Někdy to nejde

11. února 2018 v 1:31 | Víla |  Téma týdne
Je mi strašně smutno.
Z toho, jak nemoc dokáže změnit člověka.
Cizí říkají, že vypadá v pohodě.
Že vlastně pomoc nepotřebuje...
Ale jen ti, co ho znají dlouho, vidí tu změnu.
"Chováš se k němu jako k cizímu."
Protože JE cizí.
Protože mi ho nemoc vzala už dávno.
Jsou světlejší chvilky.
Takové kdy sedím na schodech, naslouchám a on mluví souvisle.
Takové, kdy to všechno dává smysl.
Kdy ví, co říká.
Takové, kdy si je užívám a snažím si je zapamatovat...
Ale těchhle chvilek je pramálo.
Letos byla jedna...
Den ze dne je to horší.
Nikdy už to nebude stejné.
Denodenní lži.
Ani už neví, že to, co říká, není pravda.
"Slyším tě, ale nerozumím ti."
Rozsypané prášky.
"Proč sis vzal jen dva a ten třetí tam nechal?"
"Já ho nevidím."
Nucené omezování a tajné schovávaní klíčů.
Protože kotel zůstával s otevřenými dvířky.
Protože kočka byla tři dny zamčená v dílně...
Přemlouvání, aby se šel okoupat.
Přemlouvání, aby vstal od televize a šel se projít.
Prosby, aby v noci chodil na záchod...
Křik, řev a hádky.
Empatie ve mně zemřela už dávno.
V té chvíli, kdy jeho duši nahradila směsice prášků držící tělo v bezvadném stavu, ale duše už v něm není...

Byl jiný.
Jezil se mnou na kole.
Každý víkend na fotbal.
Vnučka s dědečkem, známá dvojka.
Projeli jsme plno zámků a hradů.
Dělali si výlety.
Poznávali obilí z oken autobusů.
Vymetli hasičské soutěže široko daleko.
Všichni mi ho záviděli.
Všichni mu říkali "dědo".

Všechno, kvůli čemu po mně řval, když jsem byla malá, dělá teď sám.
Šlupky od banánů pohozené kdekoli po domě. Na okně, na stole, na křesle...
Do koše daleko, zakoukal se do televize...
Světla rožnutá v celém domě.
Žádné šetření elektřinou...
Dveře otevřené až na verandu.
Žádné šetření teplem...
Uklízet po sobě nechce.
Přines, dones, udělej.
Hned.

"Dones mi ten časopis ze schránky!"
Poručí si v největší chumelenici.
A pak na něj dva dny ani nesáhne.
Nechá ho ležet na křesle...

"Musíš fandit! Ve sportech je důležitá každá sekunda!"
Vštěpoval mi do hlavy celé dětství.
Teď z jeho úst jeho hlasem vychází uštěpačné věty jako: "Sáblíková už na to nemá!" nebo "No bodejť by to Vítková nevyhrála, když má za manžela trenéra."

Je mi smutno.
Nemůžu žít svůj život, i když bych chtěla.
Všechno mu musím přizpůsobovat.
Nemůže být doma sám ani dvě hodiny...
Protože svůj život už vlastně taky nežije. Jenom přežívá.
Ale největší Bůh je jeho syn, který sem přišel po 45 dnech na 60 minut.
Bydlí 900 metrů daleko a pracuje jen ranní směny...
Za celou dobu se ho ani jednou nezeptal, jak se cítí...
Ani přesto, že viděl, že mu krvácí oko...

Nemůžu se na něj vykašlat za to, co všechno pro mě dělal.
Ale občas to udělat musím.

A tak utíkám.
Protože cizí lidé jsou vděčnější.
A tak k doktorům doprovázím "cizí" paní.
Ještě loni cizí byla.
Teď už není.
Teď už je moje "Helenka"...
Protože sice nemůže chodit, musím ji tahat a pevně držet, ale aspoň si všimne, že mám nové hodinky a pochválí mi je...
Aspoň ví, jakou mám ráda čokoládu.
A protože mě dokáže obejmou a říct: "Mám tě ráda, Víluško."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 klavesnicetuka klavesnicetuka | Web | 11. února 2018 v 3:37 | Reagovat

tak to bohužel je když starý člověk pomalu odchází
dědu mi vzala rakovina,hrůza
dodnes se s tím nemůžu srovnat a to se stalo na výšce

a babča které je už skoro 90 let se taky mění, je zlá a schválně a taková nikdy nebývala, jo a nejoblíbenější je syn který se nestará

přeji ti hodně sil, drž se

2 padesatka padesatka | E-mail | Web | 11. února 2018 v 9:46 | Reagovat

Stáří je svinsto. Lidi si nezaslouží takový konec a už se pomalu děsím toho svýho.
Jsi statečná holka, máš můj obdiv.

3 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 11. února 2018 v 13:17 | Reagovat

Krásný,pravdivý,vím o čem píšeš. A nejsi v tom sama, tak nebuď smutná. Zasloužíš dík a obdiv.

4 Meduňka Meduňka | Web | 11. února 2018 v 17:09 | Reagovat

Zařazuji do výběru na tema-tydne.cz

5 Kitty Kitty | E-mail | Web | 11. února 2018 v 20:48 | Reagovat

Nejsou jen nemoci, který bolí postižené. Víc bolí ty, kteří musí nemocné dochovat. Zasloužíš si můj obdiv :-)

6 hrachajdice hrachajdice | Web | 11. února 2018 v 21:22 | Reagovat

Tak to je hodně smutný :( . Přeju hodně sil !

7 lilaylien lilaylien | E-mail | Web | 17. února 2018 v 20:41 | Reagovat

To je strašně smutné a vím, jak je to těžké. Před několika lety mi děda umřel a já zůstala jen s babičkou, vychovali mě, když mi bylo 15, babičce se zhoršil stav a od té doby se starám já o ni. Taky mám občas pocit, že jsem tím svázaná a nemůžu žít vlastní život. Achjo, přeju hodně sil.

8 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | Čtvrtek v 16:04 | Reagovat

Vím, není to pěkné a nikdo z lidí si toto nepřeje. Stáří v tomto stadiu je vlastně jako nemoc. Ten člověk za to nemůže, jak se chová. Je to tak, že veškeré potlačované city, křivdy, zlomyslnosti vyplouvají v těch nekontrolovaných chvílích ven. Jsem také stará, ne možná až tolik, ale největší strach mám z toho, že mne lidi budou považovat za obtížnou osobu. Je v tom genetika, v každé rodině to není stejné. Možnbá si to neuvědomíte, ale právě ten malý zájem nejbližších lidí v tomto případě syna k podobnému chování přispívá. Pak je pro ty, co se starají vlastně vysvobozením, když ten starý člověk odejde. Na parte pak synáček napíše- odešel milovaný tatínek, dědeček atd. Pokrytectví. Můj pradědeček  se v 98 letech oběsil ve stodole. Půl roku předtím mu umřela žena.  Neudělal to ze stesku, ačkoliv možná, co víme... Jeho neteř mi řekla, že to bylo púroto, že měl bolesti- rakovinu prostaty a už to nevydržel. Jeho syn dědeček ji měl také a zemřel doma v 85 letech. Rozum mu ale sloužil a byl si vědoém toho, že je ženě i dceři na obtíž, když už jen omámený prášky na bolest skoro pořád ležel. Loučil se snámi jednotlivě, synům našim dal zlatý řetízek k hodinkám. Trvalo to ale "jen" dva měsíce a jeho žena po dvou letech zemřela v nemocnici také na rakovinu. Dva dny před smrtí mi říkala, že by chtěla zemřít doma, byla si vědoma toho, že už nechce žít, když manžel už nežije-ona říkala tata...  Co je lepší? zemřít náhle !

9 Víla Víla | Web | Včera v 1:31 | Reagovat

[1]: Já se až loni dokázala jakž takž smířit s tím, že mi kvůli rakovině odešla babička, když mi bylo 12... Někteří lidi jsou tak moc výjimeční, že je to tady bez nich úplně jiné.

[2]: [3]: [5]: Jej, obdivujte třeba Ester Ledeckou, ta něco dokázala. Já pouze vyžírám stát na dávkách. :)) Ale né. Děkuji Vám. :-)

[4]: [6]: Děkuji! :)

[7]: Nejhorší na tom je vidět to, že se to nelepší. Jsi taky skvělá, že to babičce takto vracíš, a taky ti přeji hodně síly. Obě ji ještě nějakou dobu určitě budeme potřebovat. :)

[8]: Pokud to ode mně vyznělo ošklivě, tak já jsem rozhodně nechtěla, aby to vyznělo tak, že je mi děda na obtíž... To ne... Já jsem ráda, že ho mám doma a že za ním nemusím chodit na návštěvy do nějakého domova důchodců a modlit se, ať natrefím na jeho "dobrý" den. Nebudu si tady hrát na svatou, když mi nastraží hrábě tak, aby mě praštily po hlavě, když otevřu dveře, tak nadávám a jsem sprostá. Nejsem dokonalá. Ale pak jsou prostě ty chvíle, kdy jsem ráda za to, že je doma a že jsou okamžiky, kdy se spolu můžeme bavit o všem.
Každopádně děkuji za krásný a rozumný názor od někoho o (asi?) dvě generace staršího než jsem já. Děkuji, hodně jsem si z toho vzala.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama