close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

po letech

12. září 2018 v 22:13 | Víla |  Pražské pohádky. A dramata.
Cítím se zvláštně. Hlavou mi běží text písničky Potkal jsem tě zase po letech a říkám si, že to je úplně přesné.
Deset let jak půlhodina. Jako bychom se viděli naposledy před měsícem, ne před sedmi lety.
Změnil se.
Bejval tajemný a nic o sobě neříkal. Teď mluví hodně.
Zhubnul. Opravdu hodně. A to už předtím byl dost hubený.
Ale pořád je to on.
Pořád má ty zelené oči, ve kterých bych se dokázala utopit. A ve kterých se topím tak ráda.
Pronikavý pohled, ve kterém je vše. Říká se, že oči jsou brána do duše, ale nezažila jsem nikoho, u koho by to bylo tak znatelné. V těch očích je vepsáno opravdu úplně všechno.
Stále má ten hlas, kterému bych dokázala naslouchat hodiny.

Cítím se hloupě.
Cítím se děsně hloupě, kvůli tomu, jak jsem z něj pořád hotová.

"On si tě tahá, jak pejska na provázku. Fakt se ti divím, že se necháš."
Řekla mi kamarádka, když jsem se vrátila ze setkání s ním.
Tahá. A já to vím.
A cítím se o to hůř, že si tohle všechno uvědomuji.
Jenže mi stačí vidět ten jeho úsměv a skočila bych pro něj ze skály.
A možná jsem naivní, ale myslím si, že on by kvůli mně skočil taky...

Chtěla jsem se s ním setkat v takové hezké hospůdce.
Je tam ticho, klid, levno, velký výběr všeho možného...
Souhlasil.
Potkali jsme se tam, skočila jsem mu kolem krku, a on mě vzal a odvlekl na lavičku do parku, s pivem, a výhledem na Prahu a následně hvězdy....
Většinou nikomu neskáču kolem krku.
Asi jsem to neudělala ještě nikdy.
Ale v tu chvíli mi to přišlo... Musela jsem se přesvědčit, že je opravdový.
A když on ví, jak jsem ho milovala a vezme mě na takové romantické místo...
Tak je to od něj čirá provokace.
Nic víc. Nic míň.

Někdy bych chtěla vědět, co mu běží hlavou.
Má mě přečtenou do základů.

"Nesnáším tě! Štveš mě! Týráš mě! Jsi otravný a nemůžu tě vystát!!! Nesnášela jsem tě už tehdy!" křičela jsem po něm po tolika letech hystericky. A on mi tím jeho suveréně klidným hlasem s kapkou pobavení odpovídal: "Tak to by mě vážně zajímalo, proč jsi se mnou tehdy byla tak ráda..."

Celou dobu jsem se cítila znovu na šestnáct. Tím, jak jsem se smála. Tím, jak jsem nemohla myslet na nic jiného než na jeho oči. Tím, že tady byl a byl tady jen pro mě a nemusela jsem se o něj s nikým dělit. Tohle je asi to, co mi připomíná, co bylo předtím. Jakmile jsem ho viděla, začala jsem vždycky být sobecká. Ostatní lidi bych nejraději vymazala ze světa. A on mi většinou dovolil stát se tím sobcem. I teď. Člověk, který je neustále vytížený, ze stresu je hubený, až to pěkné není, si udělal čas pouze na mě. A jediný, komu za tu dobu vzal telefon, byl jeho brácha. Aby mu řekl, že mu zavolá jindy. Byl tady pro mě, zajímala jsem ho jenom já. A já mu visela na rtech a hltala každé jeho slovo.

Šest let jsem zvracela, když jsem viděla a slyšela jeho jméno. Což je dost blbé, když je to jméno, které na internetu svítí aspoň jednou za týden. Šest let jsem si nebyla schopna představit, že bychom se vůbec ještě bavili. Loni jsem mu v nějakém pomateni mysli napsala. A po dalším roce a půl jsme se konečně byli schopni vidět.

Seděli jsme tam a jen jsem na něj koukala a nebyla jsem schopná slova. Chtěl, abych mu něco povídala, ale já měla v hlavě tak prázdno... Jediné na co jsem mohla myslet byly jeho oči a jeho rty... A tak jsem seděla, koukala na něj jak na obrázek, smála jsem se, jako jsem se smála, když jsem do něj byla zamilovaná v těch šestnácti, a cítila jsem se nádherně.

Šťastná.
 


Komentáře

1 Sugr Sugr | E-mail | Web | 13. září 2018 v 11:59 | Reagovat

A dál?
Páne jo, takový napětí a dál to není? :-(

2 Víla Víla | Web | 14. září 2018 v 16:54 | Reagovat

[1]: Co by mělo být dál? Vždyť to skončilo šťastně. :)

3 Sugr Sugr | E-mail | 14. září 2018 v 17:48 | Reagovat

[1]: Aha, tak to jsem nějak nepochopila!:-))

4 Víla Víla | Web | 14. září 2018 v 20:45 | Reagovat

[3]: A co jsi na tom nepochopila? Já nepíšu detektivní příběhy, aby to bylo napínavé. Píšu sem své pocity...

5 klavesnicetuka klavesnicetuka | E-mail | Web | 14. září 2018 v 20:49 | Reagovat

já jsem z toho ko*ot:-D už se v těch chlapech fakt ztrácím, jsou v té Praze 2 nebo jeden?:-)

6 Víla Víla | Web | 14. září 2018 v 20:51 | Reagovat

[5]: :D :D A tohle je přesně ten důvod, proč mám blog a neotravuju s tímhle kamarádky. Protože by v tom měly bordel. :D

V Praze je jeden. V Kladně je druhý. A pak je Jess někde v prdeli... :D

7 Víla Víla | Web | 14. září 2018 v 20:57 | Reagovat

[5]: Ale jako úplně prakticky. V Praze není žádný, proboha. :D Je jen jeden Kladeňáček a pokud chceme spokojený vztah, musím být zamilovaná. No a protože po pěti letech už prostě neumím být zamilovaná do něj, tak si to kompenzuji jinde. Ale protože nejsem mrcha, která by ho podváděla, tak je to Kladeňáčkovi úplně u prdele, je šťastnej, že já zářím štěstím, a všichni jsou spokojení... Konec příběhu :D

8 paranoea paranoea | 15. září 2018 v 13:17 | Reagovat

Tyjo, jako kdybych to psala před lety já. Úplně ke mně zalétl ten pocit čirého štěstí, který jsem tenkrát měla. Díky vílo, občas je fajn si vzpomenout, že jsem ještě uměla něco takového cítit <3 I když se pořád nemůžu rozhodnout, jestli bych to chtěla ještě jednou zažít nebo už radši nikdy :D

9 Víla Víla | Web | 19. září 2018 v 22:58 | Reagovat

[8]: Já nad tím přemýšlím pořád, jestli bych to chtěla zažít znova nebo ne... Rozum mi říká, že už ho vidět nechci. Respektive... Nemůžu. Duše by mu nejraději kolem toho krku skočila znova...

A já jsem se tím rozumem nikdy moc neřídila...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama