Říjen 2017

Mám tě ráda, ale...

Úterý v 2:38 | Víla |  Téma týdne
Milá malá princezno,

hned na začátek musím říct jednu větu. Mám tě ráda, ale ještě jsem tě nikdy neviděla. Narodila ses totiž teprve před několika hodinami a maminka ještě neměla příležitost mi tě ukázat. A tak mi dovol, princezno, abych se alespoň stala tvou první sudičkou. Chtěla bych ti popřát na tomhle světě plno lásky, protože jsi dítko, které vyšlo z toho nejkrásnějšího vztahu, který jsem kdy viděla. Máš úžasné rodiče a tu nejhodnější maminku, jakou sis mohla přát. Přeji ti, abys byla krásná, a to jak tělem, tak duší. A jsem si stoprocentně jistá, že nádherná budeš. Máš být totiž po kom. Říkám ti princezno, ale přeji ti, aby z tebe vyrostla pravá královna. Existovaly totiž královny, které nosily stejné jméno, jakým se můžeš pyšnit ty, a proslavily se svou láskou k bližním a všichni na ně dodnes vzpomínají pouze v pozitivním smyslu. Je to klišé, ale ze všeho nejvíc ti stejně přeji zdraví a štěstí. Milá princezno, narodila ses v nádherný čas, který v sobě obsahuje datum mého narození. Doufám proto, že budeš i ty mít svou "tetičku" ráda. Přišla jsi na svět v podzimní den, který se mezi ostatními vyjímal svým počasím a netypickým teplem. Přeji ti proto, abys stejně výjimečná byla i ty. A hlavně ti přeji, abys roznášela radost a úsměvy na všechny strany.

Už se těším, až tě poznám osobně.
Ale i tak, tě mám ráda už teď.

Víla

cesty bez konce...konce bez cest

10. října 2017 v 20:11 | Víla
Za zavřenýma očima sledovala obrazy, které jí létaly v myšlenkách. Žádný neudržela v mysli déle než minutu. Myšlenky jako míček na tenisovém zápase. Letí tam, pak zase zpátky. Tam. Do outu. Právě dostala podpásovku od vlastní mysli.

***

"Uteč, dokud můžeš, maximálně za pět minut tě budu chtít políbit."
A tak se zvedá. On se leká, že ji vážně vyděsil. Jenže místo útěku obchází stůl, pokládá se na lavičku, hlavou si lehá na jeho klín a upřeně mu zespod kouká do očí.
Přívrženkyně skins a kluk z antify.
Malá nezkušená holka a dospělý velice zkušený muž.
Ta, co nenávidí přírodní vědy. Fyzik.
"Pověz mi o tom, jaké to je, když podvádíš?" ptá se provokativně.

Prásk. Změna obrazu.

Sedí ve vlaku, jede ze školy.
"Můžu?" přisedá si kluk, který chodí do vedlejší třídy.
"Můžeš," odpovídá mu, i když ho jinak vůbec nezná. Zbytek vlaku je přitom skoro prázdný. "Je lepší, když sedíš tady. Aspoň nemusíš ten smích skrývat, když řeknu něco zábavného. Protože minule jsi byl hodně nenápadný, když ti z toho skrývaného záchvatu spadl ze sedačky batoh."
"Já jsem se vás dvě vůbec neposlouchal… Ale to si vážně někdo spletl ježka s krtkem?" rozlévá se mu na rtech úsměv.

Prásk.

Kouká se z okna třídy. Mají angličtinu.
"Slečno, vy jste nějaká zamilovaná, se mi zdá." Směje se na ni angličtinářka.
"Ale né, já jenom koukám, jestli už skončilo céčko."
"A skončilo?"
"Bohužel ano."
"Tak za ním běžte. Stejně už jste myšlenkami úplně jinde." A tak se rozběhla...

Bum.

"Byli jsme spolu teď čtyři měsíce den co den. Nemůže se ti stýskat. Vrátím se za pár týdnů. Hned jak to bude možné."

Prásk.

Čtyři roky nazpět. Bez kontextu…
"Kdybys jen tušil, jak moc jsem tě měla ráda..."
"Kdybys jen tušila, jak bych chtěl vrátit čas…"

Bum.

"Jsi jako Dory. Popletená rybička."

"Slyšela jsi ho, co dodal?"
"Ne. Vždyť mě urazil, jen proto, že zakopávám, nejsem žádná hloupá ryba."
"Jo, jenže jak jsi odešla, řekl, že tu rybičku měl vždycky ze všech nejraději."

