Únor 2018

vlci v koutě

24. února 2018 v 2:18 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Někdy prostě potřebuji vědět, že to ještě umím.

Manipulovat. Flirtovat.
Mít ho přesně tam, kam ho chci dostat.
Ve vší počestnosti.
Je to nevinná hra.
Ve všech možných smyslech.
A tak si hraju.


"Máš posledních osm zpráv. Nepromarni je."
"Raději ti popřeju dobrou noc, abych to teď nepokazila. Ty máš už jen dvě možnosti."
"Dobrou noc. PS: Už jen jednu."

Je to bezva mít omezený limit.
Nevědět o sobě nic zbytečného navíc.
A přitom neubližovat.

Protože někdy prostě chci být ta nezodpovědná malá holka...
A protože mi prostě imponují hádanky...

Někdy to nejde

11. února 2018 v 1:31 | Víla |  Téma týdne
Je mi strašně smutno.
Z toho, jak nemoc dokáže změnit člověka.
Cizí říkají, že vypadá v pohodě.
Že vlastně pomoc nepotřebuje...
Ale jen ti, co ho znají dlouho, vidí tu změnu.
"Chováš se k němu jako k cizímu."
Protože JE cizí.
Protože mi ho nemoc vzala už dávno.
Jsou světlejší chvilky.
Takové kdy sedím na schodech, naslouchám a on mluví souvisle.
Takové, kdy to všechno dává smysl.
Kdy ví, co říká.
Takové, kdy si je užívám a snažím si je zapamatovat...
Ale těchhle chvilek je pramálo.
Letos byla jedna...
Den ze dne je to horší.
Nikdy už to nebude stejné.
Denodenní lži.
Ani už neví, že to, co říká, není pravda.
"Slyším tě, ale nerozumím ti."
Rozsypané prášky.
"Proč sis vzal jen dva a ten třetí tam nechal?"
"Já ho nevidím."
Nucené omezování a tajné schovávaní klíčů.
Protože kotel zůstával s otevřenými dvířky.
Protože kočka byla tři dny zamčená v dílně...
Přemlouvání, aby se šel okoupat.
Přemlouvání, aby vstal od televize a šel se projít.
Prosby, aby v noci chodil na záchod...
Křik, řev a hádky.
Empatie ve mně zemřela už dávno.
V té chvíli, kdy jeho duši nahradila směsice prášků držící tělo v bezvadném stavu, ale duše už v něm není...

Byl jiný.
Jezil se mnou na kole.
Každý víkend na fotbal.
Vnučka s dědečkem, známá dvojka.
Projeli jsme plno zámků a hradů.
Dělali si výlety.
Poznávali obilí z oken autobusů.
Vymetli hasičské soutěže široko daleko.
Všichni mi ho záviděli.
Všichni mu říkali "dědo".

Všechno, kvůli čemu po mně řval, když jsem byla malá, dělá teď sám.
Šlupky od banánů pohozené kdekoli po domě. Na okně, na stole, na křesle...
Do koše daleko, zakoukal se do televize...
Světla rožnutá v celém domě.
Žádné šetření elektřinou...
Dveře otevřené až na verandu.
Žádné šetření teplem...
Uklízet po sobě nechce.
Přines, dones, udělej.
Hned.

"Dones mi ten časopis ze schránky!"
Poručí si v největší chumelenici.
A pak na něj dva dny ani nesáhne.
Nechá ho ležet na křesle...

"Musíš fandit! Ve sportech je důležitá každá sekunda!"
Vštěpoval mi do hlavy celé dětství.
Teď z jeho úst jeho hlasem vychází uštěpačné věty jako: "Sáblíková už na to nemá!" nebo "No bodejť by to Vítková nevyhrála, když má za manžela trenéra."

Je mi smutno.
Nemůžu žít svůj život, i když bych chtěla.
Všechno mu musím přizpůsobovat.
Nemůže být doma sám ani dvě hodiny...
Protože svůj život už vlastně taky nežije. Jenom přežívá.
Ale největší Bůh je jeho syn, který sem přišel po 45 dnech na 60 minut.
Bydlí 900 metrů daleko a pracuje jen ranní směny...
Za celou dobu se ho ani jednou nezeptal, jak se cítí...
Ani přesto, že viděl, že mu krvácí oko...

Nemůžu se na něj vykašlat za to, co všechno pro mě dělal.
Ale občas to udělat musím.

A tak utíkám.
Protože cizí lidé jsou vděčnější.
A tak k doktorům doprovázím "cizí" paní.
Ještě loni cizí byla.
Teď už není.
Teď už je moje "Helenka"...
Protože sice nemůže chodit, musím ji tahat a pevně držet, ale aspoň si všimne, že mám nové hodinky a pochválí mi je...
Aspoň ví, jakou mám ráda čokoládu.
A protože mě dokáže obejmou a říct: "Mám tě ráda, Víluško."

Nesem vám noviny...

2. února 2018 v 23:49 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Vždycky jsem se smála tomu vtipu...

Udýchaný mladý pošťák přijde s důchodem k dědkovi a říká: "Dědku! Už mě nebaví chodit každý měsíc za vámi na hory na samotu 18 km od vesnice." Dědek na to: "Moc mě neser! Nebo si objednám denní tisk!"

A pak jsem se smát přestala, protože jsem začala nosit noviny v podhůří Beskyd...