Březen 2018

Jsi moje SuperStar

28. března 2018 v 1:47 | Víla

Když mi bylo jedenáct, okouzlil mě svou skladbou Vltava. Uhranul mě svým pohledem. Ty oči. To rozseknuté obočí. Mírně pohrdavý úsměv. A hlas. Ten hlas. Bože můj. Dokázala bych ho poslouchat hodiny v kuse.

Naučila jsem se díky němu spoustu věcí.

V prvé řadě především milovat hudbu a najít si písničku na každou náladu a událost.

Naučil mě milovat český jazyk. Slovíčkaření a všelijaké hrátky s písmenky.

Donutil mě doslova zbožňovat historii. Vyšehrad. Dějiny. Jen díky němu můžu machrovat u AZ kvízu, že vím o boji u Teutoburského lesa víc než většina ostatních.

Pouze díky němu jsem se dostala k rally. A pouze díky němu jsem si užívala rozvážení ranních novin, které by bylo jinak neúnosné, kdybych jako spolujezdec nemohla ve čtyři ráno do řízení vyřvávat slova jako: "Horizont, full, středem, skočí!" Protože neznám víc sexy zvuk než motor "wéercéčka".

Poznala jsem díky němu Karla Kryla, kterého jsem si oblíbila. Upřímně nemůžu vědět, jestli by Kryl souhlasil či nesouhlasil s tím, kdo jeho písně přezpívával, ale vlastně je mi to úplně jedno. Pro mě je to bez diskuze věc, za kterou bych mu poděkovala, protože do té doby jsem jméno Karla Kryla nikde neslyšela. Trochu chyba školství, uznávám...

Co však vnímám jako nejdůležitější je to, že jsem se díky tomuto panu čaroději naučila za posledních pár let neskutečně mnoho věcí, díky nimž žiju nejlépe, jak umím… Naučil mě nebát se. Snít si obrovské sny. Neohlížet se na to, co by řekli ostatní, jak moc by jim to připadalo bláznivé, ale jít si za svým cílem. Naučil mě, z čeho všeho se dá radovat a jak si užívat maličkosti. Jak se zbavit špatných myšlenek během lusknutí prstů. Jak mít sílu. Hysterickou agresivní potvoru, která vzteky dokázala pěstí rozbít zeď, naučil, jak se během několika nádechů uklidnit.

Naučil mě vnímat energii, stromy, duše a víly.

Jenom díky němu šla ke státnicím princezna na podpatcích povzbuzená hakou a neustále si opakujícími slovy: "Vstávej a jdi dál, máš na to, ty jsi král!" A dala to.




***


Touha je zázrak, kámo, zázrak. Vždycky jsem měla mírně sebevražedné sklony. A tak si jdu dál snít svůj největší sen. Že se s tebou jednou svezu v rally autě.

Jsi moje superstar! Pane Danieli… Pane Čaroději.



dny

19. března 2018 v 4:20 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Jeden den se chovat jako staří známí.
Druhý den flirtovat.
Třetí den se ignorovat.
Čtvrtý den být nejlepší kamarádi.
A neustále střídat tyto fáze dokola.
V různém pořadí.

Hledání záminek.
Debilních.
Protiřečit si.
Ve všem.
Svěřovat se.
S hloupostmi.
Čekat na slabé chvilky.
Takové, ve které člověk pozná pravou povahu.

"Nebylo by to rozumné."

Reálně utéct.
Čistit si myšlenky.
Být daleko a zakázat si internet.
Takové je předsevzetí...
Jak to dopadne?
Vždyť se znám...


I've stayed in one place for too long
Gotta get on the run again
I saw the one thing that I want
Hell bent, get outta bed
I'm throwing rocks at your window
You're tying the bed sheets together
They say that we're dreaming too big
I say this town's too small

Dream
Send me a sign
Turn back the clock
Give me some time
I need to break out
And make a new name
Let's open our eyes
To the brand new day
It's a brand new day


"Některé věci prostě černobílé jsou."


napořád?!

10. března 2018 v 19:33 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
"Takhle chceš žít svůj život?" Zarazila se u věty v Kingově knize. Vážně? Takhle chceš žít svůj život? Ptala se sama sebe. Pořád měla v hlavě všechno to vysněné, co chtěla být. Pořád měla v jedné záložce v Chromu otevřenou záložku s levnými letenkami. Chtěla. Moc chtěla. Ale nemohla sama. Nemohla teď.

"Stačí říct a já ti to vízum vyřídím. Illinois na tebe čeká."

Procházela si staré fotky. Udělala si v počítači složku. S originálním názvem. "Památeční fotky bez kontextu, které mi dělají radost." Byla mezi nimi souvislost, i když se to na první pohled nemuselo zdát. Všechny fotografie spojovala hudba. Na všech fotkách se smála od ucha k uchu.