Prásk.

"Zdálo se mi o tobě," šeptá jí přes mříž v šatně.
"To mě mrzí, že se ti zdají noční můry," usmívá se na něj soustrastně.
"Pleteš se."

Bum.

"Udělal jsem toho pro tebe málo? Já prostě neříkám, že tě mám rád. Já dělám činy, kterými ti to dokazuji."
"Udělal jsi toho hodně. Ale každá holka to chce slyšet. Ale fajn, jak chceš. Já už ti to neřeknu. Nikdy."

Bum.

"Vždycky se mi můžeš svěřit. I will be here for you. Forever. I když už budeme každý někde jinde. Vždycky tě vyslechnu."

Prásk.

'Nikdy mu nepiš po druhé ráno!'
"Budu ve tvém městě. Chtěl bys mě vidět?"
"Rád."

***

Chtěla si číst. Dostat do hlavy jiné příběhy než ten její. Chtěla poslouchat hudbu. Ale nevěděla, která je ta správná. Nemohla se na žádnou naladit. Potřebovala si ve svém životě konečně udělat pořádek. Jinak se nemohla odpoutat od minulosti. Všechno staré už vyhodila. Zbývalo jí poslední smítko. Potřebuje zjistit, jak to tenkrát vlastně všechno doopravdy bylo. Jinak se ty jizvy nezahojí nikdy.

Prásk.



"Nějak to spolu vymyslíme."

čemu se divíš

9. října 2017 v 2:33 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Někdy si jen tak pročítám starý blog. A staré vzpomínky na facebooku. A občas se s tím prostě nemám komu svěřit. A blog snese všechno. Ten je v tom nevinně, že.

Je to jako strhávat si strupy. Jako se nožem vrtat v jizvě, která tak nemá šanci se zahojit. Jenže dokud je tam bolest, je tam aspoň něco...

Kurzívou vzpomínky, normálně současnost...

**
14. 9. 2010 - blog
Lidské bytí je samá ironie a proto se ironickou stávám i já.
Buď si zvykneš nebo - jdi do háje.

Volba je na tobě.
**
6. 10. 2010 - facebook
"Jednoho dne to přebolí úplně. A ten den je blízko!"
**


Je to vážně ironické, číst si to. Aktualizace po sedmi letech od data vydání. Nepřebolelo to! A tak se občas i dnes rozpláču do polštáře z ničeho nic kvůli tomu. Občas kvůli něčemu jinému. Ale ještě pořád to bolí.

**
Základní poučka ze seriálu HIMYM zní, že po druhé hodině ráno se nic dobrého nestane. Seriál znám od samého začátku a stejně jsem se tím řídit ještě nezačala, i když už se mi kolikrát potvrdilo, že je to pravda. A tak ve čtvrt na tři v slzách píšu zprávu prosící o záchranu. Protože "I will be here for you forever" je přece jasné. Navždy je jednou pro vždy navždy. A je úplně jedno, že jsme se mezi tím, co si to řekl, stihli stokrát pohádat a sto jednou udobřit. Forever je prostě for ever. Tečka. Slíbil jsi to…


**
6. 6. 2010

Někdy uklidní jen jedna věta. A já tu větu momentálně potřebovala slyšet. Od něj. A možná jsem pitomá, že kvůli něj i po šesti měsících pořád brečím, ale pořád to je a bude pouze on, kdo mě dokáže z toho stavu dostat. A kdyby ostatní věděli, že se stále se vším svěřuji jemu, řekli by mi, že jsem blázen. Mohla jsem napsat komukoli, ale já si vybrala zas a znovu jeho. Je to takový jistý druh sebepoškozování. Někdo se řeže, někdo si ubližuje psychicky.

"Ahoj... prosím... jsi jediný, kdo je teď tady na ICQ přítomný, tak promiň, jestli otravuju, ale mohl bys pro mě něco udělat? Jestli tě to moc neotravuje, tak mi, prosím, jen řekni, že se nemám čeho bát, že zase všechno bude v pořádku... Já to jen potřebuju slyšet, nic víc nechci..."


"Stalo se něco? Vždycky bude všechno ok... I když to tak nemusí ze začátku vypadat."
**

A jo, je ironické, že i po sedmi letech, je to pořád on, komu píšu, když brečím. Mám dost kamarádek, o to nejde. Ale pořád je to jenom on, kdo zná moji duší lépe, než já sama. Kdo se mnou byl v těch nejhorších chvílích v mém životě a snažil se mi pomoct. Ale byl to taky on, kdo mi ty nejhorší chvíle mého života způsobil...

Holky chtějí všechno řešit. Chtějí utěšovat. Svěřovat se s vlastními problémy. Rozebírat. On dokáže říct jedinou větu, kterou vždycky vystihne vše, co slyšet potřebuji. A víc neřeší. Tentokrát to bylo jen jedno slovo. "Rád."

**
3. 4. 2010

Na třetí kolej přijíždí vlak. Společně nastupujeme. Tiše vzlykám, lidi se po mně koukají a on… On mě nesmí ani obejmout. A já ho vlastně chápu.
Když už sedíme, vyslovuji jeho jméno a snažím se přestat plakat.

"Copak?" ptá se starostlivě.
"Tvoje holka..." už zase brečím naplno. Nechápavě se na mě kouká. Kývnu proto hlavou: "Tam.."
"Já o ní vím."
"Tak proč za ní nejdeš??" zajímá mě.

"Ty mě teď potřebuješ více."

**
15. 10. 2010

"Ptáš se, jestli tě mám rád? Ano, mám tě rád!"
"Pozdě..."

**
Byla jsem pro něj důležitá. A asi ještě pořád po těch letech jsem. I když jsem na něj byla hodněkrát sprostá. Měl se mnou svatou trpělivost. Musel ji mít. Věděl, že mě zničil. A to, že jeho slečně nevadilo, že se mnou řeší mé problémy, místo toho, aby si přisedl k ní, z ní v mých očích dělá anděla. Nestalo se to totiž jenom jednou...

**

Koukala se jak z hrnku, který měla položený před sebou stoupala horká pára. Že prej budou kamarádi. Zasmála se. Kolikátý čaj už to dneska pila? Že prej není ta pravá. Tak je asi levá no - na celou lásku. Ušklíbla se. Ovocný s malinovou šťávu. Bez cukru. Že prej ji měl rád dokud se nezměnila. Pousmála se. Tak proč po ní jako chtěl, aby se konečně chovala rozumně?! Žlutý hrníček Jihlavanka. Zamilovaná? Ne! Tak jaká? Blbá! A naivní. Tak strašně naivní... Že prej ji nikdy neublíží a kdyby jo, tak ji to bude bolet jen chvíli. Tak proč už týden nechodí do školy a měsíc jí tečou slzy?? Že prej chce být psycholog. A ona má navštívit teď kterého? Toho v jejich městě nebo radši v tom jiném? Asi zajde za tím školním. A nebo se rovnou může vypovídat z toho všeho jemu. Usrkla z čaje. Že prej by ji poslouchal. Tomu už nevěřila. Že prej mu na ní pořád záleží. Hlavně že ji ani nepozdravil. Že prej se na ni ptal, jak se jí dařilo na plese. Čaj už tak horký nebyl. Bylo skvěle. Hlavně v těch chvílích kdy se venku opírala o dveře, aby nezačala zvracet. Ne z alkoholu. Z něho! Ještě líp bylo, když se sesypala na židli přímo před jejím třídním, který se objímal s manželkou. A ona řekla: "Nemůžu!" ... a nemohla. Že prej si to na tom plese určitě užila. Užila by si to. Kdyby.. kdyby na něm nebyla tak závislá. Ale začít bulet, když se ji dotkne jiný kluk, který se jmenuje stejně jako on, je přehnané. Že prej ji to časem přejde a bude zase dobře. Debilní klišé...

**
Pořád nejsem schopna jeho jméno vyslovit. A možná se to vlastně ani nikdy znova nenaučím říkat. Ale už aspoň nezvracím, když se v televizi zmiňují o britské královské rodině.

**
Někdy se prostě jen tak potřebuji vrátit do minulosti, abych si mohla cenit toho, co mám v současnosti. Někdy je mi prostě jenom smutno. Někdy jsem prostě jenom ta holka, která vyhodila 30 kilo papírů ze své minulosti a nechala si jeden. Ten, na kterej mi kdysi napsal dvě věty referátu... Protože ve své minulosti jsem neměla nikoho, na koho jsem se mohla takhle spolehnout. Ani nikoho, kdo mě takhle dokázal trápit. A někdy prostě jenom potřebuji vidět, že stále víš, kdo jsem...

"Rád."