Prosinec 2017

Moje Vánoce

26. prosince 2017 v 1:53 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Jako dítě jsem Vánoce asi ráda měla. Nepamatuji si to. Za to vím úplně přesně, že v pubertě jsem je nenáviděla. A stejně tak jsem je nesnášela v minulém vztahu. Teď už vím proč. Prostě jsem měla moc vysoké očekávání.


Můj vztah k nim se změnil až před pár lety, kdy u nás byl poprvé Kladeňáček. Proto jsem se strašně bála letošního roku, kdy jsme zase slavili každý sám, že to dopadne špatně... Ten hlavní rozdíl byl totiž v tom, že pouze Kladeňáček zatím odhadl, jaké dárky chci. Protože chodíme po obchodech, já mu ukazuji, že chci tohle, tohle, tohle a tamto, on to pak nakoupí, zbytek rodiny mu za to dá peníze a hotovo.

Letos jsem měla na Ježíška jenom jedno velké přání. Skočit si "salto mortale". Freestyle motokrosový backflip. Ono to možná zní bláznivě, jenže když mi rodička dala křestní jméno po jednom z nejlepších reprezentantů ČR v motokrosu, a když jsem na základce místo školy jezdila fandit na mezinárodní motocyklovou šestidenní, už to tak bláznivě nezní. Ale jo, zní. Jen jsem chtěla říct, že ta praštěná je ona, ne já. :-D


První znamení, že ty Vánoce budou naprd, bylo to, že si Petr Pilát (jedinej týpek v ČR, kterej to s holkama skáče - mimochodem, pokud jste někdo tak úžasní, že i přes mou anonymitu dokážete vypátrat můj fb, tak je to ten týpek, kterého mám na profilovce) udělal něco s ramenem a musel na operaci. Takže jsem si musela vybrat "hmotné" dárky. Vlastně to nebyl problém, můj seznam knížek, které chci, je nekonečný. Což dokázalo i rodiččino zvolání, když jí Kladeňáček napsal sumu, kolik by stálo, kdyby mi koupili všechny knihy, co jsem si vymyslela. (Z jejího pokoje se zoufale ozvalo: "Do prdele, to by ten Pilník byl levnější!")

Druhé znamení bylo teda to, že mi Kladeňáček oznámil, že letos na Vánoce spolu nebudeme.

A třetí znamení bylo, že mi pod stromek dal věc člověk, kterému nestojím ani za to, aby mě pozdravil. Který mi celý rok nadává do píč (prd celý rok, celý život mi tak říká) a pak ačkoli jsem doma, tak mi ani nic neřekne, a jenom mi ten "dárek" před Štědrým dnem sprostě hodí pod stromeček. V první chvíli jsem mu to chtěla jít omlátit o hlavu, jenže to by měl další důvody proč mi nadávat.

V tu chvíli jsem si řekla NE! Já budu mít krásné Vánoce!

Od června se řídím jednou větou. Vyhoď z domu všechno, co ti nedělá radost. A to ten rádoby dárek opravdu nedělal. Tak jsem ho přebalila do hezčího papíru, abych teda zjistila, jestli v tom je dárek pro muže, ženu nebo neutrální. (Od chvíle, co dědovi dal každou botu jiné velikosti bych se nedivila, kdybych dostala sadu na holení pro muže.) Byl v tom hrnek s čaji. Takže jsem to pěkně zabalila znovu... A rozhodla se co s tím.

Nebudeme si dělat iluze, Vánoce jsou svátky o dárcích. A nebudu ani lhát, že to nebylo pěkné balení s čaji, podle netu za celých 150 Kč. My máme na Štědrý den takový zvyk, že chodíme po hřbitovech. A protože mi letos zemřela kmotřička, která je pohřbena hodně daleko, jeli jsme i tam. Šla jsem tam s jasným plánem. Kdo půjde první, něco zažije...

No a když jsem vystoupila z auta, po chodníku šla nádherná dáma. Tipuji tak kolem osmdesáti let, namalová nádherně, oblečená ještě lépe, od pohledu usměvavá. Tak jsem k ní přišla, že bych jí ráda zpříjemnila svátky a ačkoli jsme se nikdy neviděli a nikdy více se neuvidíme, dala jsem jí do ruky tento dárek. Znáte ten pohled, když děti dostanou překvapení? Jaké mají jiskřičky v očích? Ten pohled se nemění, ani když jste v důchodu. Ta paní byla překvapená. Vůbec nechápala o co se jedná, koukala okolo sebe, kdo v tom má prsty. Bála se, aby nevybuchla, což se teda nedivím, s tím jsem počítala, že to člověka napadne. Ale celou dobu jí u toho cukaly koutky do úsměvu. Dárek si vzala, a když odcházela, nevěřícně kroutila hlavou a vypadala, že znovu věří na Ježíška.


No a tak jsem si prostě udělala pěkný Štědrý den. Nikdy jsem nevěřila těm kecům, že je lepší pocit darovat než být obdarovaný, ale přesvědčila jsem se na vlastní kůži, že je to fakt super pocit.

Večer jsem pak poprvé v životě snědla kapra. Ale víckrát už to nedám, nemám trpělivost na ty kosti. Kdyby to však uměl někdo vykostit, tak si dám ráda. Chutná to hodně dobře, to jsem ani netušila...

No a nakonec jsme šly s rodičkou na půlnoční. Mě to hrozně baví s ní chodit do kostela. Ona je ateistka, která se tam ukáže jednou do roka, a to je děsně vtipné, protože já si z ní neustále dělám prdel. Ale doufám, že Bůh má smysl pro humor a do pekla mě za to nedá... V jednom okamžiku se při mši podává ruka vedlesedícím a říká se u toho "pokoj tobě". Tak jsem jí jeden rok podala ruku s vážnou tváří se slovy "obývák pro tebe", čímž jsem ji zmátla natolik, že ostatním tu ruku podávala a u toho mlčela a jenom kývala hlavou... Letos, když jsme tam byly jenom samy dvě, jsem akčně vzala zpěvníček, že si spolu zapějeme koledy. V půlce Tiché noci mi šeptala, že to zpívat nebude, že je okolo moc lidí. Tak jsem jí zašeptala zpátky, že na Masters of rock jsou vstupenky drahé (jezdí tam pravidelně) a tady to má zadarmo, tak ať si nestěžuje a zpívá. Jo. Není vhodné způsobit jí záchvat smíchu do toho ticha...

A jestli si říkáte, že jsem k ní zlá a drzá, tak nejsem.
To ona mi pod stromeček dala tohle...


Takže abych to shrnula, letos jsem se přesvědčila o tom, že nemusí být všechno ideální. Že je jenom důležité slevit ze všech nároků a brát to s nadhledem.

A vlastně je to výhoda, že Kladeňáček teprve přijede. Budu mít bramborový salát s řízkem a dárečky pod stromem ještě jeden večer. Vždyť na tom datu vlastně až tak nezáleží...

A kdo jste dočetli až sem...
Tak vám tedy přeji krásný nový rok! :-)

Veselé Vánoce

22. prosince 2017 v 17:13 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Víc než drahé dárky mi udělá radost, když mi Kladeňáček pošle fotku trička s tím, že kdyby nebylo velikostí pro sedmileté dítě, okamžitě mi ho koupí. Protože mi tímhle přesně dokáže, jak moc mě zná a že ví, co miluji.
Víc než přání na ručně psaném pohledu z povinnosti mě víc potěší smska s obyčejným podpisem "babička". Protože jsem strašně ráda, že mě bere stejně jako své další vnoučata, i když já její vnučka nejsem.
Víc než peníze mě potěší, když sedíme u stolu s mou rodičkou v hospůdce u bývalé přítelkyně mého otce, který s ní má taky dceru, a smějeme se společně vtipům. Protože ačkoli by se ty dvě měly dle logiky společnosti nesnášet, vychází spolu bez kapky záště.
Víc než cpaní se cukrovím mě potěší, když vidím tu radost v očích známých, kterým zvoníme u dveří s plnými krabicemi, a když říkají, že přesně tenhle druh milují. Protože se ještě nestalo, aby si z těch 22 druhů někdo nevybral ten svůj oblíbený.
Víc než další nevkusný hrníček mě potěší, když mě vlastně úplně cizí paní, kterou znám pouhý rok, obejme a řekne mi, že mě má ráda.

Protože přesně o tomhle by měly Vánoce být. A já jsem všem vděčná, že mi je všichni takhle nádherné dělají.

Tak Vám všem přeji, abyste měli krásné svátky plné lásky, a pod stromečkem našli to, co si přejete.
Veselé Vánoce.

A šťastný nový rok vám zatím přát nebudu, do něj se ještě určitě ozvu... :)))

Bác

20. prosince 2017 v 0:38 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Když jste rok doma s někým, kdo má Parkinsona, jdou z kopce prudce nejen jeho, ale především vaše kognitivní funkce.

Paměť nemám už žádnou, začnu mluvit větu a než ji dořeknu, tak nevím, proč ji říkám.
Inteligence... Hahaha. Jsem ráda, když dokážu spočítat, že v případě, že mi rodička dluží litr a já ji chci dát dálniční známku, musím doplatit... Tak a stejně jsem to počítala nějak blbě, když jsem to vydělila čtyřma a vyšlo mi 325 a najednou mi vychází 375...
Vyjadřovací schopnosti. Nulové.
Rychlost mých reakcí už je skoro jako u pověstného axolotla zde.
A v orientaci místem a časem jsem ráda, že si vzpomenu, že teď někdy mají být Vánoce.
Denní činnosti mě taky moc nerozvíjí. Pustit slepice, zatopit, nachystat prášky, nakrmit slepice, přiložit, dát mu další prášky a polévku, posbírat vajíčka, přiložit, ohřát druhý chod, přiložit, zavřít slepice, nachystat večeři a poslední dávku prášků. Magistra ty vole.

A tak u nás probíhají už pouze následující rozhovory.
On: "Jak se jmenuje ten trenér Slavie, co o něm dneska mluvili v rádiu? Nemůžu si vzpomenout."
Já: "Ten, co teď umřel?"
On: "Ne."
Já: "Hokej?"
On: "Fotbal."
Já: "Chlupatý. Plešatý nebo něco takového." (volání do kuchyně: "Ty nevíš?" Z kuchyně: "A není to Splašený?")
On: "Už vím! Šilhavý to je!."

(Což mi teda připomnělo "hádku" na některý Vánoční svátek před pár lety, kdy jsme se nemohli shodnout, jestli to, čím se hraje na housle se jmenuje smyčec nebo šmytec. Takhle to zní banálně, ale věřte tomu, že když si obě slova řeknete dvacetkrát nahlas, nebudou vám absolutně dávat smysl, a začnete si stát za tím, že na housle se hraje třeba šmirglem...)

Ještě pár měsíců budu takhle zavřená mezi čtyřmi stěnami a budu na úrovni kamarádčiného syna, který je v úžasném období, kdy na všechno říká jenom Bác. Už teď mám chvíle, kdy můj mozek prostě na víc nemá.
A tak...

Bác.
Bác bác bác.

Co kdybych se uměla ovládat

11. prosince 2017 v 17:23 | Víla |  Téma týdne
Každý řešíme, jaké by to bylo, kdyby se v životě stalo něco jinak. Co kdyby tohle, co kdyby tamto. Už někdy na prvním stupni mě moje tehdy nejlepší a trochu drzá kamarádka u jednoho "kdyby" odbyla říkankou: Kdyby byly v řiti ryby, nebylo by rybníka, sáhl by sis do prdele, vytáhl bys kapříka. Od té chvíle se těmito rýmy řídím. Snažím se neohlížet do minulosti a netrápit se nad tím, co by se stalo, kdybych se jednou rozhodla jinak, protože vím, že minulost stejně změnit nikdo z nás nedokáže. A i když si na svůj život tady na blogu hodně stěžuji, slovo kdyby jde mimo mně.

Avšak jedno kdyby mě teď strašně akutně trápí. Ale fakt neskutečně. A věřím tomu, že hodně z vás tohle trápení zná úplně stejně. Jsem totiž hrozně impulzivní a neumím se ovládat. A tak tady teď smutně koukám... Na stůl... A říkám si: Co kdybych jednou tu čokoládu nesežrala tak rychle? :))


-----------------

Ale ne, abych nekecala, projela jsem teď blog vyhledávačem a nějaké kdyby jsem tady taky našla. Obě ve článcích k tématu týdne. Takže abych se přiznala, první kdyby jsem řekla zde:

"Je mi jedno, že jediný muž, kterého opravdu miluju, by mi mohl dělat otce. Věkem. Kdyby mě měl v osmnácti."
Ale tohle kdyby je přece jen trochu jiné... A ten muž byl/je Mardi z Vypsané Fixy. :))

A druhým kdyby začíná celý článek, který sem kopírovat nebudu, ale když kliknete tady, můžete si počíst o pohádkách.

děkuji

10. prosince 2017 v 2:30 | Víla
Někdy je všechno, co člověk potřebuje, jenom nekonečně dlouhé obejmutí a věta mám tě ráda.
Od někoho absolutně nečekaného.
Zavolej mi klidně v noci.
A tak ta holka, která vždycky seděla v poslední lavici a se kterou jsme se skoro nebavily, z jednoho pohledu pochopila všechno.

Děkuji...

nasaď mi na chvíli, do břicha motýly

9. prosince 2017 v 1:05 | Víla
Koukám na nový klip Mandrage.
Už asi po desáté.
A připadám si fascinovaná.
Protože když odmyslím ty drogy tam a přidám místo toho víc alkoholu, vidím místo Bereniky sebe před pár lety...
A to včetně délky vlasů, barvy a účesu...
Stejné střepy, stejné scény v barech...
Teď už to jsou skoro čtyři roky co nepiju.
A připadá mi vlastně strašně směšné, že teď jsem já v té pozici, kdy mě osmnáctiletí poučují o tom, které pivo je lepší. Že nemám vkus. Protože před sedmi lety jsem přesně tohle dělala já.
Protože tehdy se u Vietnamce kupovalo pivo značky Pivo za dvě koruny a na lavičce před kamerou městského úřadu jsme provokativně dvě holky v minisukních popíjely Jelzina na ex.
Jsem strašně rozpolcená.
Protože v té době jsem sice nemusela řešit žádné starosti, krom toho, kde se zrovna opiju, byla jsem puberťačka každým coulem, ale stejně se mi s odstupem času zdá, že jsem byla dospělejší, než jsem teď.
Řešila jsem dodavatele internetu. (A taky ho platila ještě dva roky po rozchodu. Good job, Vílo, zavázat se na tři roky a rozejít se už po deseti měsích... Good job...)
Sama jsem si určovala, co se bude jíst, kdy se bude jíst.
Sama jsem určovala kdy a co se bude uklízet.
Měla jsem auto.
Nikdo mi do života nekecal a bydlela jsem daleko.
A pak jsem se vrátila zpátky.
Vlastně se mi zdá, že celej můj život za poslední rok je pár kroků zpět...
Pár mílových kroků...
Po nocích si prohlížím inzeráty v Praze.
Vždycky jich najdu několik, kde by mě z fleku zaměstnali.
Kde by mě to bavilo.
A pak hledám byty, kde bych mohla žít.
Kreslím si své vzdušné zámky.
Jenže pak si uvědomím, že utéct nemůžu.
Vymýšlím různé důvody, jak to udělat...
A trápím se něčím, co nemůžu ani říct nahlas, a je to tak absurdní, že to ani nemůžu napsat.
Protože se tak strašně bojím toho, že by to mohla být pravda...

Všechno se řítí dolů.
Když už si říkám, že horší to být nemůže, vždycky se to ještě víc podělá...
Protože naděje na to, že by se to zlepšilo, už nejspíš vyhasly...