Listopad 2017

Bojovat o štěstí se zatnutou pěstí...

28. listopadu 2017 v 19:33 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Špatný, špatný, špatný.
Neutrální.
Na píču.
Asi takhle všechno se to od soboty střídá.

Celý čtyři roky naprosto ignoroval, co po něm chci, a když se začnu chovat stejně jako on, jsem za krávu já.
Samozřejmě.
Jak jinak.

...
Před pár lety:

Víla: Řekni mi, kdy dojedeš...
Kladeňáček: Ještě nevím, řeknu ti den předem...
Rodička: Už víš, kdy dojede?
Nevím, zeptej se ho sama...
Tak se necháme překvapit.
...
O pár let později:

Jak jako že nevíš??? Řekni mi to hned... Máma to chce vědět teď!
...

Přitom dobře ví, že jezdím tím, co je nejlevnější a že není těžké si to na webu dohledat...
---

A tak budu zítra zase jednou přesně ta "empatická svině", která chodí v sedm ráno nakupovat cizí paní, která se nemůže postavit na nohy...

Aby mi po všech těch sračkách, kterou jsem na svou adresu slyšela, jednou zase někdo řekl, že ta dobrá Víla ve mně ještě nechcípla...

Save me...

21. listopadu 2017 v 3:26 | Víla |  O mně
Zase ty stavy totální beznaděje.
Polštáře mokré od tajných slz.
Sny odplouvající daleko do hlubin oceánu.
Věty, které me bolí.
Těžce potlačovaná chuť jít si podrezat žíly.
Jsem zbytečná.
Kdybych neexistovala, asi by si ani nikdo nevšiml.
Neodbytna touha utéct.
Zase se jako kdysi na pár dní schovat k někomu kdo se nebude vyptávat, nechá mě spát, brečet, pít pivo a zabaví mi mobil.
Vysrat se na celý svět, když celý svět sere na mě.
Kéž by.
Utéct klidně můžu.
Jenom nemám kam.

Už nejsi v puberte, aby tě zachraňovali kamarádi, Vílo.
Ted uz jsou všechny ty sračky jenom na tvé hlavě...

Proc je mé nejoblíbenější místo Vyšehrad?
Protože si vzdycky představuji, že skočím...

knihomolka noční

13. listopadu 2017 v 2:15 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Jako jedna z prvních knížek, kterou jsem kdy četla, byla Gabra a Málinka.
Všechny díly jsem hltala jedním dechem někdy na prvním stupni základky.
Aby ne, když se odehrávají "u nás".
Když dcérky mluví skoro našim nářečím.
Já jsem se třeba až v devatenácti dozvěděla, že slovo klamerka jinde než v Ostravě neexistuje.
A až v jednadvaceti jsem objevila nový poznatek, že Kladeňáci neví, co znamená úplně jednoduchá věta: "Vem si cukle a dej ty kobzale na hůru."
Myslím si, že právě výběrem těchto knih babička způsobila, že ze mně bude knihomolka po ní.
Což je teda taky takové...
V celé republice se říká babička.
U nás to byla odjakživa babka.
Ale ne hanlivě.
Jednoduše jenom s takovým tím nádechem slovenštiny.
Prostě zkráceně.
Bo Ostravaci nemaju čas a maju kratke zobaky.
Zpátky.
Na jaře jsem dělala novou knihovničku, takže jsem se dostala i k těmto dětským knihám.
A tak mi tady už pár měsíců ležely.
Teď mám takové nepříliš dobré období, tak jsem se rozhodla, že všechny ty Kingy, Deavery a ostatní horory a detektivky potřebuji nutně vyměnit za něco, co mě pohladí na duši.
Takže jsem vytáhla právě Gabru a Málinku a do nocí četla...
Je vlastně úplně jedno, jestli je mi osm nebo pětadvacet.
Příběhy dcérek nikdy neomrzí.
A tak se tady směji tomu, jak Gabra mluvila francouzky: "Našé prasé žeré travú."
Nebo když před panem inspektorem recitovala báseň od Čelakovského - Toman a lesní panna a všechno se jí tak nějak popletlo, takže povídala: "Na jelenu podkasaná sedí sobě lesní panna. Černou tvář má, černé kníry, hleďte ježka tahá z díry! Bububububu! Kominík je tu!"
Tohle jsou ty chvíle, kdy si uvědomím, jak mě mrzí, že třeba v češtině v literatuře jsem nikdy jméno Amálie Kutinové nezaznamenala.
Přitom existuje snad lepší česká kniha, kterou bych doporučila přečíst si všem?
Pokud jo, tak sem s ní, já na ni zatím nenarazila.
Stejný problém mám vlastně i s Jiráskem.
Všichni učitelé češtiny mi ho rozmlouvali.
Že to je moc složité a já to nepochopím.
Moc náročná literatura.
A tak jsem o prázdninách mezi prvákem a druhákem na gymplu v návalech deprese a trucu přečetla celého F. L. Věka.
A Jiráska si zamilovala.
Teď už mám od něj solidní sbírku, do které však má stále co přibývat.
Na těchto starých knížkách si člověk nejlíp uvědomí, že lidi tady jsou pořád stejní.
Že se vlastně v povaze lidí vůbec nic nezměnilo.
Sourozenci mají stejné starosti v Gabře a Málince, zatímco u Jiráska se mladí lidé pořád stejně zamilovávají a dokáží nadchnout pro věc úplně navlas stejně jako o víc než sto let později...
Jestli taky máte nějakou knížku, která je takhle milá a dokáže člověka podržet na hladině, klidně mi ji doporučte.
Nebo si zase začnu číst A uzřela oslice anděla. Protože kdyby se moje nálady daly přirovnat ke knize, bude to právě ten pocit, který jsem měla po přečtení této knihy. A kdo jste to nečetli, nedej Bože o tom ani nikdy neslyšeli, přišli jste fakt o hodně. :-)

Kamarádi navždy

7. listopadu 2017 v 23:30 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Bavit se a pít.
Jako za starých časů.
Kdy jsme všichni měli zhruba o deset kilo méně a na večeři nám stačily jedny hranolky.
Dohromady.
Holky.
A jeden kluk.
Ale vždycky ho všichni brali taky za holku.
Ne, není gay.
Po třech letech v kompletním složení.
Po sedmi letech od toho, co se všechno rozpadlo.
Po devíti letech, kdy jsme spolu byli v tanečních.
Starý mobil.
Staré hlášky.
Staré vtípky.
Jsou lidi, se kterými se do té puberty vrací hodně jednoduše.
Nachystat různé typy budíků na všemožné časy.
Přepnout mobil do arabštiny.
Záchvaty smíchu na celou hospodu.
Takové, které by nikdo jiný nepochopil.
Interní humor.
Vlastně jsem se takhle dobře nesmála už hodně dlouho.
Asi od té chvíle, kdy se ten jedinej kluk mezi námi vykašlal na život.
Teď se vrátil.
A všechny do jedné jsme za to šíleně vděčné.
Protože jsou typy vtípků, které můžete říkat jen v určité společnosti.
A jsou důvěrné sms, které se můžou přečíst před všemi, a stejně vás to neponíží.
Protože jsou otázky na tělo, které můžete položit jen někomu.
Protože minulost se stejně změnit nedá.
Takže se jí můžeme jen smát.
Čtyři slova během čtyř let na střední škole nejpoužívanější se snad ani nedají zveřejňovat.
Ale to top bylo jednoznačně ocas.
Vlastně jsem tohle slovo asi od gymplu nepoužila, pokud jsem zrovna nemluvila o našich zvířatech.

"Kamarádství ze střední je to, které si budeme pamatovat celý život."
Nejlepší kamarádi jsou ti, kterých se můžete ptát na to, jakou barvu spodního prádla nosí nejraději.
A oni vám řeknou, že do těch milovaných oranžových trenek se už nevlezou.
A vy přesně víte, které mysí, ačkoli jste je nikdy neviděli...
Protože kamarád vás zvedne, když upadnete... Nejlepší kamarád, když mu v tanečních spadnete při takovém tom sexy záklonu, dostane záchvat smíchu a se slovy "se na to můžu vysrat" odejde celý rozesmátý pryč. Úplně pryč. Fakt mě tam nechal v těch bílých šatech ležet rozplácnutou jako žábu.

Protože je mám hrozně ráda.
Protože šest let od střední je přesně ta chvíle, kdy se to mění.
Staré křivdy pominou.
A my tak můžeme kamarádit navždy.
"Máme na sebe tolik kompromitujících materiálů, že se nesmíme nikdy pohádat."