Pro všechny maminky

8. července 2018 v 22:46 | Víla |  Téma týdne
Nejsem máma. A ještě určitě nějakou dobu nebudu. Ale jsem dcera. Vnučka. Přítelkyně. Kamarádka. A ze všech těchto rolí si myslím, že mám nějaké zkušenosti. A proto bych Vám, milé maminky všeho druhu, právě z tohoto pohledu dcery či přítelkyně něco sdělila.

Dělejte pro své děti to, co si myslíte, že je pro ně to nejlepší. Buďte přísné, ale buďte i kamarádky. Snažte se být taková, abyste byla po celý život ta první, komu vaše dítě řekne to, co je pro něj zrovna nejdůležitější. Abyste to byly vy, komu s radostí říká, že se mu povedla bábovička, nebo že zrovna dal maturitu. Abyste to byla vy, komu nadšeně telefonuje, že ho přijali do práce, že se bude ženit, nebo že čeká dítě. Nedokážu si představit, že by existovala nějaká z vás, která by se tohle chtěla dozvídat až jako poslední...

Buďte přísné. O tom žádná. Nemůžete mávnout rukou nad tím, když maličké něco provede. Ale naučte se s dětmi smát. Bláznit s nimi. Sjet s nimi klouzačku a zpívat si s nimi potrhlé písničky. Když je dítěti pět, umíte to všechny. Proč na to zapomínáte, když je mu o patnáct let více? Naučte se vtipkovat. Hrát si s nimi. A hlavně se smát, smát a smát.

Možná vaše dítě nebude nikdy dokonalé a vás to bude štvát. Ale jediný důvod, proč dokonalé není, je ten, že dokonalé nejste ani vy. Každý z vás má tisíce chyb. Když má někdo křivé zuby, dá mu zubař rovnátka. Když má vaše dítě nějakou chybu, zkuste ho místo výčitek naučit tu chybu využívat ve svůj prospěch.

Jděte si za svými sny, milé mámy. Ale myslete na to, že i vaše dítě je stejný člověk, jako jste kdysi byly vy. A že mu tu cestičku nemůžete vyšlapat. Můžete spolu jít po té cestě za ruku. Ale jen dokud vaše maličké bude tak maličké, že tu cestu nezvládne samo. Vy přeci taky doteď nejdete za ručičku se svou mámou. Je důležité naučit se poznat tu chvíli, kdy už je připraveno na svou cestu vykročit samo.

Naučte je pracovat. Naučte je milovat. Naučte je hospodařit s penězi. Naučte je všechno, co jen umíte. Abyste tomu dítěti dala ze sebe to nejlepší, co jen můžete. Abyste byla pyšná na to, jaký člověk z něj vyrostl.

A ano, my děti jsme mnohdy nevděčné. Ale kolikrát jste vy samy odmlouvaly svým rodičům? Určitě mnohokrát. Není to hned důvod, proč se na nás zlobit. My vás stejně máme rádi. Jen máme někdy vlastní hlavu. Stejně jako jste ji měli kdysi vy. Někdy na nás neplatí říkat nám, co bychom měli dělat, i když to s námi myslíte dobře. Nemůžete nám nalinkovat život. Ale můžete nám říkat, jak jste to dělaly vy, když jste byly mladé. Co jste udělaly dobře, a co jste naopak totálně pokazily. A třeba si z toho něco vezmeme. A my chceme slyšet, že jste něco totálně posraly. Protože tohle je to, co z vás dělá lidskou bytost.

Buďte flexibilní. Buďte ta, která na závěrečném plese neskrývá slzy dojetí. Ale buďte zároveň ta, která před plesem své nervózní dceři se smíchem komentuje šaty ostatních účastnic, aby nemusela myslet na své nedostatky.

Nebuďte ta, která své opilé dceři říká, že to vy jste se nikdy neopila, dokud vám nebylo osmnáct! Z velké většiny budete jen lhát. Buďte místo toho ta, která ji opilou vyzvedne, abyste měla jistotu, že nejede autem se stejně zbořenými kamarády. A nadávejte až druhý den. Nebo až třetí v případě silné kocoviny. Stejně by si to v tom stavu nepamatovala.

Buďte ta, ke které vaše malé poběží, když si odře kolínko. A buďte i ta, ke které si může vaše dítě beze slov sednout, když mu někdo v dospělosti zlomí srdce a bude na dně. Nebuďte ta, která řekne: "Já ti to říkala!" Buďte ta, která řekne: "Pojedeme pryč?", vezme auto a pojede třeba dvěstě kilometrů bez jediného slova a nebudte se zbytečně ptát.

Můj životní cíl je být jednou přesně taková.
Protože když tohle někdo dokáže, bude na něj jeho dítě vždycky neskutečně pyšné. A o to přeci v životě jde. Ne?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 8. července 2018 v 22:57 | Reagovat

Co vím, tak si synek naposledy odřel lokýtek.
Byla jsem ta, co ho vzala za ruku a odjela s ním k doktorovi, celou dobu vtipkovala, ta, která říkala, že až bude přístě chtít pěstovat kytičky, ať neryje z kola a na asfaltu a taky jsem byla ta, co setřela doktora, když napsal "po pádu s kola".
No a že synkovi už tenkrát bylo sedmnáct...
Pořád to je synek... Jen na zadek už mu nedám a že by občas zasloužil...

Ty jo, ale tenkrát tu ruku sedřel pořádně. Byla bych mu to bývala jen vyčistila, ale ono to strašně nateklo. No aby ne, když na předloktí prakticky neměl kůži...

2 Víla Víla | Web | 8. července 2018 v 23:25 | Reagovat

[1]: O tobě nemám pochyby Barunko, ty jsi přesně ta maminka, na kterou oni pyšní budou celý život. :)

3 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 8. července 2018 v 23:40 | Reagovat

[2]: Ale kdepak, jsem úplně normální máma a moji výchovu ocení až ve chvíli, kdy budou sami rodiči pubertálních dítek.
Tak už to v životě chodí.
Šťastné ty maminky, o kterých děti vědí, že jsou skvělé, už když jsou dětmi. :-)

4 stuprum stuprum | Web | 9. července 2018 v 4:20 | Reagovat

Smích léčí i těžké případy.

Já se nikdy dost nesmál a podle toho vypadám. Jak feťák přejetý buldozerem. :D

5 padesatka padesatka | E-mail | Web | 9. července 2018 v 7:41 | Reagovat

Díky, ale je to fakt dřina...:D

6 tema-tydne tema-tydne | Web | 9. července 2018 v 9:12 | Reagovat

Zařazeno do výběru nejlepších článků

7 jmenuju-se-sacharin jmenuju-se-sacharin | E-mail | Web | 13. července 2018 v 9:20 | Reagovat

Takové, kdyby byly všechny... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama