemá obličej.
Prsty, ruce, nohy.
Pohled do očí pořád nezvládá.
I když je to jen fotka.
A pak čekat.
Nikdy se neozve, takový on není.
Kdyby byl, nebyl by tak návykový.
Sem tam to srdíčko oplatí.
Dávají si tak vědět, že pořád žijí.
A ona při tom z facebooku maže všechny ty osm let staré komentáře, ve kterých sliboval, že jí nikdy neopustí.
Že zrovna jejich kamarádství zůstane navěky.
Že přežije tu vzdálenost.
"Vždycky jsem tě měla ráda..."
"Kdybych mohl vrátit čas, hodně věcí bych změnil..."
Některé knihy mívají otevřený konec.
A to i přesto, že nikdy žádné pokračování nebude.

Malinká vzpomínka malého človíčka

13. srpna 2017 v 18:23 | Víla |  Téma týdne
Byly jí čtyři roky a kousek. Stála s někým u brány, už si vůbec nepamatovala s kým. Z blízké chaty se k nim blížila Mařenka. Skoro sedmdesátiletá paní. Nesla jí panenku. Hodně starou mrkající pannu v zelených šatech. Malé Víle říkala, že se musí odstěhovat a že už se sem nevrátí. Nekonečné dlouho se objímaly. Pak Mařenka odjela a už se nikdy nevrátila.

Vílina první a zároveň nejsilnější vzpomínka. I v pětadvaceti si pamatovala každou její vrásku, její hlas a hlavně - naprosto přesně si vybavovala lásku, která z Mařenky přímo sršela.

Bylo jí sedmnáct, když našla v krabici tu fotku. Víla ve vzduchu a Mařenka jí chytala. V očích obou šlo vidět, jak jsou obě v tu chvíli neskutečně šťastné.

A tak začala pátrací akce. Akce, která trvala bezmála osm let.

Vzpomínka čtyřletého dítěte, které si pamatuje křestní jméno postarší paní, navíc jméno, které v době před druhou světovou válkou měla snad většina malých holčiček, není zrovna kvalitní odrazový můstek. Ale přes milion telefonů, prohledání internetu a dalších pátracích možností se 88letá paní přece jen našla. A dokonce si ji i pamatovala. A pak už stačilo jen být trpělivá a čekat na setkání, které se včera opravdu uskutečnilo.

Víla jela bez jakýchkoli očekávání. Bála se, aby nebyla zklamaná. Co totiž čekat, od někoho, kdo je tak starý.

A tak se opět potvrdilo, že kdo nic nečeká, může být jen příjemně překvapený. A tak, ačkoli Víla vždycky všem poslušně vyká, vletěla na Mařenku se suverénním Ahoooj a objímala ji stejně, jako tehdy, když byla prcek. I když je teď o kus vyšší.

Po čtyřech hodinách odcházela šťastná, se srdcem naplněným láskou, a úsměvem, který jen tak nezmizí.

Protože někdo, kdo v takovém věku se sousedkami do noci mastí karty, řídí se heslem, že bývalá mladá a krásná a teď už je jenom krásná, a někdo, kdo má do detailu naplánované, na jaký web se po její smrti umístí inzerát na prodej bytu, je nejvíc boží jak kdo vůbec může být. A protože i přes plno nemocí, zlomenin a trápení, si v životě udržuje pořádek, nemá kam s odchodem spěchat. A tak se těším, až se uvidíme příště, už máme naplánovaný sraz na příští rok.

Navíc mě k ní pojí ještě jedno zvláštní pouto. V den, kdy mě přivezli z porodnice, se na mě s manželem hned byli podívat. V noci její manžel zemřel. Nečekaně, náhle, rychle. A jak řekla Mařenka: "Jedná duše musela odejít, aby druhá mohla přijít." A já jsem ji vděčná, že i přes tohle ošklivé dokáže svět brát s nadhledem a dál všem okolo rozdávat lásku.

Parkinson

8. srpna 2017 v 18:02 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Od začátku věděla, že to nebude lehké.
Ale že to bude až tak těžké, tomu nevěřila taky.
Měla načteny desítky knížek.
Vlastně to i vystudovala.
Nikdy to nechtěla dělat, ale jako jediná zbyla...
Vždycky si přála pracovat s dětmi a tohle bylo tak diametrálně odlišné a zároveň natolik stejné.

On celý život pil alkohol.
Nebyl alkoholik.
Ale prostě pil.
Vždycky byl důvod něco oslavovat.
Zapíjet žal...
Na životosprávu nedbal.
To je asi ta hlavní příčina všeho.
V padesáti letech dostal mrtvičku.
To se ona zrovna narodila.
Pak prodělal dalších několik infarktů.
Poslední na podzim, kdy sebou šlehnul na cestě a lidi kolem něj jezdili jako kolem bezdomovce...
Až několikáté auto mu zastavilo a pomohlo...
Po půl hodině.
V dešti...

A tím to pro ni všechno začalo.
Ona totiž jako jediná zbyla.
Ostatní se starat nemohli.
Nebo nechtěli.
Kdo by to za ty čtyři tisíce měsíčně taky dělal, že...
Za to se profesionální celodenní pečovatelka nezaplatí.

Infarkt, kýla, zápal plic.
Parkinson. Demence.
Organický psychosyndrom. Neurastenie.
Šedesátiprocentní hluchota.
A do toho zakázaný tak milovaný alkohol.

Jo. Mohla předpokládat, že to bude fakt těžké.

Všechny ty příznaky sedí do jednoho.

Datum? Neexistuje. Dny splývají do jednoho. Stejně jako hodiny.
Prášky nachystané a v přesný čas pokládané na stůl. Jinak by je neužil.
Nebo si je vzal vícekrát. Jako ze začátku.
Kontrolní otázky kdo má kdy narozeniny ztratily smysl.
U dcery a syna ví roky narození.
U vnučky netuší už ani tohle...
Přitom si na novém autě schválně nechala dát SPZ právě s tímto rokem.
Auto, které se muselo koupit kvůli všech těch doktorů, ke kterým musí jezdit.

Pozornost neexistuje.
Jedna věta se musí opakovat pětkrát.
Pak možná odpoví a možná taky ne.

Všechno záleží na tom, jak se zrovna vyspal.
Od toho se odvíjí každý den.
Většinou je to však špatné.
Veškeré naschvály, jako zná člověk z trapných komedií, se stávají skutečností.
Ona mu nachystá k mikrovlnce oběd... A on ho nesní, protože prostě nepoznal, že to je řízek...

Koupat se nechodí, protože nemají bezbariérovou koupelnu.
A tak ona vlastnoručně s kladivem a majzlíkem v ruce bourá kachličky.
Šroubovákem dává pryč prahy.
Koupelna, chodba, pokoje.
A on nadává, že si nikdo neváží toho, co on sám postavil.
A ona se pořád stará, chystá tabletky, jídla a do nekonečna odpovídá na stejné otázky.
Trpělivě.
Někdy s křikem.
Ale spolehlivě.
Skoro zadarmo.
Vlastně úplně zadarmo, protože všechny ty peníze jdou na rekonstrukci.

A stejně se pak najdou lidé, většinou ti starší, kteří jsou schopni z ús vypustit slova jako: "A proč si nehledáš plnohodnotnou práci?"
"Už jsi doma moc dlouho!"
"Starání se o dědečka přece není žádná práce!"
"Jenom si moc vybíráš, nesmíš být tak náročná."
"I kdybys měla dělat uklížečku v Albertu, bylo by to větší povolání než tohle."
"Jo, to je fajn, že se staráš, ale to je přece povinnost. Měla bys u toho stíhat i práci."
"Hele, tady máš inzerát! 20 tisíc, plný úvazek, psycholožka ve speciální škole pro těžce postižené, to bys i s dědou mohla stíhat, ne?"

Aha...