Tady zrovna hrál na klavír Hvězdáře. Tady Fixa hrála Robinsona. Tady si hráli na DJ a vybírali Sabatony. A tady tančili ploužák na Sahulu. Tady mu ožralá usnula na klíně, když hráli Plexis. A tady si dávala francouzáka s o deset let starším borcem před jeho snoubenkou. Hrála u toho Pijánovka. Na její chabou obranu - Jak sakra měla tušit, že ti dva jsou snoubenci, když Snoubenka ani nehnula brvou, když jí Snoubenec strčil jazyk do krku?!

Takhle chceš žít svůj život? Sedět doma na zadku a na koncerty nechodit? Mít přirozenou barvu vlasů alá pochcaná sláma? Tvářit se, že je všechno v pořádku, když nic v pořádku není? Vždycky byla ta s rudými nebo černými vlasy… Vždycky. A teď...

Už asi pochopila, co ho vyděsilo v listopadu. Proč se chtěl rozcházet. Protože najednou se stejně vyděšená cítila sama. Napořád? Takhle? Opravdu do konce života? Byla si jistá, že jsou pro sebe stvoření. To nebyl jen pocit. To věděla stejně jako věděla třeba to, že tráva je zelená. Jenže "napořád" je strašně dlouho. Vyděsilo ji to. Za pár dní to bude pět let, co se znají. Pět let od věty: "Tak seš slepej, nebo blbec?!"

Vychovávat dítě, čekat na manžílka až se vrátí z práce a mezitím se starat o domácnost. Poslední tři roky si myslela, že by ji to naplňovalo. Ale když začínalo hrozit, že se to stane, zpanikařila. Jak to všichni dělají? Napořád… To jako už nikdy netoužit po nikom jiném? Nikdy se s nikým jiným nelíbat? Nikdy si jen tak nezablbnout?

Bude jí šestadvacet. Zamilovala se do jednadvacetiletého. A je prostě zase v prdeli… Znova začínat nechce. Už ne. Ale… Napořád???

Krize. Totální. A tak šla do koupelny. Sundala tričko. Vzala ručník kolem ramen. A na hlavu si napatlala fialový melír... Jako malá..

Dva

6. března 2018 v 1:01 | Víla |  Trápení a radosti všedních dnů
Mám v sobě tak nějak nastaveny dva základní stavy mysli.
Zamilovaná versus znuděná.
Jedno má k druhému velice blízko.
Protože když nejsem zamilovaná, tak se nudím.
A jak každý ví...
"Nejhorší jsou ženy, co se začnou nudit."


A tak si hledám své drogy.
Nepotřebuji alkohol ani nic jiného do žíly.
Nepotřebuji Kladeňáčka reálně podvádět.
Potřebuji pozornost.

Potřebuji vědět, že někdo touží po tom, abych mu psala, stejně jako já toužím po tom, aby on psal mi.
I kdyby to měla být jen jedna věta.
Denně.
Tak jsem tady dneska asi pět minut svého života strávila hypnotizováním jména a opakováním věty: "Napiš mi, napiš mi, napiš mi."
Napsal.

Rok strávený doma.
Ve společnosti člověka, který si nepamatuje, který je den.
Který je schopen dát vařit brambory v misce.
Rok kdy jsem si prošla od pekla až k očistě.
Zasloužím si své nevinné drogy...

"Budu upřímná. Chci si s tebou hrát."
"To já si budu hrát s tebou. Možná. Možná ne. Ale až začnu, tak to stejně nepoznáš."

Zasloužím si ten pocit, kdy se vznáším.
Kdy jsem opravdová Víla, která levituje prostorem.
Která tančí a bláznivě se směje.
Úplně bez důvodu.
Jen proto, že má tak moc dobrou náladu.

"Možná bys měl začít žárlit." Řekla upřímně.
"Nemyslím si." Odpovídá s jistotou.
A asi má pravdu.

Jenom miluji hádanky.
A tak hádám.
Přitom uhodnout něčí facebook z indicií, jako je výška, křestní jméno a škola, vážně není těžké.
Protože věta: "V dnešní době plné internetu člověk fakt nemá žádné tajemství. :D" Opravdu přímo vybízela k tomu, abych ho na tom FB našla.


Zase si natluču.
Vím to.
Má mě omotanou.
Přesně tam, kde mě chce mít.
Ví co má říct, kdy má říct, a moc mu nevěřím ty řeči o tom, že mu holky odolávají.
Spíš mi přijde jako lamač dívčích srdcí.
A to i podle počtu lajků na profilovce.

Vždycky se mi líbili mladší kluci.
Ale někdy opravdu začínám přemýšlet o tom, jestli už opravdu nejedu za čáru...


I've been looking so long at these pictures of you
That I almost believe that they're real
I've been living so long with my pictures of you
That I almost believe that the pictures are
All I can feel